Robert B. Parker

Robert B. Parker

Krvavý sen

PROLOG

Služebná, vybavená do života krotkým pohledem a koňskou tváří, mě zavedla nahoru do šedobílého obývacího pokoje se slonovinově bílými závěsy, spadajícími v extravagantních vlnách na podlahu, pokrytou bílým kobercem ode zdi ke zdi.

Byl to budoár pro filmovou hvězdu; okouzlující a marnivé místo, umělé jako dřevěná noha. V tuhle chvíli tu bylo úplně prázdno.

Dveře se za mnou zavřely s nepřirozenou tichostí dveří nemocničního pokoje. U čalouněného lehátka s podnožkou se stříbrně leskl servírovací stolek na kolečkách. Na kávovém stolku stálo několik popelníků.

Posadil jsem se a čekal. Byla to téměř věčnost, než se dveře znovu otevřely a vstoupila Vivian, oblečená do ústřicově bílého domácího obleku, podobného pyžamu, který byl lemován bílou kožešinkou hladkou jako letní moře, pěnící se na pláži některého z malých exkluzivních ostrůvků.

Prošla okolo mne dlouhým vlnivým krokem a posadila se na okraj lehátka. V koutku úst držela cigaretu. Nehty měla nalakované měděné rudým lakem, bez obvyklých bílých půlměsíčků.

„Vy jste ale hnusné zvíře,“ řekla klidně a upřela na mě pohled. „Naprosto bezcitná bestie. Včera večer jste zabil člověka; neptejte se mě, jak to vím. Prostě to vím. A teď si sem klidně přijdete a vystrašíte moji sestřičku tak, až dostane záchvat.“

Neřekl jsem ani slovo. Zneklidněla. Přestěhovala se do nízké, vypolštářované židle. Polštáře, které na ní ležely, opřela o zeď, položila si na ně hlavu a se zájmem pozorovala, jak se světlešedý cigaretový kouř vznáší ke stropu a dělí se na malé obláčky, na okamžik viditelné ve vzduchu, než se rozplynou v nic. Po chvíli stočila oči velice pomalu dolů a obdařila mě chladným, velice tvrdým pohledem.

„Já vám nerozumím,“ řekla, „jsem jen hrozně ráda, že alespoň jeden z nás si předminulou noc zachoval chladnou hlavu. Je už tak dost zlé, že se v mé minulosti vyskytuje pašerák alkoholu. Proč, proboha, nic neříkáte?“

„Jak je jí?“

„Předpokládám, že je v pořádku. Tvrdě spí. Potom chodí vždycky spát. Co jste jí udělal?“

„Vůbec nic. Poté, co jsem se viděl s vaším otcem, jsem vyšel ven a ona byla před domem. Házela šipky do terče na stromě. Šel jsem k ní, abych si s ní promluvil, protože jsem měl u sebe něco, co jí patřilo. Malý revolver Owen Taylor, který kdysi dostala. Měla ho s sebou tuhle večer u Brodyho, zrovna ten večer, co byl zabit. Musel jsem jí ho tam tenkrát vzít. Tehdy jsem o tom nemluvil, takže jste to nevěděla.“

Její černé sternwoodské oči byly velké a prázdné. Teď bylo na ní, aby mlčela.

„Potěšilo ji, že má svou malou zbraň zase zpátky. Chtěla, abych ji naučil střílet, a chtěla mi ukázat staré naftové šachty pod kopcem, kde vaše rodina získala část svých peněz. Šli jsme tedy dolů, bylo to tam pěkně děsivé, všechny ty spousty rezivějícího kovu a starého dřeva, tiché studny a mastnotou zanesené odvodňovací jámy. Možná, že právě tohle ji tak rozrušilo. Hádám, že vy sama jste tam už taky byla. To místo člověku nažene hrůzu.“

„To ano,“ odpověděla bez dechu.

„Tak jsme tam tedy došli, zvedl jsem kanystr, co tam ležel, a postavil jí ho jako terč. Uspořádala mi tam pěkně divoký večírek. Připadalo mi to jako středně silný epileptický záchvat.“

„Ano, občas je mívá. To je všechno, proč jste se se mnou chtěl vidět?“

„Hádám, že mi asi nepovíte, co na vás Eddie Mars má.“

„ Vůbec nic. A tahle otázka mě už začíná pěkně nudit,“ řekla chladně.

„Znáte muže jménem Canino?“ zeptal jsem se.

Svraštila trochu to své hezké černé obočí a chvíli přemýšlela. „Matně, to jméno je mi trochu povědomé.“

„Pistolník Eddieho Marse. Říkali o něm – tuhý chlapík – myslím, že asi byl. Bez malé pomoci jedné dámy bych byl tam, co on teď – v márnici.“

„Ženy vám, zdá se…“ náhle utichla a zbledla. „Nemohu o tom žertovat,“ řekla prostě.

„Já ale vůbec nežertuji, a jestli se vám zdá, že mluvím pořád dokola, tak to jenom tak vypadá. Všechno to do sebe pěkně zapadá. Geiger a jeho mazané vyděračské triky, Brody a jeho obrázky, Eddie Mars a jeho stoly s ruletou, Canino a ta dívka, se kterou Rusty Regan neutekl. Všechno je to propojené…“

„ Unavujete mě,“ řekla táhle mrtvým hlasem. „Bože, jak vy mě unavujete.“

„To mě mrzí. Já se nepoflakuju jenom tak okolo a nesnažím se vypadat chytře. Váš otec mi dnes ráno nabídl tisíc dolarů, abych našel Regana. Je to spousta peněz, ale já to přece jen nemůžu udělat.“

Otevřela ústa, její dech byl náhle namáhavý.

„Dejte mi cigaretu,“ řekla stroze. „Proč nemůžete?“ Tep na jejím hrdle začal viditelně pulzovat. Postavil jsem se, vzal zbytek hořící cigarety z jejích prstů a uhasil ho v popelníku. Potom jsem vyndal Carmeninu malou zbraň z kapsy a položil ji opatrně, s přehnanou péčí na její bílá saténová kolena. Upravil jsem ho hezky do rovnováhy a ustoupil stranou s hlavou trochu nakloněnou jako aranžér, zkoumající zamyšleně efekt nového záhybu šály, který narosil okolo krku figuríny. Znovu jsem se posadil. Ona se ani nepohnula. Její oči klesaly pomalu milimetr po milimetru ke zbrani.

„Je neškodná,“ řekl jsem – „všech pět zásobníků je prázdných. Všechny je vystřílela. Všechny je vystřílela na mě.“

Puls na jejím hrdle divoce poskakoval. Snažila se něco říct, ale nešlo to. Polkla.

„Ze vzdálenosti pět až šest stop. Milá holčička, co? Jediná chyba byla, že jsem ji předtím nabil slepými patronami.“ Zlověstně jsem se zazubil.

„Měl jsem takové tušení, že to udělá, když bude mít příležitost.“

Vivian se znovu vrátil hlas, jakoby z velké dálky: „Jste strašný člověk, opravdu hrozný.“

„To jo. A vy jste její velká sestra. Co s tím uděláte?“

„Nemůžete nic dokázat.“

„Nemohu dokázat co?“

„Že na vás střílela. Říkal jste, že jste s ní byl dole v šachtě sám. Nemůžete dokázat ani slovo z toho, co jste mi tady povídal.“

„Jo tohle,“ řekl jsem, „ani jsem nemyslel, že to budu zkoušet. Přemýšlel jsem spíš o něčem, co se stalo už dřív – když ta rozkošná hračka byla nabitá naostro.“

Její oči byly dvě temná jezera, prázdnější než sama tma.

„Přemýšlel jsem o tom dni, kdy zmizel Regan. Pozdě odpoledne, když ji vzal s sebou do těch šachet, aby ji učil střílet, postavil tam někam ten kanystr a řekl, aby se do něj strefovala. Stál blízko ní, když mířila. Potom obrátila zbraň proti němu a místo na kanystr vystřelila na něj. Udělala to přesně tak a ze stejného důvodu, jako to dnes zkusila na mě.“ .

Vivian se pohnula, revolver jí sklouzl z kolena a dopadl na zem. Byl to jeden z nejhlasitějších zvuků, které jsem kdy v životě slyšel. Její oči byly nehybně upřené na můj obličej. Její hlas – vypjatý šepot agónie. „Carmen! Milosrdný Bože, Carmen -proč?“

„Musím vám opravdu vykládat, proč na mě vystřelila?“

„Ano“ – její oči byly stále děsivé – „obávám se, že opravdu budete muset.“

„Předminulou noc, když jsem přišel domů, jsem ji našel nahou ve své posteli. Podařilo se jí nějak oklamat správce a ten ji pustil dovnitř. Vytáhl jsem ji ven za uši. Hádám, že Regan jí kdysi udělal totéž, ale tohle je přesně to, co Carmen nesmíte udělat.“

Vivian se pokusila jazykem navlhčit sevřené rty. Na okamžik vypadala jako vystrašené dítě… Tvář se jí propadla. Zvedla ruku, jako by to byla paže loutky, a prsty pomalu, ale pevně sevřela bílou kožešinu límce. Seděla a zírala na mě bez pohnutí.

„Peníze“ – zasípala – „předpokládám, že chcete peníze.“

„Kolik byste myslela?“ Snažil jsem se, aby to neznělo příliš ironicky.

„Patnáct tisíc dolarů.“

Přikývl jsem. „To by šlo. Jako základní poplatek. Přesně tahle suma byla v jeho kapse, když ho zastřelila. Bylo by to přesně tolik, kolik dostal Canino za odklizení těla, když jste šla požádat o pomoc Eddieho Marse. Ale stejně by to byly jenom drobné proti tomu, kolik čeká Eddie teď, nemám pravdu?“

Seděla tiše, bez hnutí, jako vytesaná z kamene.

„Tak dobře,“ pokračoval jsem ztěžka. „Vezmete ji pryč? Někam daleko odtud, kde si s takovými lidmi, jako je ona, umějí poradit, kde by se postarali o to, aby všechny nože, střelné zbraně a vybrané drinky byly pěkně z dosahu. Kruci, vždyť ona by se mohla klidně uzdravit. To už se taky stalo.“

Pomalu se zvedla a přešla k oknu. Krémové závěsy spadaly v těžkých záhybech k jejím nohám. Stála tam mezi těmi záhyby a dívala „ se ven na klidná, tmavnoucí úpatí kopců. Stála bez pohnutí, téměř splývala se závěsy, ruce volně podél těla. Naprosto nehybné ruce. Po chvíli se pomalu otočila, prošla zpátky místností a slepě mě minula. Byla za mými zády, když jsem zaslechl, jak se ostře nadechla: „Je v té odpadní jámě,“ řekla. „Příšerně shnilá věc. Udělala jsem to já sama. Udělala jsem to přesně tak, jak jste řekl. Šla jsem k Eddiemu Marsovi. Ona přišla domů a řekla mi o tom – jako malé dítě. Ona není normální, věděla jsem, že policie by z ní všechno dostala. Za chvíli by se tím dokonce vychloubala. A kdyby se to dozvěděl otec, okamžitě by je zavolal a vykládal by jim celou historii. A někdy v noci by potom zemřel. Není to kvůli jeho smrti – je to kvůli tomu, co by si asi myslel předtím, ne
ž by zemřel. Rusty nebyl špatný chlap. Nemilovala jsem ho, ale řekla bych, že byl celkem fajn. Ale tak jako tak, živý nebo mrtvý ve srovnání s nutností utajit to všechno před otcem pro mě nic neznamenal.“

„Takže jste ji nechala běhat okolo a dostávat se do dalších nepříjemností, „ řekl jsem.

„Hrála jsem o čas. Samozřejmě – byla to špatná hra. Dokonce jsem doufala, že ona sama na to zapomene. Slyšela jsem někde, že při záchvatech zapomínají, co se stalo předtím. Možná na to i zapomněla. Věděla jsem, že Eddie mě bude vydírat až do úplného zničení, ale bylo mi to jedno. Musela jsem prostě mít nějakou pomoc a tu jsem mohla získat jedině od někoho, jako je on. Bývaly chvíle, že jsem tomu sama jen těžko věřila, a jindy jsem se zase musela rychle opít v kteroukoli denní nebo noční hodinu. Zatraceně rychle se opít.“

„Odvedete ji pryč,“ řekl jsem. „A udělejte to taky zatraceně rychle.“

Stále ještě byla ke mně otočena zády. Zeptala se jemně: „A co vy?“

„Nic. Já odjíždím. Dám vám tři dny. Když do té doby zmizíte, v pořádku. Když ne – všechno vyjde najevo. A nemyslete si, že to říkám jen tak.“

Náhle se otočila. „Nevím, co vám mám říci. Nevím, jak začít…“

„To je v pořádku. Jen ji odsud dostaňte a dohlédněte na to, aby ji někdo pořád hlídal. Každou minutu. Slibujete?“ , .

„Slibuji…“

„ Ví o tom Norris?“

„Bude mlčet.“

„Myslel jsem si to.“ Opustil jsem rychle pokoj a po dlaždicovém schodišti jsem sešel dolů do haly. Když jsem odcházel, nikoho jsem neviděl. Svůj klobouk jsem tentokrát našel zcela opuštěný. Široký park venku vyhlížel znepokojivě, jako kdyby mě sledovala divoká očka, schovaná za keři, jako by i samo slunce mělo něco tajemného ve svém svitu. Nasedl jsem do svého auta a pustil jsem se dolů z kopce.

Co na tom záleží, kde ležíte, když už jste po smrti? Ve špinavé odpadní jámě nebo v mramorové věži na vrcholku vysokého kopce. Jste prostě mrtvý, spíte svůj velký spánek a takovéhle věci vás netrápí. Nafta s vodou pro vás mají stejný význam jako vítr a vzduch. Vy jenom spíte svůj velký spánek bez zájmu o špinavé okolnosti, za kterých jste zemřel, a je vám úplně jedno, kam jste padl. Já jsem teď byl sám částí těch špinavostí. Daleko víc než byl Rusty Rega. Ale ten starý muž nemusel být. Mohl klidně ležet ve své posteli s baldachýnem, bezkrevné ruce složené na pokrývce, mohl klidně čekat. Jeho srdce se ozývalo už jen nejistým, tichým šepotem. Jeho myšlenky byly šedé jako popel. A za chvíli bude i on, jako Rusty Regan, spát svůj velký spánek…

1

Proud vody vystřikoval z hadice v dlouhém, líném stříbrném vodopádu, jak si s ní japonský zahradník pohrával na smaragdově zeleném trávníku. Sternwoodské sídlo vypadalo stále stejně, vůbec nic se tu nezměnilo. Jenom generál zemřel, což bylo velmi zlé. A Eddie Mars nezemřel, což bylo také velmi zlé. Carmen odvezli pryč, ale Vivian byla stále tady. Zůstal tu i sluha Norris. Zavolal mi a požádal mě, abych za ním přišel.

Tohle místo bylo plné vzpomínek. Nic se nezměnilo. Za domem se zvedalo nízké úpatí hor. Stejný terasovitý trávník se lehce svažoval a klesal v dlouhých vlnách k sotva viditelným naftovým vrtným věžím, které stále ještě vymačkávaly ze země pár barelů denně.

Slunce svítilo na olivovníky a probouzelo k životu ptáky, kteří se třepotali mezi listy a zpívali, jako když byl svět ještě mladý. Což už nebyl.

Norris přišel otevřít na mé první zazvonění. Vysoký, energický šedesátník se stříbrnými vlasy a s růžovou pletí muže, jehož krevní oběh byl v naprostém pořádku. Uvítal mě slovy: „Je od vás hezké, že jste přišel, pane Marlowe.“

Chodba v domě se od té doby, co jsem tu byl poprvé, také nezměnila.

Portrét předka s jiskrným, vášnivým zrakem na krbové římse, stále stejné okno s barevným sklem, zobrazující dámu s rytířem. On se jí stále pokouší odvázat, ona je stále v zajetí, pořád ještě nahá, s vhodně dlouhými vlasy, oba navždy strnulí v tomto gestu. Jenom chvilka uplynula od té doby, kdy jsem tu stál prvně, kdy mě Carmen Sternwoodová štípla do ruky a řekla, že jsem vysoký. Jako by to bylo včera.

Mohlo jí být dvacet nebo tak nějak. Byla malá a křehká, ale přesto působila velmi odolně. Na sobě měla světle modré dlouhé kalhoty, které jí velice slušely. Když kráčela, zdálo se, že se vznáší. Vlnité plavé vlasy měla zastřižené mnohem víc, než tehdy velela móda pážecích účesů, její břidlicově šedé oči se na mě dívaly bez jakéhokoliv výrazu. Přiblížila se ke mně a v jejím úsměvu se ukázalo plno malých, ostrých zoubků, bílých jako čerstvá pomerančová dužnina a lesklých jako porcelán, které probleskovaly mezi jejími tenkými, příliš napjatými rty. Byla pobledlá a nevypadala příliš zdravě.

„Vysoký, co?“řekla.

„Původně jsem to neměl v úmyslu,“ odpověděl jsem.

Oči se jí zakulatily. Byla zmatená, přemýšlela. Přesto, že jsem ji znal tak krátce, viděl jsem, že přemýšlení jí dá vždycky pěkně zabrat.

„A taky fešák. Vsadím se s vámi, že to umíte.“

Zamručel jsem.

„Jak se jmenujete?“ pokračovala.

„Reilly. Doghouse Reilly.“

Kousla se do rtu, pootočila trochu hlavu a pohlédla na mě. „To je ale směšné jméno.“

Potom sklopila řasy, až jí téměř pohladily po tvářích, a pomalu je zase zvedala jako oponu na divadle. Brzy jsem měl poznat tenhle trik. Očekávalo se, že mě to povalí na záda, všechny čtyři packy vzhůru.

„Vy jste boxer?“ zeptala se, když viděla, že jsem neupadl.

„Ne tak docela, jsem detektiv.“

„Ach… „pohodila zlostně hlavou a bohaté vlasy se v šeru haly zaleskly. „Děláte si ze mě legraci.“

„Hm, hm.“

„Cože?“

„Slyšela jste mě dobře, jen pokračujte.“

„Nic jste netekl Vy jste jen takový velký vtipálek.“

Zvedla ruku a začala se kousat do palce. Byl to palec zajímavého tvaru – tenký a úzký, jakoby navíc, bez jakýchkoliv záhybů kůže na kloubu. Kousala se do něj a pomalu ho cucala, otáčela s ním kolem dokola v ústech jako batole dudlíkem.

„Jste příšerně vysoký,“ řekla. Potom se zahihňala. Pomalu a lehounce se otočila, aniž zvedla nohy ze země, a volně spustila ruce podél těla. Na špičkách se naklonila směrem ke mně a náhle ztratila rovnováhu. Musel jsem ji buďto chytit, nebo ji nechat, aby si na dlážděné podlaze rozbila hlavu. Zachytil jsem ji tedy pod pažemi a vtom se jí podlomila kolena. Abych ji udržel, musel jsem ji zvednout. Když byla asi tak ve výši mého hrudníku, otočila ke mně hlavu a zahihňala se: „Vy jste ale mazaný, ale já jsem taky mazaná.“ Neodpověděl jsem. Sluha si pro svůj vstup francouzským oknem nemohl vybrat vhodnější okamžik. Viděl mě, i jak ji pevně držím.

No, možná že to nebylo zrovna včera. Následoval jsem Norrise přímo zpátky toutéž chodbou k francouzskému oknu. Dům se nyní zdál mnohem klidnější. Byla to pravděpodobně jenom moje představa. Byl to příliš velký a chladný dům, odjakživa příliš naplněný smutkem na to, aby byl hlučný.

Tentokrát jsme zabočili pod schody a sešli dolů do kuchyně. Seděla tam ta služebná s koňskou tváří. Když jsme vstoupili, kývla na mě. Norris se po ní podíval, ona kývla ještě jednou a odešla.

Kuchyň byla velká místnost, okny obrácená k louce, která se táhla za domem. Jako u většiny panství v Los Angeles, postavených směrem k horám, první patro v přední části domu bylo druhým poschodím zadní části. Podlahy byly pokryty leskle hnědou mexickou dlažbou. Uprostřed místnosti stál velký dřevěný pracovní stůl, u vzdálenější stěny bylo vidět obrovský, profesionálně vypadající sporák, vpravo stály dvě lednice a vlevo dlouhá linka se dvěma dřezy a soupravou škopků.

„Dáte si kávu, pane?“ zeptal se Norris.

Řekl jsem, že bych si dal, a on zmizel ve spíži vedle kuchyně, aby se v momentě vrátil se stříbrnou kávovou soupravou, slonovinově bílým šálkem a talířkem. Nalil kávu a postavil ji přede mě. Vedle položil popelník.

„Prosím, klidně si zapalte, jestli chcete, pane Marlowe.“

Usrkl jsem kávu, vyndal cigaretu a zapálil si kuchyňskou sirkou.

„Jak se mají děvčata?“ začal jsem. Norris se usmál.

„To je přesně to, o čem jsem s vámi chtěl hovořit, pane.“ Norris stál vzpřímeně vedle stolu. Vyčkával jsem.

„Generál míval rád ve své kávě trochu brandy, pane. Neměl byste zájem?“

„Když si dáte se mnou …“

Norris se chystal zavrtět hlavou.

„Za generála,“ řekl jsem.

Norris změnil pohyb v souhlasné pokývání, přinesl ještě jeden šálek, nejprve přilil brandy do mého a potom trochu čistého přímo do svého šálku. Pozdvihl jej směrem ke mně: „Na památku generála Guye Sternwooda!“ řekl s francouzským přízvukem jmena Guy. Také jsem pozvedl šálek. Generál Sternwood … Poprvé jsem se s ním setkal ve skleníku na úpatí sametového trávníku.

Vzduch byl vlhký a hutný, plný páry, okořeněný vůní kvetoucích tropických orchidejí. Po chvíli jsme přišli na místo uprostřed této džungle, které trochu připomínalo paseku s klenutou střechou. Tento volný prostor ve tvaru šestiúhelníku byl pokryt starým tureckým kobercem temně červené barvy a na něm stálo kolečkové křeslo, v němž seděl starý, viditelně umírající muž. Oči, které mě sledovaly, byly stejné jako oči na portrétu v hale. Všechen oheň v nich už dávno vyhasl, ale přesto si zachovaly svou uhlově černou přímost. Zbytek generálova obličeje tvořila bezvýrazná maska s bezkrevnými rty, ostrým nosem a propadlými spánky – známky jeho blížící se smrti.

Jeho dlouhé, štíhlé tělo bylo oblečeno do červeného koupacího pláště a zabaleno do cestovní přikrývky i přes vedro, které ve skleníku panovalo. Jeho tenké ruce s nafialovělými nehty, připomínající ptačí pařáty, ležely volně na pokrývce. Prameny suchých bílých vlasů, které visely z jeho hlavy, vypadaly jako trsy divokých travin, bojujících o přežití na holé skále.

Usrkl jsem trochu kávy. Norris diskrétně upil své brandy. V kuchyni se neozýval žádný zvuk. Generálův duch byl tady s námi a oba dva jsme byli v jeho přítomnosti velmi tiší.

„Co víte o mé rodině?“ zeptal se generál.

„Řekli mi, že jste vdovec, máte dvě dcery, obě hezké a trochu divoké. Jedna z nich byla třikrát vdaná, naposled za ex-pašeráka alkoholu, který šel do kšeftu pod jménem Rusty Regan. To je vše, co jsem se doslechl, generále…“

„Obávám se, že slečna Carmen zmizela,“ pronesl Norris, přerušuje mé myšlenky.

„Odkud?“ zeptal jsem se.

„Po tom… eh … neštěstí s Rusty Reganem ji slečna Vivian umístila do sanatoria, jak jste jí, myslím, poradil.“

Pokýval jsem hlavou. Káva byla velmi silná a příliš horká k pití, bylo možné ji jen usrkávat. Brandy ležela na povrchu a vytvářela trochu jiný druh horkosti. Znovu jsem si vybavil generálův hlas zesláblý věkem a napjatý dlouhým sebezapřením.

„ Vivian je zkažená, náročná, chytrá a naprosto bezohledná. Carmen je dítě, které rádo trhá mouchám křidélka. Ani jedna z nich nemá více smyslu pro morálku než kočka. Já také ne…“

V tom hlase tehdy bylo slyšet ještě jiný tón. Kromě únavy a železně pevné sebekontroly tu byl zvuk toužebného smutku, mohl to být i tón znovu přicházejících hříchů, které už ale nebylo možné odčinit. A byl to právě tento tón, který mě chytil, a věděl jsem, že Norrise chytil také, tón uložený v paměti dlouho poté, co mluvčí utichl.

„ Vivian absolvovala dobré střední školy s ubytováním na koleji. Carmen navštívila půl tuctu škol, stále více liberálnějších, aby nakonec skončila tam, kde začala. Předpokládám, že obě měly a stále ještě mají všechny obvyklé neřesti. Jestli se vám zdá, že mluvím trochu divně na to, že jsem jejich otec, je to proto, pane Marlowe, že jsem připoután k životu už jenom velice slabě na to, abych předstíral nějaké viktoriánské pokrytectví.“

Opřel si hlavu dozadu a zavřel oči. Po chvíli je náhle znovu otevřel.

„Nemusím snad dodávat, že muž, který si dopřeje první rodičovství ve věku 54 let, si plně zaslouží, co dostává…“

„V sanatoriu si vedla docela dobře,“ pokračoval Norris. „Já jsem měl tu čest navštěvovat ji každý týden.“

„A Vivian?“ zeptal jsem se.

Jména obou dcer jako by zahnala přízrak otce.

„Slečna Vivian ji navštěvovala kdykoliv … eh … mohla.“

Norrisovy čisté silné ruce pomalu otáčely šálkem. „Velice těžce nesla smrt svého otce. Stále ještě se vídá s panem Marsem.“

Norrisův hlas, když to říkal, zněl velice opatrně, bez jakéhokoli zabarvení. Byl to hlas dokonalého sluhy, odtažitý, udávající pouze fakta.

„Jak hezké od ní,“ poznamenal jsem. „To ona vám řekla, abyste mě zavolal?“

„Ne, pane. Dovolil jsem si jednat samostatně. Slečna Vivian se domnívá, že pan Mars najde slečnu Carmen a vrátí ji do sanatoria.“

„Marsova taxa za jeho služby bude určitě vyšší než moje,“ řekl Jsem.

„Přesně tak, pane.“

„Vy víte, kolik si účtuji?“

„Ano, pane. Určitě si vzpomenete, že jsem spravoval generálovu šekovou knížku v dobách, kdy vás zaměstnával.“

„A vy si mě teď můžete dovolit?“

„Generál byl ke mně velice štědrý ve své poslední vůli, pane.“

Potáhl jsem z cigarety, pomalu, zamyšleně vypouštěl kouř a zhoupl se na zadní nohy židle.

„A přesto tady stále pracujete,“ řekl jsem.

„Věřím, že generál by si to tak přál, pane. Jeho dcery …“ Nor-ris nechal větu nedokončenou. Její zbytek se rozplynul do výmluvného gesta sluhy, ustupujícího do pozadí.

„Ano, jsem si jistý, že by si to tak přál. Kdy Carmen zmizela?“

„Před týdnem. Šel jsem ji navštívit jako obvykle a zjistil jsem, že je pryč. Zaměstnanci sanatoria byli poněkud zdrženliví, pokud se jejího zmizení týkalo, ale zjistil jsem, že v té době už byla pryč nejméně dvě noci.“

„A nikdo to neohlásil?“

„Zřejmě ne, pane. Informoval jsem samozřejmě ihned slečnu Vivian a dovolil jsem si o tom telefonicky hovořit s kapitánem Gregorym z Úřadu pro pohřešované osoby.“

„A?“ zeptal jsem se.

„A myslím, že to byla právě jeho slova: Poprvé, co o tom slyším.“

„A co Vivian?“

„Slečna Vivian řekla, že se tím nemám znepokojovat, že zná prostředky, jak Carmen najít.“

„A těmi prostředky jste rozuměl, že má na mysli Eddieho Marse.“

„Ano, pane.“

„Co si myslí o tom, že jste zavolal mě?“

„Ještě jsem ji o tom neinformoval, pane.“

Dopil jsem zbytek kávy, která už mezitím dostatečně vychladla. Pokýval jsem hlavou, více sám pro sebe než na to, co mi řekl Norris.

„Jak se jmenuje to sanatorium?“ zeptal jsem se.

„Resthaven, pane. Je spravováno nějakým doktorem Bonsentirem.“

„Dobře. Pojedu se tam podívat.“

„Ano, pane. Děkuji vám, pane. Mohl bych vám dát zálohu?“

„Jeden dolar bude prozatím stačit. Ať je to oficiální. O zbytku si promluvíme později.“

„To je od vás velice laskavé, pane,“ řekl Norris a vytáhl z kapsy velkou peněženku zhotovenou ze světlé kůže. Vyndal z ní dolarovou bankovku a podal mi ji. Vypsal jsem mu potvrzení a dolar strčil ledabyle do kapsy, jako by jich tam už byla spousta a já se tím nemusel vůbec zabývat.

„Mohu vám sem zatelefonovat?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě, pane. Velmi často mívám telefonické hovory. Zvedání telefonu patří k mým rutinním povinnostem.“

„A jak se daří Vivian?“

„Je stále velmi krásná, pane, jestli mohu být tak smělý.“

„A pořád chodí s tím darebákem?“

„Máte-li na mysli pana Marse, obávám se, že je to tak, pane.“

2

Vyšel jsem ven z domu a zůstal stát na verandě před vchodem, s kloboukem v ruce opřeným o pravou nohu. Dole pode mnou, v kopci, o pár úrovní níže, se tyčil vysoký plot nahoře ukončený bodci, který odděloval rodinu Sternwoodů – nebo vlastně to, co z ní zbylo – od ostatních lidí, vydělávajících si ještě na živobytí prací.

Slunce se odráželo od zlatých hrotů plotu a na severu ozařovalo zasněžené pohoří San Gabriel. Pohlédl jsem zpět na trávník na druhé straně, na pár skřípajících vrtných věží, unaveně pumpujících pět či šest barelů za den. Byly odtud špatně vidět a k páchnoucí odpadní jímce, kde leží Rusty Regan, spící svůj velký bezesný spánek, se nedalo dohlédnout.

Dveře za mnou se otevřely.

„Marlowe?“

Otočil jsem se a díval se na Vivian Reganovou, generálovu starší dceru, tu s vášnivýma očima, vzdorovitými ústy a skvělýma nohama. Tentokrát měla na sobě jakýsi bílý hedvábný domácí oblek, skládající se z halenky se zvonovými rukávy a hlubokým výstřihem a z kalhot s široce rozevlátými nohavicemi, které ty její nohy sice zakrývaly, ale i přes ně bylo vidět, že jsou vážně nádherné. Stála mezi dveřmi. V ústech držela nezapálenou cigaretu.

„Nemáte oheň?“ zeptala se a trochu se ke mně naklonila. Vytáhl jsem kuchyňskou zápalku, škrtnul jí o nehet palce a připálil jí.

„Stále stejně suverénní zvíře, že?“

Nechtěl jsem jí vykládat, že nejsem, tak jsem ji nechal plavat v tom bezcílném proudu sternwoodského života.

„Stále sedící v okně, pozorující za záclonou, co se děje?“ odpověděl jsem na otázku otázkou.

„Nezapomněl jste náhodou, Marlowe, že já tady žiji? Mám ráda přehled o tom, kdo sem přichází i odchází.“

„Já jsem před chvílí přišel. Teď jdu zase pryč.“

Vyšla ze dveří a zavřela je za sebou. Natáhla kouř z cigarety, dlouho jej podržela a potom pomalu vypouštěla. Hleděla přitom ke vzdáleným obrysům vrtných věží.

„Procházka uličkou vzpomínek, pane Marlowe? Nebo jste přišel provokovat a nakonec ztratil nervy?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Stále ten stejně silný, mlčenlivý typ, že?“

Zazubil jsem se na ni, pokývl a nasadil si klobouk hluboko do čela. Pustil jsem se dolů po předních schodech, směrem k autu. Vivian mě doprovázela. Cítil jsem z ní napětí. Bylo v každém jejím pohybu.

„Mluvil jste s Eddiem Marsem,“ řekla.

„Samozřejmě. Tehdy po tom případu s Reganem jsem vám řekl, že si s ním promluvím.“

„Jak to přijal?“

„Víte, že jsem s ním mluvil, víte tedy, i jak to přijal.“

„Řekl jste mu, aby se držel ode mě a od Carmen stranou. Řekl jste mu také, že se o tom můj otec nesmí dozvědět, a kdyby snad náhodou ano, pak že vy sám osobně najdete způsob, jak ho poslat na dlouhou cestu na sever.“

„Byl to jenom takový malý rozhovor. Doufám, že jsem ho moc nerozzlobil.“

„Eddieho Marse? To by tedy opravdu chtělo víc než druhořadého laciného čmuchala, aby vyděsil Eddieho.“

„Účtuji si plnou sazbu. A váš otec zemřel, aniž se cokoli dozvěděl.“

„Ano,“ řekla, „to ano.“

Její tvář na okamžik znehybněla. Když jsme šli po dlážděné cestě k vratům, položila mi ruku na rameno:

„Za to jsem vám vděčná, Marlowe.“

Jediné, co jsem k tomu dodal, bylo: „Uh … hm.“

Byli jsme už skoro u vrat. Měl jsem auto zaparkované na cestě pod pepřovníkem; stejně, jako když jsem tady byl poprvé, tehdy v říjnu, když mi Bernie Ohls, šéf vyšetřování z ministerstva spravedlnosti, řekl, že generál Sternwood potřebuje čmuchala.

„Proč jste přišel, Marlowe?“

„Přišel jsem navštívit vašeho sluhu,“ odpověděl jsem.

„Aniž byste se poradil nejprve se mnou?“

„Paní Reganová, tohle je jižní Kalifornie, dvacáté století. Sluhové už nejsou otroci, ale zaměstnanci. Vím, že se vám to nelíbí, ale budete se s tím muset vyrovnat, dříve nebo později.“

Snažila se mě uhodit, ale zakryl jsem si obličej rukou.

„Bastarde!“ řekla.

„Jak se má Carmen?“ zeptal jsem se.

„Fajn.“

„To pochybuji. Když jsem se s ní viděl naposledy a když se pokoušela vystřílet do mne pět nábojů, jak to udělala Reganovi, tak jí moc fajn nebylo.“

„Řídila jsem se potom vaší radou a udělala, co jste mi doporučil, to přece víte. Vzala jsem ji pryč. Odjely jsme nejprve do Švýcarska, kde podstoupila nějaké léčebné procedury.“

„A teď jste zpátky doma. A kde je Carmen?“

„V sanatoriu.“

„Resthaven?“

Vivian na mne ostře pohlédla. Kůže na její tváři se zdála být až příliš napjatá.

„Co vám Norris vykládal?“

„Služební tajemství. Co podnikáte, abyste ji nalezla?“

„Ten parchant,“ vydechla. „To on vám to řekl, že?“

„Carmen by neměla volně pobíhat někde tady kolem.“

„To je v pořádku. Mám lidi, kteří ji hledají.“

„Marse?“ zeptal jsem se.

„Eddie slíbil, že ji najde. Pravděpodobně utekla s nějakým mužským. Víte, jaká je.“

Vivian projevovala o celou věc nonšalantní nezájem, asi tak jako motýl o tulipán.

„Toho chlapa, se kterým podle vás utekla, potkala na nějakém večírku v sanatoriu?“

„Nebuďte sarkastický, drahoušku. Je to tak banální. Pořádají tam samozřejmě spoustu společenských akcí. Doktor Bonsentir je velmi progresivní.“

„No, to se vsadím, že je. Jak jste k němu přišla?“

„Byl mi velmi vřele doporučen.“

„Kým? Eddiem Marsem?“

„K čertu s vámi, Marlowe. Proč jste na Eddieho tak vysazený? Od té doby, co otec zemřel, se z Eddieho stal dobrý přítel.“

„Mars je falešný hráč, bandita, nájemný vrah, zloděj a nejspíš taky pasák. Ať už je to dobrý přítel kohokoliv, je to stále jen Eddie Mars, všichni ostatní jsou jen polotovar.“

Vivian odhodila cigaretu, kterou jsem jí zapálil, a zašlápla ji do dlážděné cesty špičkou svého růžového pantoflíčku. Podívala se na mě tím vášnivým pohledem, který jsem si tak dobře pamatoval. Tenhle pohled byl asi součástí sternwoodské krve, stvořený buď pro hrdinství v tom nejlepším smyslu slova, anebo pro zhýralost ve smyslu nejhorším.

„Mám vás plné zuby, Marlowe. Hnusí se mi váš obličej. Je mi nanic z toho, jak se pořád pletete do mého života. Mám dost vašeho kázání, moralizování a vašeho chování. Děláte, jako byste byl něco lepšího než já, a zatím jste jen druhořadý detektiv se dvěma ucházejícími obleky a se zavšivenou kanceláří v nejmizernější čtvrti tohohle města. Takových, jako jste vy, si můžu koupit padesát a rozestavět si je po domě jako zarážky na knihy.“

Otočila se a dusala zpátky po dláždění, hledajíc dveře, kterými by práskla. Nenašla žádné, dokud nedorazila k domu. A když tam došla, vrazila dovnitř a pěkně jimi třískla.

Nad kvetoucí azalkou blízko branky se třepotal kolibřík.

„Zřejmě nemá dost knih,“ řekl jsem mu.

Vůbec si mě nevšímal. Pokrčil jsem rameny, vyšel ven, nasedl do auta a jel zpátky do města, do té mé zavšivené kanceláře v nejmizernější čtvrti.

3

Když jsem se poprvé setkal s Vivian Reganovou, přišel jsem vlastně navštívit jejího otce, který chtěl, abych ho zbavil nějakého vyděrače. Tehdy byla ještě stále vdaná za Rustyho Regana, o kterém se říkalo, že velel brigádě Irské republikánské armády. Ale Růsty potom zmizel a generál jej citelně postrádal. Myslel jsem si tehdy, a ještě stále si to myslím, že mě vlastně generál najal, aby se ujistil, že tím vyděračem není Rusty Regan. Kdyby to byl on, což se nepotvrdilo, zlomilo by mu to srdce. Když jsem tehdy generála opouštěl, košili přilepenou na záda a límec prosáklý potem, Norris mi sdělil, že by si mě přála vidět paní Reganová.

Posadil jsem se na kraj hlubokého měkkého křesla a díval se na ni. Opravdu stála za pohled. Natažená na čalouněném lehátku vypadala jako ztělesněná komplikace. Pantofle měla shozené, takže jsem s prohlídkou začal od nohou. Byly odhalené až ke kolenům, jedna ještě trochu víc. Nejspíš je tak naaranžovala. Kolena nebyla kostnatá a ostrá, ale s dolíčky. Krásná lýtka a štíhlé kotníky s takovou melodickou linkou, aby se na ně pěly ódy. Byla vysoká a štíhlá a působila jako žena, kterou hned tak něco nepřekvapí. Hlavu si opřela o slonovinově bílý saténový polštář a černé husté vlasy, uprostřed rozdělené pěšinkou, s ním nádherně kontrastovaly. Měla pevná ústa a bradu se sklonem k vzdorovitosti a vášnivé černé oči předka z portrétu v hale, které se na mě upřeně dívaly…

Chtěla tehdy vědět, jestli mě její otec najal, abych našel Rustyho Regana. Jelikož si mě nenajala ona, nic jí do toho nebylo a také jsem jí nehodlal nic říct. To se jí nelíbilo.

Zrudla. Její tmavé oči byly zuřivé vzteky.

„Nechápu, co to může být tak strašně důležitého, když jste tak tajnůstkářský,“ vyštěkla, „a už vůbec se mi nelíbí vaše způsoby.“

„Já z vašich taky nejsem moc odvázanej,“ řekl jsem. „Vůbec jsem se neprosil o setkání s vámi. To vy jste pro mě poslala. Nevadí mi, že se mnou mluvíte spatra, ani mi nevadí, že oběd pijete z láhve skotské, a už nejméně mi vadí, že mi tady předvádíte svoje nohy. Jsou to mimochodem obdivuhodné nohy a činí mi potěšení je poznat. Je mi úplně jedno, že se vám nelíbí moje způsoby. Jsou taky pěkně špatné, truchlím nad nimi za dlouhých zimních večerů. Ale neplýtvejte časem a nesnažte se mne podrobovat křížovému výslechu.“

Praštila svou sklenicí o zem tak silně, až nápoj vystříkl na bílý polštář. Švihla nohama na zem a vyskočila. Jiskřily jí oči, měla rozšířené chřípí a klouby na prstech jí zbělely. Otevřela ústa a zasvítily sněhobílé zuby.

„Takhle se mnou nikdo nesmí mluvit!“ řekla vztekle.

Seděl jsem a zubil se na ni. Velice pomalu zavřela ústa a podívala se na likér rozlitý na zemi. Pak se posadila na kraj pohovky a podepřela si dlaní bradu.

„Můj bože, vy jste ale zvíře. Pěkně velká zlá bestie. Měla bych po vás něco hodit…“

Toho dne začalo hustě pršet a vydrželo to i po celý následující den. Ale dnes, když přemýšlím o Vivian, jedu autem horkým slunným dnem zpět do Hollywoodu. Vždycky mezi námi dvěma něco bylo. Ta krajní mez schválností, smíšená s rozčilujícím, naléhavým tlakem touhy. Byli jsme tím tehdy oba posedlí a cítím to dodnes – je to jako zmítání sem a tam.

Vydírání jejího otce nebylo nic zvláštního, nějaké nezaplacené dlužní úpisy muži jménem Geiger. Mohl jsem to dát do pořádku za jedno odpoledne, kdybych se byl mohl dostat ke Geigerovi. Ale já se k němu dostal, když už bylo příliš pozdě.

Na nízkém stupínku v jednom konci pokoje stálo křeslo z týkového dřeva s vysokým opěradlem, v němž seděla, na oranžovém šálu s třásněmi, slečna Carmen Sternwoodová. Seděla velice strnule, ruce položené na opěradle křesla, kolena těsně u sebe, tělo v póze egyptské bohyně prkenně vzpřímené, bradu zdviženou. V pootevřených ústech svítivě bílé zoubky. Široce otevřené oči. Temně šedá barva duhovek pohltila zorničky. Byly to oči šílence. Vypadala, jako by byla mimo tento svět; její mysl se zabývala něčím pro ni velmi důležitým, něčím velice příjemným, protože z jejích úst vycházel slaboulinký spokojený mručivý zvuk, který vůbec neodpovídal výrazu její tváře, dokonce ani nepohnul jejími rty. V uších měla zavěšeny dlouhé nefritové náušnice. Byly to velice krásné náušnice a stály pravděpodobně pěkných pár stovek dolarů. Jinak na sobě neměla vůbec nic…

Přestal jsem se dívat na ni a podíval se na Geigera. Ležel na podlaze na zádech, vedle třásní čínské pokrývky, před něčím, co vypadalo jako totem. Z profilu to připomínalo orla, a jeho kulaté široké oko bylo čočkou fotoaparátu. Čočka byla namířena na nahou dívku v křesle. Ze strany totemu byla připevněna začernalá žárovka blesku. Geiger měl na sobě pyžamové kalhoty z černého saténu, na nohou čínské pantofle s tlustými plstěnými podrážkami a vyšívaný čínský kabátek. Ten byl nasáklý krví. Jeho oči na mě jasně svítily a byly to právě jeho oči, které na něm působily nejživěji. Na první pohled bylo jasné, že žádná z těch tří ran, co jsem slyšel, neminula cíl. Byl velice mrtvý…

Od té doby už zemřela spousta dalších lidí. A my, co jsme přežili, jsme byli tady, točíce se stále v jakémsi bezcílném rituálu okolo malé Carmen. Tato myšlenka ve mně vzbuzovala neodbytnou potřebu napít se, což jsem udělal hned, jak jsem se dostal do kanceláře. Sedl jsem si ke stolu a jednu si nalil. Vůbec to nepomáhalo. Ale zase na druhou stranu – ani to neuškodilo.

4

Resthaven se rozprostíral v malém údolí, které příčně probíhalo Coldwaterským kaňonem pod dálnicí Mulholland. Postavil jej nějaký filmový magnát v pozdních dvacátých letech s prvními většími penězi, které zřejmě ušetřil na daních, když dotočil nějaké krátké filmy v kaňonu Topanga. Resthaven by mohl být rančem, kdybyste si měli představit ranč vystavěný podle přesných instrukcí nějakého náhle zbohatlého středoevropského podomního obchodníka. Hlavní budova byla vystavěna z loupaných sekvojových špalků, poctivých a přiléhavých jako tapety. K ní byly ještě přistavěny tři nebo čtyři další nižší přístavby, napodobující stejný styl.

V jižní Kalifornii je většina půdy, která se nechá bez pomoci ležet ladem, velmi vyschlá a ošklivá. Ale tady byla kultivována. Obrovské množství kvetoucích keřů zaplavovalo zelenou louku, ohraničovalo vozovku, sypanou rozdrcenými mušlemi, která zahýbala k hlavnímu vchodu. V dohledu nebylo vidět živé duše. Pouze nenápadný nápis, vypálený do leštěného obdélníku sekvojového dřeva, hlásal: RESTHAVEN.

Zaparkoval jsem pod velkým starým eukalyptem, zkrouceným větrem do pózy vyjadřující opuštěnost, přešel jsem vozovku a zazvonil. Zvonek se lehounce ozval krátkým popěvkem kdesi hluboko uvnitř domu. Mimo dohled, možná za rohem, jsem zaslechl cvaknutí zavlažovače trávníku, když sprška vody opsala kruh a vracela se zpět.

Kolem podpěrných sloupů kryté verandy se pnula vinná réva. Čekal jsem a naslouchal, zda neuslyším zvuky kroků, ale neslyšel jsem nic. Najednou se dveře otevřely a v nich stál bledý muž s úzkými rameny a velmi mastnými černými vlasy sčesanými dozadu, jemuž jsem podal svou vizitku a řekl: „Marlowe. Na schůzku s doktorem Bonsentirem.“

Vizitka, kterou jsem mu dal, byla ta neformální, s jménem, adresou a profesí, ta se zkříženými šavlemi, kterou jsem si šetřil na dělání dojmu na klienty. Tenhle chlápek v bílém plášti mne uvedl do temné a chladné haly. Na rozlehlých nablýskaných prkenných podlahách se povalovaly pokrývky indiánského kmene Navaho. Všude na stěnách visely zarámované lékařské dokumenty, tvářící se velice důležitě. Byly tu také nějaké ozdobné medaile, vzdávající čest všelijakým úspěchům, a fotografie hlavy samotného dr. Bonsentira, pořízená se spoustou blesku a dovedně retušovaná. Bronzová destička pod portrétem hlásala: Náš zakladatel dr. Claude Bonsentir.

Zřízenec mě zanechal tady, abych mohl obdivovat dr. Clauda, a za dvě minuty byl zpátky.

„Tudy, pane,“ řekl se sotva patrným náznakem akcentu, který se mi nepodařilo identifikovat. Šel jsem za ním dveřmi vpravo, prošli jsme místností, která zřejmě sloužila jako knihovna, s policemi knih po celých stěnách a s rozlehlým kamenným krbem. Na všech oknech visely závěsy tyrkysové barvy, sahající až na zem, kde na podlahových lištách tvořily zbytečně velké kupy. Za knihovnou následovala kancelář, menší, ale ve stejném stylu, doplněná zmenšenou verzí stejného kamenného krbu. Oba sdílely společnou rouru do komína. V kanceláři byly tyrkysové závěsy zataženy a bylo tu šero. Před okny stál velký stůl, který mohl klidně sloužit jako basketbalové hřiště pro trpaslíky. Za stolem stál dr. Bonsentir.

Byl to takový hubený, tmavý venkovský kašpar s delšími tmavými vlasy, pečlivě rozdělenými přesně uprostřed hlavy pěšinkou. Pod nosem měl úzký štěteček knírků a jeho oči byly umístěny hluboko v očních jamkách, takže působil dojmem, že vykukuje odněkud zdaleka zevnitř. Na sobě měl tmavý oblek s jasně bílým úzkým proužkem. Na vestě se mu třpytily velké zlaté hodinky na řetězu, na kterém měl ještě pověšený nějaký klíč. Seděl s lokty na stole, ruce sepjaté, a podpíral si bradu. Jeho pečlivě pěstěné nehty se blýskaly nedávnou manikúrou. Špičkami prstů si lehce poťukával na spodní ret. Na desce stolu před ním, vyrovnaná do precizního pravého úhlu, ležela má navštívenka. Kromě onyxové soupravy, sestávající z pera a tužky, už na stole nebylo vůbec nic. On upíral zrak dolů na moji vizitku. Já jsem stál před jeho stolem.

Na druhém konci pokoje byla dvě kožená křesla s měděným kováním okolo švů a hranatými opěradly. Přešel jsem místnost, vybral si jedno, které jsem přitáhl ke stolu, a posadil se proti němu. Pomalu ke mně zvedl oči odněkud z hloubi očních důlků. Čekal jsem. On zíral.

Zeptal jsem se ho: „Chcete si zkontrolovat můj chrup?“

Ani se neusmál, jeho pohled vůbec nezakolísal.

„Vy jste soukromý detektiv,“ oznámil mi.

Vlastnil jeden z těch hollywoodských hlasů, který postrádal jakýkoliv skutečný přízvuk, ale zněl téměř britsky, zvlášť když jste nikdy žádného Brita mluvit neslyšeli. Zněl jako chlápek, co recituje špatné básničky v rádiu.

„Ano,“ souhlasil jsem, „když zrovna neleštím svou jachtu.“

Bonsentir na mě ještě chvíli přemýšlivě zíral. Čekal jsem dál. Jak si tak moje oči zvykaly na šero, všiml jsem si, že stěny kanceláře jsou zdobeny jakýmisi indiánskými kovovými výrobky. Rozeznával jsem na nich tyrkys i jiné kameny složené do vzorů na velkých stříbrných štítech. Kolem kanceláře jich bylo zavěšeno šest nebo sedm. Nad krbem visela velká olejomalba, portrét Bonsentira, oblečeného do bílého hávu. Působil velmi hlubokomyslně.

„Jsem vážný člověk, pane Marlowe, jsem totiž zodpovědný za zdraví spousty lidí a za to, aby se jim dobře vedlo. Věnuji také hodně času přemýšlení o nich a nezbývá mi tedy žádný na to, abych se bavil.“

„To děláte dobře,“ řekl jsem.

Pozvedl obočí. „Vám asi připadám zábavný.“

„Okouzlující,“ poznamenal jsem. „Zajímá mě, jestli mi můžete sdělit místo pobytu Carmen Sternwoodové.“

Bonsentir se pomalu opřel vzadu v křesle a pootevřel trochu ústa, dost na to, aby si mohl poťukávat palcem na spodní zuby. Svůj upřený pohled ještě více propracoval. Myslím, že předpokládal, že se pod jeho pohledem rozteču vedle jeho stolu jako loužička.

„Proč se ptáte?“ ozval se po chvíli.

„Jsem placen za to, abych se ptal.“

„Kým?“

„Tím, kdo mne zaměstnal.“

„On?“

„On nebo ona.“

„Mohu znát jméno té dotyčné osoby?“

„Proč?“ zeptal jsem se.

Bonsentir spustil ruce na desku stolu a nechal je volně, ležet. Lehce se naklonil dopředu.

„Jste velmi zneklidňující člověk, pane Marlowe.“

„Už jsem o tom slyšel a mnohokrát jsem si předsevzal, že se zlepším.“

Bonsentir chvíli setrvával ve své nové póze.

„Obávám se, pane Marlowe, že zdraví a blaho mých pacientů ode mne vyžadují, abych se držel stranou všech neoprávněných dotazů. Vysoce respektuji právo na soukromí každého z mých klientů.“

„Takže Carmen se tedy nachází zde?“

„Bohužel, pane Marlowe, nemohu se vyjádřit k žádné z vašich otázek.“

„Zaslechl jsem, že tady není. Prý odešla a její sestra, paní Vivian Reganová, požádala jednoho neúnavného chlápka jménem Eddie Mars, aby její sestru našel.“

„Vy zastupujete paní Reganovou?“

„Ne, já zastupuji jejího sluhu.“

„Jejího sluhu?“ Bonsentir se v tuto chvíli pravděpodobně ocitl nejblíže k své hranici smíchu. Jeho knírek se lehounce zachvěl.

„Můj milý pane Marlowe, já se skutečně velice silně obávám, že sluha paní Reganové má pramálo společného s tímto vším.“

„Doktore, existuje pár způsobů, jak v celé té věci postupovat. Můžete buď spolupracovat tak, že mi ukážete Carmen Sternwoodovou živou a v pořádku, nebo tak, že mi vysvětlíte, kde je, a pomůžete mi ji najít. Nebo se sem mohu vrátit s několika tuhými chlápky z Úřadu okresního zástupce v Los Angeles, kteří vám tady trochu podupou ty vaše narcisky, budou vyslýchat vaše zaměstnance a pravděpodobně i pacienty, kterým upraví jejich zdravotní stav směrem zpátky o pět let. Policejní metody jsou někdy svým způsobem dost účinné.“

„Ujišťuji vás, pane Marlowe, že to by byla opravdu velká chyba,“ řekl Bonsentir. „Nejsem tak neznalý, pokud jde o znalosti mých legálních práv, a nejsem také tak docela bez vlivu.“

„Ale jste bez Carmen Sternwoodové, jak se zdá,“ opáčil jsem.

„Je na čase, abyste odešel, pane Marlowe.“ Bonsentir zmáčkl nějaký knoflík pod deskou svého psacího stolu, dveře kanceláře se otevřely a vstoupili dva hoši v bílém. Jeden z nich byl takový ten blond plážový typ, vlasy téměř bílé, kůži tam, kde se boulila z bílého trika, opálenou do bronzova. Vyřídil bych ho s jednou rukou za zády.

Problémem byl ten druhý chlápek. Byl to Mexikánec s neproniknutelnýma, téměř indiánskýma očima, hustými tmavými vlasy, pečlivě sčesanými dozadu a sepnutými do ohonu. Jeho ruce se zdály být až nepřirozeně dlouhé, nohy krátké a ohnuté, příliš malé na to, aby byly oporou jeho masivní horní poloviny.

„Moji zaměstnanci vás teď vyprovodí ven.“

Bylo jasně vidět, že to udělají. Vstal jsem tedy.

„Mám v úmyslu najít Carmen Sternwoodovou,“ řekl jsem Bonsentirovi. „Mel byste se modlit, abych ji našel tady.“

„Pane Marlowe, vy jste takový malý človíček, který dělá svoji malou, neslanou nemastnou práci. Neplýtvejte svým časem na pokusy o mé zastrašování. Je nejvyšší čas, abyste nás opustil.“

Ti dva zdravotníci stáli těsně vedle mě po obou stranách a sledovali Bonsentira. Mohl jsem jasně cítit, co měl ten Mexičan k obědu. Podíval jsem se na Bonsentira, pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. Oba muži mě doprovodili ven až k autu a zůstali stát na silnici tak dlouho, dokud jsem jim nezmizel z dohledu. Když jsem dorazil na Sunset, zamířil jsem na východ, do centra Los Angeles. Zdálo se, že vystrašení dr. Bonsentira k smrti nebylo zrovna nejúčinnější. Nejvyšší čas zkusit jiný přístup.

5

Kapitán Gregory z Úřadu pro pohřešované osoby posunul své těžké tělo v otáčecím křesle a opatrně se na mne podíval. Stejně opatrně, jako dělal i všechno ostatní.

„Jak jste se měl, Marlowe?“ zeptal se. V rukou držel tlustou fajfku a nacpával ji tabákem z plechovky, která stála na jeho stole.

„Tenhle měsíc mne ještě nikdo nepraštil pendrekem,“ odpověděl jsem.

„Překvapující,“ řekl Gregory.

„Taky ještě není konec měsíce …“ dodal jsem.

Když měl Gregory fajfku nacpanou podle svých představ, vložil ji do úst a zapálil. Sirkou pohyboval opatrně po celé ploše tabáku, aby se ujistil, že hoří stejnoměrně. Potom vypustil velký oblak dýmu, kterým zároveň zápalku sfoukl. Kancelářským oknem za jeho zády bylo vidět justiční palác, vzdálený asi tak půl míle.

„Hádám, že ještě nikdo nenašel Rusty Regana,“ prohodil Gregory.

„Nikdo jej ani nezahlédl,“ řekl jsem.

Gregory umístil svou dýmku do koutku úst, opřel se trochu více dozadu v křesle a složil ruce na břicho.

„Co potřebujete?“

„Vzpomínáte si na Carmen Sternwoodovou?“

„Generálova dcera,“ řekl Gregory bez jakékoli stopy emocí, „nymfomanka.“

„Byla v sanatoriu, léčila se tam a zmizela.“

„Jo, Resthaven, volal nám jejich sluha,“ oznámil mi Gregory.

„Díval jste se na to?“

„Volal jsem tam,“ řekl Gregory.

„A?“

„A řekli mi, že mě ten sluha asi špatně informoval, všechno prý je v pořádku. Tak jsem s ní chtěl mluvit a oni řekli, že ještě není dost v pořádku na to, aby mohla mluvit s kýmkoliv. Navrhl jsem jim tedy, že tam pošleme sestřičku z Okresní zdravotní asociace, aby se na ni podívala, ale odpověděli, že by to bylo nepřípustné, a zavěsili.“

„S kým jste mluvil?“

„S chlápkem, co je tam za to odpovědný, nějaký Bonsentir.“

„A vy jste to tak nechali?“ podivil jsem se.

„Zavolal jsem její sestře. Jak se jmenuje?“

„Vivian,“ doplnil jsem ho.

„Správně. To je ta křěhotinka, co poskakuje po městě s Eddiem Marsem. Volal jsem ji a ona řekla, že není nic, proč bych si měl dělat starosti. Že svoji sestru vůbec nepostrádá a že se sluha choval nepřístojně, jestliže nás volal.“

Gregory přestěhoval své ruce z břicha a založil si je za hlavu. Zabafal z dýmky a vyfoukl kouř lehounce okolo náústku.

„A dál?“ zeptal jsem se.

„Dál už nic. Mám na starost dost skutečně nezvěstných lidí na to, aby nás tady všechny zaměstnali.“

Přes Gregoryho okno nebylo možné vidět nebe. Všechno, co se dalo zahlédnout, byla jen část justičního paláce. Jak jsem se tak na něj upřeně díval, připlul odněkud mrak a zakryl slunce, protože na budovu náhle padl stín, a potom, stejně rychle jako se objevil, náhle zmizel a všechno bylo znovu zalito slunečním svitem. Gregory seděl, ponořen do hlubokého mlčení, zatímco já sledoval se zájmem tento přírodní úkaz. Gregory neměl naspěch. Měl to tady napořád. Něco by se mělo stát. Vyndal jsem cigaretu, zapálil ji a vypustil trochu kouře směrem k oknu.

„Něco tady skřípe,“ řekl jsem. „Vím, že většina poldů nestojí o větší klientelu, ale taky vím, že většina poldů si nenechá vykládat od kdejakého šarlatána, že má odprejsknout.“

„Jaký je váš zájem na tomhle všem?“ optal se Gregory.

„Hledám Carmen.“

„Máte klienta?“

„Norrise, toho sluhu.“

„Myslel jsem, že ho Vivian vyhodila.“

„Myslím, že nemůže. Domnívám se, že generál to tak zařídil.“

„V poslední vůli,“ doplnil Gregory.

„Jasně.“

Gregory pokýval hlavou. Vyndal dýmku, zkontroloval její obsah a vrátil ji zpátky na své místo do koutku úst.

„Mnoho různých lidí se živí jako policajti,“ řekl, „někteří jsou lepší, jiní horší.“ Zabafal z dýmky. „Spousta z nich je horších, ale většinou, ať už jsou všelijací, když dělají věci, které byste od nich neočekával, můžete se vsadit, o co chcete, že pravým důvodem , je téměř vždy příkaz shora.“

„Zapojil se Bonsentir,“ řekl jsem.

Gregory pokrčil rameny, znovu vyndal dýmku, pomalu se naklonil dopředu a opatrně si odplivl do koše na odpadky. Pak se zase pomaloučku opřel dozadu a právě tak opatrně si dal dýmku zpět do úst.

„Bonsentir je mrtvý bod, Marlowe. Je oddělený plotem. Nemůžete se k němu dostat dost blízko, abyste ho viděl jasně.“

„A je-li Carmen Sternwoodová nezvěstná?“

Gregory pomalu pokrčil rameny.

„Nebo jestli má potíže?“

„Marlowe, už jste velký chlapec. Snažím se vám pomoci, protože když jsme spolu pracovali posledně, hrál jste přímo a poctivě, na to, že jste soukromý čmuchal, a Ohls ze šerifova oddělení taky povídal, že jste v pořádku. Ale neseďte mi tady v kanceláři a nevykládejte mi pohádky, na které jsme už oba příliš staří, abychom jim uvěřili. Když vám povídám, že Claude Bonsentir je vlivná osoba, můžete na to vzít jed. Nehodlám vám to znovu opakovat a mimo tuhle kancelář kdykoliv popřu, že jsem něco takového řekl. Ale chcete jít proti Bonsentirovi, jste mrtvý muž a já ani Ohls vám nemůžeme pomoci.“

Postavil jsem se. „Hezky se s vámi povídá, kapitáne,“ řekl jsem. „Kdyby Bonsentir telefonoval, vyřiďte mu, že sedím doma a brousím si mušku na samopalu.“

Gregory nepromluvil, seděl naprosto nehnutě a jen uzounká modrá stužka dýmu stoupala vzhůru ke stropu. Otočil jsem se, vyšel ven a velice jemně za sebou zavřel dveře.

6

Ten rok jsem ještě stále měl kancelář v domě Cahuenga. Seděl jsem tam, okna otevřená, a horký vítr, zvaný Svatá Anna, si pohrával s popílkem na desce mého stolu. Měl jsem vyndanou služební láhev žitné a dával si poledního lomcováka, seděl jsem a klátil nohama. Byl jsem si více než jistý, že Carmen v Bonsentirově sanatoriu není. A byl jsem také pevně přesvědčen, že každý, s kým jsem o tom mluvil, to věděl, ale nechtěli, abych ji našel. Nechápal jsem ovšem, proč.

Bonsentir by mohl chtít zakrýt nějaký přehmat a počítám, že chlápek jako on má hodně věcí, do nichž by nechtěl nechat policajty strkat nos. Proč by to ale utajovala Vivian? Jaký to má vlastně Bonsentir vliv, že i dobrý polda jako Gregory od toho jde stranou a radí mi udělat totéž? Jedna věc je koupit si místního zdravotního inspektora nebo kapitána místního policejního okrsku. Ale když policajt jako Gregory řekne, že je to uzavřené, to musí mít Bonsentir vážně velký vliv, a to směrem nahoru. Znamená to, že lidé, kterým Gregory říká „pane“, jsou na výplatní listině. Kolik asi tohle stálo? Odkud může mít Bonsentir tenhle druh peněz? Už mě unavovalo o tom přemýšlet, a tak jsem si dal další drink. Možná že v tom vůbec nejsou peníze. Hádám, že chlápek jako Bonsentir bude vědět, kde jsou pohřbena těla. To bude možná to, proč se mu tak dobře vede. Znal jsem tuhle sortu doktorů jako on, s pokryteckými
tvářemi a hlasy moderátorů z rádia. Vlastnili velká sanatoria někde daleko, pryč z dohledu, kde bohatí lidé mohli odkládat své komplikace; své synovce notoriky, sestry nymfomanky, stárnoucí matičky, které rády ukazovaly své spodní prádlo, excentrické švagry-kleptomany, kteří s oblibou kradli věci u Woolwortha. Manželky filmových hvězd, synové politiků, ti všichni se dostávají do sanatorií podobných Resthavenu. Jsou to taková klidná místa.

Doktor Bonsentir měl prášky a injekce a také je používal. Nikdo v Resthavenu si nestěžoval, všichni se usmívali těmi svými přitroufalými úsměvy a bloumali okolo jako náměsíční. A jestliže snili, kdo o tom věděl a koho vůbec zajímalo, o čem? Ach, ano, dobrotivý doktore Bonsentire, jak dobře vás znám!

Znal jsem doktora Bonsentira tak dobře, až jsem si řekl, že nejlepší bude mu připít, takže jsem si nalil ještě trochu žitné do sklenice, kterou jsem jinak používal na vodu, a připil jsem na jeho počest.

Zatímco jsem takto trávil čas, zaslechl jsem, jak se venkovní dveře mé kanceláře otevřely a zavřely. Následovalo ticho, jak se kdosi stojící venku snažil rozhodnout. Nebo možná, jako by někdo obdivoval moji sbírku deset let starých National Geographics. Potom se dveře otevřely a vešla Vivian Sternwoodová v bílých šatech s modrými puntíky. Klobouk a rukavice byly bílé a kabelka měla barvu těch puntíků.

„Dáte si drink?“ zeptal jsem se jí. „Právě jsem připíjel na zdraví toho velkého léčitele Clauda Bonsentira.“

„Jste opilý,“ konstatovala.

„Pravděpodobně ne, ale to ještě neznamená, že nebudu.“ Vstal jsem a došel k umyvadlu pro druhou sklenici na vodu, kterou tam uchovávám pro případ, že mám společnost. Vymyl jsem ji, donesl ke stolu a nalil na prst žitné do obou sklenic. Jednu jsem podal Vivian, a zatímco jsme tam tak stáli, pozvedl jsem svou: „Uděluji vám Hippokratovu cenu rychlé jehly, doktore Bonsentire!“

Vivianiny oči se zablýskly vzteky, ale trochu režné upila.

„Máte v úmyslu mě požádat, abych se posadila, Marlowe?“

„Samozřejmě,“ řekl jsem. „Přijměte místo. Možná bychom si mohli ještě na něco připít. Vsedě to bude pohodlnější. Připijme si na nepolapitelnou Carmen Sternwoodovou, kterou nikdo není schopen najít, ale všichni tvrdí, že není pohřešovaná.“

„Já vím, že moje sestra se pohřešuje, Marlowe, nemám zapotřebí žádný opilecký sarkasmus od člověka, jako jste vy.“

„A od koho byste ho tedy potřebovala, když ne ode mě?“

„Co od vás potřebuji, je pochopení. Máte vy vůbec trochu představu o tom, jaké to je, snažit se chránit Carmen?“

„Mám představu o tom, jaké to je, snažit se uchránit zbytek světa před Carmen.“

Vivianin obličej teatrálně vyjadřoval zraněné city.

„Doufala jsem ve vaše lepší já, Marlowe. Myslela jsem, že to něco, co dříve mezi námi jiskřilo, ještě úplně nezmizelo.“

Usmál jsem se a upil trochu své žitné.

„Všechno, co mezi námi bylo, paní Reganová, bylo předvádění vašich nohou a snaha přimět mne, abych dělal cokoli si zamanete právě proto, že jsem viděl vaše nohy.“

„A nic víc?“

Pokrčil jsem rameny. Možná v tom bylo i něco víc. Koneckonců, bylo poledne a já začínal být opilý.

„Já nevím,“ řekl jsem. „Bylo v tom něco víc?“

„Ano,“ odpověděla. Chtěl jsem jí uvěřit. Její oči byly nyní tak blízko a černé jako uhel, plné žáru. Voněla drahým šeříkovým parfémem. Její široká ústa vypadala sladce s plným horním rtem, který se zdál být zvlášť určený k tomu, aby se do něj kousalo. Přikývl jsem a neřekl nic.

„Nejsem tak nepřístupná, jak vypadám, Marlowe,“ oznámila.

„Kdybyste byla tak nepřístupná, jak vypadáte, musela byste na to asi mít licenci.“

„Nejsem zdaleka tak nepoddajná jako vy. Znám už ta vaše břitká ústa a tajemné pohledy a to všechno. Prostě, roztomilý čmuchal. Ale já vím, co je za tím vším, vím, že uvnitř jste ocel a led.“

Naklonila se ke mně, ukazujíc mi bílou krajku podprsenky a také slušnou část jejího obsahu.

„Ale vsadím se, že tam uvnitř vás je také ještě něco jiného,“ dodala.

„Být vámi, nedával bych na to svůj krk, dámo,“ řekl jsem. „Oceňuji, že mi ukazujete, co máte. Ale nesázejte všechno na to, že rozpustíte tu ocel a led.“

Pomalu vstala, obešla stůl a posadila se mi na klín. Ovinula mi paže okolo krku a opřela se obličejem o moji tvář. Cítil jsem její horký dech.

„Uvidíme,“ řekla a přitiskla svá otevřená ústa na moje. Chvíli jsme to prozkoumávali, a když jsme se konečně odtrhli, oba jsme dýchali rychleji než předtím. Vivian se mi dívala velice zblízka do očí. Tak zblízka, že se její oči zdály být zastřené, stejně jako byly nejspíš i moje.

„Snad to trochu taje?“ zeptala se,

„Našla jste už Carmen?“ odpověděl jsem jí otázkou.

Ztuhla, potom se postavila a obešla stůl zpět ke své židli.

,,K čertu s vámi, Marlowe! Vy se nezměníte? Sakra, copak opravdu nejste schopen se změnit?“ Hlas se jí třásl, musela se dívat dolů a chvíli oddechovat, aby získala zase zpět svou vyrovnanost. Když znovu promluvila, její hlas zněl chraplavě.

„Vím, že je v pořádku, Marlowe. Nevím, kde je, ale vím, že to ví doktor Bonsentir, a tak je to v pořádku.“

„To nedává žádný smysl.“

„Prosím, vy mě chcete slyšet žebronit, dobrá, tak poslouchejte. Nechte to být, prosím vás. Vím, že vám nezáleží na penězích, ale zaplatím vám dvakrát víc, než vám zaplatil Norris. Třikrát víc … kdybyste toho mohl laskavě nechat.“

„Mluvila jste s Norrisem?“

Zavrtěla hlavou. „Nemohu přece mluvit s Norrisem tak jako s vámi.“

„Proč ne?“ podivil jsem se. „Můžete mu také předvést své nohy …“ ukončil jsem větu mávnutím ruky.

„Proboha, Marlowe, vždyť je to sluha! Baví vás takhle mě ponižovat?“

„Já vás neponižuju. Děláte to sama. Já se jenom snažím zjistit pravdu.“

„Pravdu,“ řekla a zasmála se bez jakékoli stopy humoru. „Co to ksakru je – pravda? A co to vůbec mění na celé situaci? Jste stejný jako spousta ostatních mužů. Vy prostě považujete věci, jako je pravda, za tak strašně důležité. Pravda. Moje slovo. Čest. Právo. Hrdost.“ Pohodila hlavou a znovu se zasmála. Smích trapnější než výkřik.

„Proboha, vy snad věříte na lásku!“

„V co věřím právě teď, paní Reganová, je nalezení Carmen.“

„Proč? Proč se proboha o to vůbec staráte? Co ona na tom všem může změnit?“

„Takhle si vydělávám na živobytí. Někdo mě najal, abych to dělal.“

„Způsobíte mnohem víc potíží, než si umíte představit,“ řekla Vivian.

Neměl jsem k tomu co říci, a tak jsem to nechal bez odpovědi. Chvíli jsme se na sebe dívali. Potom si Vivian povzdychla a vstala.

„Mrzí mě to, Marlowe,“ řekla. „Jistě,“ řekl jsem. „Mě to taky mrzí.“

Otočila se a zamířila ke dveřím. Otevřela je, na vteřinku se obrátila a podívala se zpátky na mě, jako by měla v úmyslu ještě něco říci. Potom zavrtěla hlavou a otočila se k odchodu.

„Vivian,“ řekl jsem. Zastavila se a podívala se přes rameno. „Ten polibek se mi moc líbil.“

Na chvíli mě upřeně pozorovala, pak znovu zavrtěla hlavou „To je na tom nejhorší,“ řekla. „Mně taky.“

Pak se otočila a potichu za sebou zavřela dveře. Seděl jsem upřeně se na ně díval a usrkával zbytek režné. Musela nechat otevřené venkovní dveře, protože jsem je nezaslechl zavírat.

7

Když Vivian odešla, zazátkoval jsem úřední láhev a vrátil ji zpět do zásuvky. Došel jsem k umyvadlu opláchnout skleničky, omyl si obličej a ruce a vrátil se ke svému stolu. Vytáhl jsem telefonní seznam, vyhledal pár čísel a vyřídil několik hovorů. Losangeleská Lékařská společnost neměla žádného doktora Clauda Bonsentira zaregistrovaného. Úřad pro udělování licencí o něm také nikdy neslyšel.

Poté, co jsem to zjistil, jsem sešel dolů na ulici, posadil se do bistra a dal si pozdní oběd.

Marlowe – nikdy na rozpacích, Marlowe – hladový detektiv.

Po obědě jsem se trochu prošel po hlavní třídě směrem ke své kanceláři. Potkával jsem filmaře, vycházející od Mussa a Franka, hovořící s nadšením o tom, jak strašně se jim líbil poslední film toho druhého, turisty, chodící po chodníku se skloněnými hlavami a zírající na hvězdy na zemi. Kdyby šla okolo některá z opravdových hvězd, ani by si jí nevšimli. Poblíž Čínského divadla stála skupinka turistů, kteří prozkoumávali stopy v betonu a poslouchali nějakého průvodce, jak jim o nich vypravuje. Před hotelem Roosevelt postávaly prostitutky. Přišly z Keokuku a od Velkých vodopádů. Měly naplánováno, že začnou jako hvězdičky a skončí jako velké stár. Nějak to nefungovalo. Některé z nich možná jako hvězdičky začaly, ale skončily jako děvky, a jak se tak odpoledne chýlilo ke konci, s příslibem večera, shromažďovaly se se zoufalstvím v očích. Hollywood – město sexu, peněz a humbuku pro turisty. Město
, kde si chlápci jako Bonsentir můžou zařídit krásné živobytí bez licence, bez jakékoli stopy v registru Lékařské společnosti, bez obav ze zásahu úředních míst. Hurá.

Protože mi už snad všichni, kromě kačera Donalda, řekli, abych se do toho nemíchal, a protože už jsem na tomhle případu doposud vydělal jeden celý dolar, bylo by nejrozumnější vrátit se do kanceláře a dát si dalších pár hltů z láhve žitné a přemýšlet o tom, jak skvělé je žít v Hollywoodu. I když by to bylo pravděpodobně velmi chytré, nasedl jsem místo toho do auta a zamířil k Las Olindas, podívat se na Eddieho Marse. Což přesně ukazuje, jak jsem chytrý.

Cypress Club byl částečně zakryt skupinou větrem zkroucených cypřišů, což byl patrně důvod, proč jej tak pojmenovali. Kdysi dávno to býval hotel a předtím dům nějakého bohatého muže. Vypadal stále jako boháčův dům, trochu omšelý a pomalu ztrácející lesk díky pobřežním mlhám, které se tady většinu roku povalovaly. Bylo ještě příliš brzy, když jsem sem dorazil, a nebylo vidět žádného vrátného. Hlavní místnost byla oddělena od vstupního foyeru velkými dvoukřídlými dveřmi, které byly nyní otevřené. Jediný člověk uvnitř byl barman, který se připravoval na večer, a nějaký Filipínec v bílém plášti, snažící se mopem vyleštit staré parkety.

Po mé pravé straně se najednou odněkud z šera vynořil blondýn s těstovitým obličejem. Vzpomněl jsem si, že jsem ho už jednou viděl, a to v domě Arthura Gwynna Geigera. Ve vzduchu byl tehdy cítit éter a na pokrývce ještě vidět krev. Jestliže si na mě taky vzpomněl, nedal to ani trochu najevo.

„Tady to bude ještě pár hodin zavřený, brácho.“

„Já vím. Přišel jsem se podívat na Eddieho,“ řekl jsem mu.

„On to ví, že přijdeš?“

„Ne.“

„Tak to se teda na něj asi nepodíváš.“

„To dělají ty filmy,“ poučil jsem ho. „Vy ostří hoši si všichni myslíte, že se musíte chovat jako ti amatéři, které jste viděli v kině. Ale oni se tam tak nechovají, protože by snad byli nějací tvrdí chlápci. Oni to jenom tak předstírají, protože neumějí pořádně hrát. Běž a řekni Eddiemu, že jsem tady.“

Věnoval mi další pohled ze své sbírky prázdných pohledů tuhého chlápka, otočil se a zmizel zpátky do šera, směrem vpravo. Pěkně brzy se vrátil a řekl: „Tudy.“

Jeho výraz se vůbec nezměnil. Jednal tak, jako bych ho vůbec nezajímal. Možná, že to ani nepředstíral. Nic se tady vlastně nezměnilo.

Eddie Mars byl pořád šedivý. Jemné šedé vlasy, šedé oči, šedé a úhledné obočí. Jeho dvouřadový flanelový oblek byl také šedý, košile světlejšího odstínu téže barvy a kravata zase tmavě šedá, kromě dvou rudých diamantů na ní. Jednu ruku měl v kapse saka, Palec venku, nehet s perfektní manikúrou, lesknoucí se ve světle velkého arkýřového okna, které vedlo k moři. Místnost měla vykládané táflované zdi, pod stropem umělé vlysy. V hlubokém krbu, obloženém kameny, hořely špalky dřeva a jejich vůně se sladce mísila s vůní studeného moře. Na svém místě v rohu stál sejf, který se otevíral pomocí časového spínače. Také čajový servis značky Sevres stál stále na témže místě – na podnose. Vypadalo to, že ho vůbec nikdo nepoužil od té doby, co jsem tu byl naposled.

Mars na mě vycenil zuby v širokém společenském úsměvu.

„Jsem rád, že vás zase vidím, válečníku,“ řekl.

„Od všech ostatních obvykle slýchám něco jiného,“ poznamenal jsem.

Mars pozvedl své pěkné šedé obočí. Vypadal zdravě se svým hladce oholeným, opáleným obličejem.

„Lidé umějí být zlí,“ řekl. „Existuje snad nějaký zvláštní důvod, proč s vámi tak jednají?“

„Pořád se jich vyptávám, kde je Carmen Sternwoodová.“

„Má vaše návštěva tady stejný důvod?“

„Samozřejmě. Myslíte, že bych za vámi chodil jen tak, společensky se vyžít?“

„Myslel jsem, že spolu vycházíme dobře, Marlowe.“

„Podívejte se, Eddie, vy sice vypadáte jako úspěšný hráč póla, máte hromadu peněz a znáte spoustu bohatých lidí. Ale za tím vším je zloděj, který má kolem sebe hrdlořezy s bouchačkama, jako je Blondie.“

„A proč se o tohle staráte? Co je vám vlastně po tom?“ zeptal se Mars. „Řekněme, že tohle všechno, co mi tady tvrdíte, je pravda. Kdo si ksakru myslíte, že jste? Vy sám právě teď máte bouchačku pod levačkou, vy si také upravujete zákony. Jako třeba když zemřel Rusty Regan. Jediný rozdíl mezi mnou a vámi, válečníku, je, že já vydělávám peníze a vy ne.“

„Rozdíl mezi vámi a mnou, Eddie, je ten, že jsou věci, které bych nikdy neudělal.“

Mars si podržel svůj úsměv a pokrčil rameny.

„Na co jste se mě chtěl zeptat?“

„Co víte o Carmen Sternwoodové?“

Mars znovu pokrčil rameny. Vzdáleně jsem vnímal šumění Pacifiku, jak se tříštil o úpatí útesu pod Cypress Clubem.

„Kromě toho, co už víte vy, toho moc není.“

„Víte, kde je teď?“ zeptal jsem se.

Mars zavrtěl hlavou. „Poslední, co jsem věděl, bylo, že byla v sanatoriu, nahoře v Coldwaterském kaňonu.“

„Teď už tam není,“ řekl jsem.

„Ona utekla?“

Teď byla řada na mně, abych pokrčil rameny. Mars se zeptal: „Vivian si vás najala?“

„Ne. Ona je jednou z těch, kteří mi říkají, abych se do toho nepletl.“

„S touhle ženou je někdy velice těžké pořízení,“ komentoval to Mars.

„Také mi sdělila, že jste jí slíbil najít Carmen.“

Mars chvíli mlčel a potom řekl: „Vážně?“

„Ano, to fakt řekla.“

„Proč bych to dělal?“

„Možná ze stejného důvodu, proč jste narafičil, že Rusty Regan utekl s vaší ženou … Protože jste prostě neodolatelně kouzelný.“

Mars se hlasitě zasmál.

„Neodolatelně kouzelný!“ opakoval. „Musím uznat, kamaráde, že mě vždycky ohromně pobavíte.“

„Jako jsem vás pobavil, když jsem našel vaši ženu, ale Regan s ní nebyl. A vy jste se začal bát, že odhalím, že Regan je opravdu mrtvý. Jako jsem vás asi pobavil, když jste řekl Lashi Caninovi, aby mě odprásknul.“

Mars opět pokrčil rameny: „Podcenil jsem vás, válečníku. Ale stejně, jak jste Canina zvládl?“

„Pomohla mi vaše manželka. Mona Marsová ve stříbrné paruce.“

„Exmanželka,“ opravil mě Mars.

„Caninovo auto stálo zaparkované venku před farmou v Rialtu. Prázdné, ale motor běžel. Stál jsem schovaný za ním, na rukou želízka, ale měl jsem zbraň. A velký, odvážný Lash vyšel ven, aby mě dostal, a strkal před sebou vaši ženu. Sešla dolů po schodech. Teď jsem si všiml té bílé strnulosti jejího obličeje. Vykročila směrem k autu. Ochranný val a záštita pro Canina v případě, že bych mu mohl přece jenom plivnout do očí. Její hlas se mísil s šepotem deště, když pomalu, bezbarvě promluvila: „Nic nevidím, Lashi. Okna jsou zamžená.“

Něco zavrčel a dívčino tělo sebou prudce škublo, jak jí asi vrazil pistoli mezi lopatky. Popošla dál a přiblížila se k neosvětlenému autu.

Mohl jsem ho nyní za ní vidět, jeho klobouk, část obličeje, kus ramene. Dívka náhle zastavila, strnula a začala křičet. Vysoký jekot mnou otřásl jako levý hák. „Vidím ho! Je vidět skrz okno! Za volantem, Lashi!“

Zbaštil jí to i s navijákem. Srazil ji hrubě stranou, vyskočil kupředu a současně vyhodil ruku nahoru. Tři ohnivé záblesky prořízly tmu. Spousty vysypaného skla. Jeden náboj prolétl skrz auto a pleskl do stromu kousek vedle mne. Odražená střela zasvištěla do dálky. Ale motor si předl dál.

Byl přikrčený ve tmě, velice nízko, obličej šedivý a beztvarý; po těch výstřelech se do něho pomalu vracela tvář. Jestliže to byl revolver, z čeho střílel, měl by být prázdný. Ale také nemusel. Vystřelil už šestkrát, ale možná že ho uvnitř v domě znovu nabil. Doufal jsem, že ano. Nechtěl jsem ho dostat s prázdnou zbraní. Mohl to také být automat. Řekl jsem tedy: „ Už jsi skončil?“

Vyřítil se na mě. Možná by bylo hezké dovolit mu ještě jednu nebo dvě rány, jak to dělají džentlmeni ze staré školy. Ale jeho zbraň byla ještě v pozoru, a tak jsem nemohl déle čekat. Ne tak dlouho jako džentlmen ze staré školy. Střelil jsem ho čtyřikrát, kolt opřený o hrudník. Zbraň mu vyskočila z ruky, jako by ji někdo nakopl. Chytil se oběma rukama za břicho. Bylo slyšet, jak mu tvrdě pleskly o tělo. Padl tak, jak stál, rovně dopředu, drže se svými širokými dlaněmi. Padl obličejem do mokrého štěrku. Potom už nevydal vůbec žádný zvuk…

„Viděl jste od té doby Monu, Eddie?“

Mars zavrtěl hlavou. „Ne od té doby, co jsem ji dostal ven z obýváku soudního žalobce. Vzal jsem ji domů, šel namíchat nějaké pití, a když jsem se vrátil, byla pryč.“

„Takže jste se s ní rozvedl.“ „Hm.“

„A vyhledal útěchu u Vivian Reganové.“

„To si opravdu myslíte?“

„Získal jsem dojem, že byste mohli mít dost společného.“

„A kdyby to tak bylo?“ zeptal se.

„Pak byste mohl být tak miloučký a najít jí její sestřičku.“

„Tenhle druh křehulek je pěkně jedovatý, Marlowe. Ta mladší je zdraví škodlivější než týden stará ústřice a Vivian je typ ženy, která bude vždycky jezdit moc rychle. Všechno ničí.“

„Ale jsou tu přece všechny ty peníze,“ připomněl jsem mu.

„Nevadí vám, že bych se měl urazit, když mi tady tvrdíte, že jsem uháněl jednu z těch ženských, abych se oženil pěkně do teplíčka? Je to prostě tak, že já to nepotřebuju. Mám dost.“

„Dost neznamená nic pro chlapíka, jako jste vy, Eddie.“

Marsův úsměv zmizel a jeho obličej náhle ukázal, co je vlastně zač.

„Nechtějte se mi dostat do cesty, kamaráde, pokud se vám nelíbí dýchat skrz vlastní děravý pupek.“

„Lash Canino to udělat nemůže, Eddie.“

Mars na mne ukázal prstem pravé ruky, potom zakroužil zápěstím a ukázal ke dveřím.

„Odcházíte, válečníku,“ řekl. „A zatímco budete odcházet, přemýšlejte o něčem. Nemám jediný důvod starat se o to, co se s vámi stane, žádný důvod vám lhát, ale jednu věc vám povím,“ jeho obličej přešel do šklebu, „protože jsem tak neodolatelně miloučký. Když vám lidé radí, abyste se nepletl do případu Carmen Sternwoodové a abyste se držel stranou toho sanatoria, kam ji schovali, tak je poslechněte. Budete litovat, jestli to neuděláte.“

Během jeho proslovu se jeho úšklebek vytrácel. Pohnul jsem se směrem ke dveřím.

„Ještě se uvidíme,“ řekl jsem, „jestli mě někdo do té doby nevyděsí k smrti.“

Zavřel jsem za sebou dveře. Vracel jsem se zpátky do Hollywoodu a věděl o všem přesně tolik, jako když jsem sem přijížděl.

Což znamenalo vůbec nic.

8

Údolí, kde hnízdil Resthaven, se vinulo okolo kopce a silnice, ke které byl Resthaven obrácen čelní stranou, ho následovala. Nejprve kličkovala vzhůru za sanatoriem a potom se stočila a plazila se zase zpátky na Coldwater.

Zaparkoval jsem svoje auto v Coldwaterském kaňonu pod olivovníkem. Bylo jasné a klidné ráno. Chystal se sice horký den, ale teď bylo ještě chladno, všechno ještě vypadalo neovadle, čerstvě. Listy olivovníku byly zaprášené a malé černé plody, spadané ze stromu, mi křupaly pod nohama, když jsem vystoupil z auta. Doprava na silnici na Coldwater vedla v obou směrech přes kopec. Vyšel jsem si za Resthaven, vzhůru serpentinami, cestou, která mne zavedla nad kaňon, odkud jsem si mohl shora prohlédnout celé sanatorium.

V hotelu Beverly Hills Oriental touhle dobou sloužící vymačkávali pomerančovou šťávu a lidé v hedvábných róbách jedli vajíčka naměkko v malých stojáncích a zběžně si prohlíželi ranní noviny. Ale tady, za štítem křovin na kraji kaňonu, jsem nedohlédl ani k losangeleskému přístavu. Mohl bych si představovat, že jsem ve Fargu nebo u Bellowsových vodopádů, kdyby tu ale nebylo to horko a sucho. Díval jsem se dolů na sanatorium Resthaven.

Bylo vystavěno na velké, zakřivené ploše zeleného trávníku, který dosahoval až k úpatí srázu, na němž jsem stál. Druhá strana končila u centrální budovy a od konce domu se táhla po obou stranách osm stop vysoká cihlová zeď až k okraji kaňonu. Podél zdi byly vysázeny keře. Bylo vidět i palisandrový strom, což působilo velice dekorativně, ale jedině hodně čilý pacient by byl schopen se přes to všechno dostat. Také jsem viděl bazén s obložením z červených kamenů a v blízkosti stěny kaňonu kriketové hřiště, kde si několik mužů a žen odbývalo svoje ranní kolo. Hráči byli oblečeni různě. Někteří měli na sobě něco, co připomínalo nemocniční pyžama, ušitá z tmavé lněné látky, a na nohou měli sandály. Dva z mužů měli obleky a kravaty a jedna z žen večerní šaty.

Plážový hoch, kterého jsem poznal posledně, se povaloval na lehátku u bazénu, pozoroval pacienty a pracoval na svém bronzu. Mexičana nebylo nikde vidět a ani Bonsentir nebyl v dohledu. Seděl jsem v podřepu u okraje převisu, schovaný za dubovým keřem, a pozoroval jsem, co se děje dole. Kriket probíhal velice vlažně, a jak slunce stoupalo a spalovalo poslední známky nočního chladu, plážový typ odtáhl své lehátko do stínu velkého slunečníku. Pročítal noviny a pravidelně pohledem kontroloval své svěřence. Za nějakou dobu si přikryl novinami obličej a dokonale znehybněl. Vhodnější okamžik už nemohl přijít. Přehoupl jsem se přes okraj kaňonu. Stráň byla téměř kolmá, ale díky tomu, že na ní byly roztroušené zákrsky borovic, dubů a jalovce, klouzal jsem dolů od jednoho záchytného bodu k druhému a nakonec skočil na zelené hřiště, aniž bych nasbíral víc hlíny, než co by stačilo na vypěstování akru špenátu.

Jestli si hráči mysleli, že je něco divného na tom, když někdo sjede po stráni doprostřed jejich rozehrané hry, neudělali nic, čím by to dali najevo. Po pravdě, nevěnovali mi vůbec žádnou pozornost. Klidně dál chodili a ťukali svými pálkami do dřevěných míčků a s potlačovanou rozkoší posílali protivníkův míč co nejdál od branky. Plážový hoch se ani nehnul.

Bylo něco podivného na téhle hře. Minutu mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to bylo, zatímco jsem vytřásal kamínky a vybíral štěrk z košile. Nikdo nepromluvil. Hra probíhala za úplného ticha. Jediné, co bylo slyšet, bylo ťukání do míčku a příležitostné potěšené uchechtnutí. Žena v noční košili hrála v dlouhých rukavicích a ve stříbrných páskových pantoflích. Jeden z mužů měl na sobě světle hnědý oblek s úzkým krémovým proužkem, krémovou vestu a světle hnědé boty. Jeho ostře zelená kravata byla uvázaná do širokého windsorského uzlu. Všichni byli pěkně zdrogovaní a hráli svou hru způsobem, který jsem vůbec neznal. Přešel jsem lehce trávník, minul spícího zaměstnance a vešel zadními dveřmi dovnitř, do té dlouhé nízké hlavní budovy, vystavěné ve stylu ranče, ve které jsem už byl. Uvnitř bylo chladno a šero. Ocitl jsem se ve společenské místnosti, kde stály dva stoly na biliár a jeden
na ping-pong. U jedné stěny byly připraveny hrací stolky a podél zadní stěny se táhl nízký pult se stoličkami, kde zřejmě servírovali mléko a sušenky, nebo možná opium a láhev éteru.

Dlouhá chodba vlevo směřovala k zadní části toho dlouhého domu. Vydal jsem se tam. Levá stěna byla pravidelně přerušována dveřmi, které vedly do pokojů pacientů. První byl prázdný. Ve druhém jsem nalezl vetchou starou dámu, oblečenou do květované noční košile s krajkovým límečkem. Její obličej rámovaly šedé vlasy s jemnými vlnkami trvalé. Bylo vidět, že zamlada musela být opravdu krásná. Dýchalo to ze způsobu, jakým držela hlavu, a z pozice, v níž její drobné tělo sedělo na židli. Na klíně držela otevřenou obrovskou obrázkovou knihu a pozorně se do ní dívala přes brýle, orámované zlatou obroučkou. Vstoupil jsem klidně do pokoje. Na pootevřených dveřích visela tabulka s jejím jménem: paní Norman Swayzeová.

„Dobré jitro, paní Swayzeová,“ pozdravil jsem.

„Ahoj,“ odpověděla. Vzhlédla od své knížky a usmála se.

„Jsem doktor Marlowe,“ představil jsem se, „jak se dnes ráno cítíte?“

Potichu jsem za sebou zavřel dveře, zatímco jsem mluvil.

„Ó, cítím se báječně, v pořádku, doktore. Dnes ráno jsem se dívala ven z okna, zkoušela jsem zahlédnout svůj dům, ale nemyslím, že by byl odtud vidět. Vy ho vidíte?“

„Kde bydlíte, paní Swayzeová?“

Ukázala směrem k oknu. „Támhle někde,“ řekla vesele.

Pokýval jsem a pohlédl z okna.

„Ne, také nevidím váš dům.“

„Dívám se, celý ten čas se dívám, ale nikdy ho nemohu najít,“ řekla mi.

Když jsem k ní přišel blíž, uviděl jsem, že kniha, která jí ležela na kolenou, byla skvěle vytištěná barevná sbírka těch nejdrsnějších pornografických fotografií, které jsem kdy viděl. Byl to ten druh drahých oplzlostí, které Arthur Gwynne Geiger pokoutně prodával ve svém obchůdku na Hollywoodském bulváru u Las Palmas. Ale to bylo ještě předtím, než jsem zastřelil Lashe Canina.

Stará dáma o mne mezitím ztratila zájem, vrátila se ke studiu své knihy a pravidelně si olizovala palec při otáčení každé stránky. Nahrbená nad tou velkou knihou ve svém malém klíně vypadala jako vrabec. Na prádelníku u zdi a na nočním stolku vedle postele byly navršeny další knihy, stejné jako ta, kterou si teď prohlížela, s krásnými vazbami, drahá vydání, špinavější než latrína v Tijuaně. Po chvíli vzhlédla a všimla si mého pohledu na všechnu tu její literaturu.

„Chtěl byste si přečíst jednu z mých knih. Já zbožňuji knihy, jako jsou tyhle. Vy také?“

„Ne, madam,“ zavrtěl jsem hlavou, „ne tak docela.“

„Nu, já ano,“ řekla pevně. „A doktor mi je dává, kdykoli chci.“

„Doktor Bonsentir?“

„Ano, vlastně ne vždycky on osobně, někdy mi je nosí jeden z těch mladých mužů.“

„Paní Swayzeová, znáte Carmen Sternwoodovou?“

Nechala knihu ležet otevřenou na klíně. Byl tam obrázek dvou žen a jednoho muže, dvojstránková obrovská barevná reprodukce. Snažil jsem se nevšímat si toho.

„Carmen?“ zeptala se. Narovnala záda, její čelo pokryly jemné vrásky, jak se snažila dát do pořádku zapletená vlákna své stárnoucí paměti.

„Carmen Sternwoodová. Mladá žena, menší, hezká postava, světle hnědé vlasy. Má takové divné palce na rukou.“

Palce zabraly. Paní Swayzeová se usmála.

„Samozřejmě, Carmen. Žije tady také. Ano, často si chodí prohlížet mé knihy. Někdy si je prohlížíme spolu.“

„Viděla jste ji teď někdy v poslední době?“

Obličej paní Swayzeové se trochu napjal. Tváře se jí tím trochu znetvořily a zčervenaly.

„Myslím, že odešla s panem Simpsonem. Myslím, že je u něho na návštěvě.“

„Opravdu? Víte, jak se pan Simpson jmenuje plným jménem?“

Její oči se rozšířily a vypadala trochu vyděšeně.

„Já? Já nevím. Neznám nikoho křestním jménem. Už si toho moc nepamatuji. Nemohu si dokonce ani vzpomenout, kde je můj dům. Dívám se a dívám a nemůžu ho najít.“

„Víte, kde má dům pan Simpson?“

Rázně pokývala hlavou a znovu ukázala dosti neurčitě směrem k oknu: „Myslím, že támhle.“

„Vy víte, proč šla Carmen navštívit pana Simpsona?“

Paní Swayzeová se spiklenecky usmála a mrkla na mě.

„Spousta mladých dívek odtud navštěvuje pana Simpsona.“

„A přicházejí obvykle zase zpátky?“

„To já nevím,“ odpověděla a její tón naznačoval, že moje otázka byla hloupá.

Potom její pohled zamířil za mě a řekla: „Ahoj, zlatíčko.“

Otočil jsem se. Zlatíčko byl ten Mexičan v botách na gumové podrážce, který potichu otevřel dveře za mými zády. Taky jsem ho mohl ucítit, páchl jako kozel. Jeho malé oči se na mne upřely a zůstávaly bez pohnutí.

„Právě jsem si povídala s doktorem Marlowem,“ řekla paní Swayzeová. „Snažil se zahlédnout můj dům, ale říkal, že ho také nevidí.“

Mexičanův upřený pohled ani nezakolísal.

„Si, seňora Swayze,“ řekl. Potom zvedl ukazováček a pokýval mi jím směrem k hale. Obrátil jsem se k dámě a lehce se jí uklonil.

„Kdybych zahlédl váš dům, dám vám vědět.“ Když jsem to říkal, vytáhl jsem rychle svou zbraň z podpaží a přitiskl ji ke stehnu, kde ji Mexičan nemohl zahlédnout. Potom jsem se narovnal a otočil k odchodu.

„Děkuji vám, doktore,“ odpověděla paní Swayzeová, už zase nahrbená nad svou knihou, plně zabraná, olizujíc si palec k obrácení další stránky. Mexičan vycouval z pokoje přede mnou. Jak jsem vstoupil do haly a ustoupil ode dveří, hvízdnul mi takovou ránu levačkou do čelisti, až jsem vzal druhou o zeď. Bylo to jako dostat ránu koulí na kuželky. Vrazil jsem do zdi, nohy se mi podlomily jako gumové a sjel jsem trochu k zemi, snaže se vzepřít zády, jak jsem se sunul po stěně. V jeho obličeji nebyl naprosto žádný výraz, když se ke mně znovu přiblížil, vrazil mi předloktí pod bradu a pěkně mne připíchl zpátky ke zdi. Stál těsně u mne, dýchal mi kysele do obličeje a dobře jsem viděl, jak se mu oči náhle rozšířily, to když jsem mu vrazil hlaveň koltu pod žebra do břicha.

„Vycouvej,“ poradil jsem mu chraptivě, „pod tvým dechem mi vadne oblek.“

Mexikán opatrně ustupoval, až zůstal stát s rukama lehce upaženýma, malé oči upřené nehnutě na můj obličej.

„Teď se spolu projdeme touhle chodbou do přední haly a ven před domovní dveře. A ty to půjdeš pozpátku,“ řekl jsem mu. Nic neodpověděl, ani se nepohnul. Cítil jsem, že je napjatý jako natažená spoušť. Doufal jsem, že ze mě cítí totéž, zvlášť když jsem tu spoušť opravdu měl.

„Tak pohyb,“ zavelel jsem. Pomalu začal couvat chodbou přes světlé skvrny tam, kde byly dveře pacientů otevřené a proudilo jimi slunce od východu. Bylo vidět, jak se ve slunečních paprscích povalují zrnka prachu. Po pravé straně, na vzdálenějším konci chodby, byly dveře. Strčil jsem do nich pistolí, dveře se rozlétly a ocitli jsme se ve vstupní hale, kde jsem nedávno čekal na přijetí u doktora Bonsentira. Stál tam ten muž s ulízanými vlasy v bílém plášti. Podíval se na mne a pohnul rukou směrem ke své zbrani. Kývl jsem na něj a on strnul.

„Ty taky,“ řekl jsem, „oba čelem ke zdi, ruce na stěnu, roztáhnout nohy a couvněte tak, aby váha těla byla na rukou!“

Udělali, co jim bylo řečeno. Žádný z nich nepromluvil. Prohledal jsem je. Mexičan neměl zbraň, asi někdy dostal takový hlad, že ji snědl. Pod levou paží toho druhého jsem objevil Smith and Wesson 38.

„Kdokoli vystrčí nos ze dveří, dostane do něj kulku,“ oznámil jsem jim.

Neodpověděli, ani se nepohnuli. Otevřel jsem opatrně venkovní dveře a vyhlédl ven. Přední dvůr byl prázdný. Ti dva zdravotníci byli stále opřeni o zeď. Vykročil jsem ze dveří, zamkl je a utíkal k autu.

9

V losangeleském telefonním seznamu bylo 105 lidí jménem Simpson, když jste počítali i toho chlápka bez písmene P uprostřed a nebo toho, co se psal s tvrdým Y. Pět z nich byly ženy a další tři měli před jménem jenom iniciály, takže to asi taky byly ženy. Tudíž pro mne zbylo 97 lidí. Jestliže byla ovšem Carmen s někým, kdo měl číslo v seznamu, nebo s někým, kdo bydlel v Los Angeles. Jestli se vůbec jmenoval Simpson. Můj zdroj nebyl tak úplně dokonalý.

Vstal jsem od stolu, vyhlédl oknem na žár, třpytící se na Hollywoodském bulváru. Slunce bylo horké a nehybné, aroma z grilu z kavárny šlo s tímhle počasím bezvadně dohromady. Sako jsem měl pověšené přes židli. Košile se mi lepila na záda. Sundal jsem si z ramen kožené pouzdro s pistolí a pověsil jej přes sako na židli, aby bylo po ruce v případě, že by dovnitř vtrhla tlupa zřízenců ze sanatoria a pokoušeli se mi navléci svěrací kazajku.

Když jsem se díval z okna vlevo, viděl jsem dole Cahuengu, vedoucí směrem ke spodnímu Hollywoodu, stranou blýskavé čtvrti, kde ještě stále vroubily obě strany klidné ulice řady velkých, pohodlných domů s prostornými verandami. Uvnitř těchhle domů s tlustými zdmi a nízkými střechami bude asi příjemný chládek. Někteří obyvatelé nechávali okna zavřená a horko venku, jiní svá okna otevřeli, aby vyvětrali, a krajkové záclony líně vlály v horkém větru, slabě šeptajíce. Ale i když jsem poslouchal sebelíp, nezašeptaly mi, kde najdu Carmen Sternwoodovou. Chtělo to jiný přístup.

Zavolal jsem Vivian Reganovou. Její komorná mi řekla, že odpočívá. Oznámil jsem jí tedy, že jsem tam za hodinku. Opláchl jsem si ruce a obličej v umyvadle, utřel se, nasadil pouzdro se zbraní, oblékl jsem si sako a šel pro auto. Uháněl jsem přes Alta Brea Crescent se staženou střechou a horký vítr mě zbavoval potu z obličeje. Košili pod sakem jsem měl stále promočenou, stejně tak stuhu klobouku, která by se dala ždímat. Přijel jsem moc brzy, proto jsem ještě nějakou dobu jezdil křížem krážem v kopcích a pozoroval všechny ty vodní postřikovače na trávnících. Běžná a trvalá barva jižní Kalifornie byla hnědá. V patřičných mezích ji udržovaly regimenty vodních postřikovačů.

Ve dvě hodiny už jsem stál před vchodem Sternwoodova domu. Komorná mi přišla otevřít a zavedla mě domem na terasu vedle bazénu, kde na růžovém lehátku ležela Vivian. Nad sebou měla růžovobílý slunečník a na sobě lesklé jednodílné bílé plavky. Na očích se jí blýskaly přehnaně velké brýle proti slunci a po ruce jí stál kyblík s ledem a lahví šampaňského. Vivianino tělo bylo opáleno do medového odstínu a všechno, co jsem z něj mohl zahlédnout, bylo příjemně hladké a pružné.

„Můj bože, Marlowe!“ řekla. „Sundejte si to sako v tomhle o-třesném vedru.“

„Nosím u sebe zbraň,“ odpověděl jsem.

„To doufám, proboha. Mě to nevadí, vlastně bych ji docela ráda viděla …“

Svlékl jsem si sako a složil je na zem. Sedl jsem si na židli, kterou mi nabídla, a stáhl si krempu klobouku do očí proti slunci.

„Dal byste si trochu šampaňského? Zjistila jsem, že to pomáhá nemyslet tolik na to horko.“ Usrkla trochu vína ze své broušené skleničky. Po stranách nádoby na led se tvořily malé kapičky a sjížděly dolů v jemných cestičkách.

„Když piji šampaňské na slunci, začne mě příšerně bolet hlava,“ řekl jsem.

„Ach, proč se tedy neposadíte sem, pod slunečník?“ usmála se, předvádějíc dokonale bílé a dokonale stejnoměrné zuby. Nalila a podala mi skleničku. Vzal jsem ji a pomalu otáčel v rukou. Díval jsem se Vivian zblízka do tváře.

„Znáte nějakého Simpsona?“ zeptal jsem se.

Za to, že se neudusila šampaňským, mohla děkovat jenom deseti generacím se železnou výchovou, to ji zachránilo. Trvalo jen okamžik, než získala zpátky tvář, a pak prohlásila velice nenuceně: „Ne, myslím, že neznám.“

Přikývl jsem, jako bych jí to věřil.

„Proč se ptáte?“ řekla pokud možno ještě lhostejněji než předtím.

„Byl jsem informován, že Carmen by mohla být u něho.“

Vivian upila trochu vína, možná trochu rychleji než předtím.

„Jak jste říkal to jméno?“ ptala se způsobem, jako se ptáme, kolik je hodin.

„Simpson.“

Pokývala neurčitě hlavou a naklepala polštáře na pohovce vedle sebe.

„Pojďte si sednout sem a přestaňte se už potit.“

Vstal jsem a přestěhoval se k ní na lenošku do stínu. Přilila šampaňské do obou sklenic. Pila. Jedním ze svých jasně rudých nehtů začala přejíždět po hranách pouzdra s pistolí.

„Strašidelné věci, ale jaksi fascinující, že?“ poznamenala. Pomalu opustila zbraň a zamířila výš, na mé rameno, a nehtem začala přejíždět po mé bradě.

„Stejně jako vy, strašně nebezpečné, temné zvíře.“

„A to jste mě ještě neviděla v mém tmavomodrém županu,“ poznamenal jsem.

Jasně červená rtěnka tvořila široký, svítivě rudý šrám přes její rovnoměrně opálený obličej. Na tu krátkou vzdálenost se její oči zdály ještě černější a žhavější. Obrátila se na bok a ovinula mě pažemi. Sklenice vína zmizela někam směrem pod lenošku. Přejížděla mi pomalu rukama po zádech směrem vzhůru a pohrávala si s mými vlasy na krku. Přimáčkla se ke mně od kolen až k čelu. „Nedělí nás toho od sebe mnoho,“ pronesla třesoucími se rty těsně proti mým.

„V určitém smyslu slova,“ odpověděl jsem. Dělal jsem, co jsem mohl, abych se ovládl a neržál jako hřebec.

„Jen tenká vrstva plavek,“ zašeptala, „která se rozepíná vzadu na zip.“

Sklouzl jsem rukou po lince zipu. Prohnula záda a pevně přitiskla rty na moje. Tak jsme balancovali na okraji pohovky a bůhví čeho ještě. Konečně odtrhla svá ústa a zaklonila trochu hlavu. Rtěnku měla rozmazanou.

„Ten zip,“ připomněla chvějícím se hlasem.

Zavrtěl jsem hlavou. „Takhle ne. Ne jako kluk, co nosí lidem ručníky, na lehátku u bazénu. Dostanu pak taky spropitné?“

Oči se jí rozšířily. „Ty mě nechceš?“

„Chci tě, ale když to jsem ty a já, ne že se mě budeš snažit rozptýlit, abych se přestal ptát na chlápka jménem Simpson, který možná má tvou sestřičku.“

Oči se jí zalily slzami. Oba jsme teď seděli zpříma na lehátku, přestože, abych byl upřímný, jsem si vůbec neuvědomil, kdy jsme vlastně změnili polohu. Zatnula pěsti.

„Jseš hnusnej parchant, Marlowe! Arogantní všivák! Moje sestřička! Jak to proboha můžeš vědět! Ty si neumíš ani zdaleka představit, jaké to je, být zodpovědný za tuhle sestřičku!“

„Už jsem si to vyzkoušel,“ připomněl jsem jí.

„Vyzkoušel! Já to mám celý život! A to mám teď už jenom ji. Otec nežije, což je vlastně jenom dobře. Kdyby ještě žil, ona by mu zlomila srdce.“

„A nezlomila mu ho?“ zeptal jsem se.

Vypadalo to, že Vivian teď už pláče doopravdy.

„Nevíš, jaké to je, Marlowe. Samotná žena, která se snaží zvládat Carmen a uchovat vzpomínku na generála, aby jeho jméno nebylo pošpiněno, aby mohl klidně spát.“

„Když jsem začal mluvit o Simpsonovi, vypadalo to, jako bys spolkla myš.“

Vivian si zakryla obličej dlaněmi a začala vzlykat. Medově opálená ramena se jí otřásala, celé tělo se chvělo pláčem.

„Ksakru, Marlowe, proč mi už nedáš pokoj?“

„Protože jsem detektiv, dámo. Mám klienta a pracuji na tomhle případu. Můj klient si zasluhuje, abych dělal, co umím.“

Aniž zvedla hlavu, tváře stále v dlaních, řekla: „Jediný Simpson, kterého znám, je Randolph Simpson.“

„Je Carmen u něho?“

„To nevím.“

„Kde bydlí?“

„Někde v kopcích nad Malibu.“

„Díky. A za šampaňské taky.“

„On je pro tebe moc velké sousto, Marlowe. Nemůžeš jít proti němu.“

„To už jsem někde slyšel. A pořád jsem ještě tady.“

Zavrtěla hlavou v dlani. Protože mne už nenapadlo nic, co bych jí ještě řekl, pozdravil jsem ukazováčkem po pistolnicku a obrátil se k odchodu. Někde za mnou jsem zaslechl, že jsem parchant. To mi říkala řada lidí. Mohou se všichni mýlit?

10

V telefonním seznamu žádný Randolph Simpson uveden nebyl. Sešel jsem se podívat dolů do knihovny do souborného přehledu ulic. Žádné záznamy. Procházel jsem halou kartotéky a začal se hrabat v hromadě listin týkajících se daní z nemovitostí a po třech hodinách plných prachu jsem ho našel. Randolph Simpson, ulice Sierra Verdugo. Vrátil jsem se do kanceláře podívat se na mapu. Ta ulice byla v horách Santa Monica, západně od kaňonu Topanga a jižně od Mulhollandu. Chlápek, který tam bydlí a neuvede své číslo ani jméno v seznamu, nebude pravděpodobně vřele vítat návštěvy. Nasadil jsem si klobouk, sešel k autu a rozjel se přímo za ním.

Ulice Sierra Verdugo vedla vyprahlými kopci, kterým lidé odjinud říkali hory, mezi pobřežní pacifickou dálnicí a údolím San Fernando.

Ještě stále se tady točily westerny, nízkorozpočtové, s lacinými rekvizitami a stárnoucími hvězdami na unavených koních. Jak jsem tak kličkoval úzkými zatáčkami, připravil jsem se na to, že mohu každou chvíli narazit na tlupu rozdivočených Indiánů.

Kopce tady byly hnědé a neúrodné, kromě nízkého keřovitého porostu, skládajícího se z nedefinovatelných odrůd stromů a keřů, které se tiskly k vyprahlým svahům. Kolem silnice byly rozesety balvany velké jako stodoly. Balancovaly na krajích a vypadaly, že kdybyste se jich při projíždění dotkli, skutálely by se až na dno kaňonu. Na západ od Topangy silnice pomalu stoupala v sériích serpentin až k místu, kde se náhle rozšířila před velkou železnou bránou, vestavěnou do skalního kamene, omítnutého maltou a přecházejícího v zeď, vinoucí se do dáli oběma směry. Vrchol zdi byl hustě posázen skleněnými střepy mnoha barev, ostře trčícími z omítky. Za branou bylo vidět obrovský zelený trávník, zkrášlený záhony květin a kvetoucích keřů. Uprostřed vyprahlých kopců něco takového vypadalo jako ráj. Zaparkoval jsem auto, vystoupil a šel k bráně. Za ní jsem spatřil bílý hlídačův domek, který vypadal jako
miniaturní hrad. Po chvíli z něj vyšel nějaký muž a blížil se k bráně. Svým vzhledem připomínal revizního účetního. Tmavý oblek, bílá košile, černá kravata a brýle proti slunci.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se mne zdvořile. Měl krátké vlasy, velice úhledně zastřižené kolem uší.

„Hledám Randolpha Simpsona.“

Velice neurčitě se usmál a povzbudivě pokýval hlavou.

„Měl jsem ten dojem, že tady bydlí,“ doplnil jsem. „Chtěl bych s ním mluvit o Carmen Sternwoodové.“

„Obávám se, že jste na omylu, pane,“ řekl.

„To určitě. Jedu sem celou tu cestu nahoru, aniž bych věděl, že tady Simpson bydlí. Vlastně si jenom tak jezdím po Los Angeles ve svém volném čase a jenom tak nazdařbůh klepu lidem na dveře a sháním se po Randolphu Simpsonovi.“

Strážný u brány se usmál asi tak zdvořile jako výběrčí daní, ale ne tak srdečně.

„Pan Simpson nepřijímá návštěvníky, pane,“ řekl potom.

„Možná že pro mě udělá výjimku. Zavolejte do domu a zkontrolujte si to. Řekněte, že je tady Marlowe kvůli Carmen Sternwoodové.“

Strážný mě chvilku tiše pozoroval. Nebyl si jistý. Mohl jsem být důležitý a odmítnout mě, aniž by si to potvrdil, by mu mohlo způsobit potíže. Možná byla důležitá Carmen Sternwoodová. Rozhodl se.

„Počkejte tady, prosím,“ přikázal a odešel do svého malého strážního hradu. Byl pryč asi tak pět minut, a když vyšel ven, byl v doprovodu dalšího strážného, oblečeného stejně, včetně tmavých brýlí, ale téměř holohlavého. Ta trocha vlasů, co mu zůstala, byla připlácnutá v pramíncích kolem jinak holé hlavy.

„Stoupněte si k vozu, prosím,“ řekl ten první, „a položte ruce na střechu.“

Poslechl jsem a ten holohlavý mě prohledal, přičemž mi sebral zbraň, kterou jsem měl pod levou paží.

„Vizitka?“ prohodil.

„Člověk nikdy neví. Slyšel jsem, že tady nahoře můžete ulovit zajíce velké jako medvědy. V peněžence mám průkaz.“

„Právě jsem se tam chystal,“ řekl ten holohlavý. Podíval se na fotografii na mé licenci v průhledném pouzdře peněženky.

„Soukromý čmuchal z Hollywoodu,“ řekl kolegovi.

Ten pokýval hlavou, prohlédl peněženku a podal mi ji zpátky.

„Jeďte po cestě, nezastavujte a nevystupujte z auta. Někdo na vás počká u hlavních dveří,“ poučil mě. Můj revolver zmizel v kapse jeho tmavého saka. „Nechám si tu bouchačku u sebe, než se vrátíte, abyste si neublížil.“

Nasedl jsem do auta a nastartoval. Brána se pomalu zhoupla dozadu a já projel. Uvnitř bylo všechno zelenější a barvy jasnější než v divokých snech filmových hvězd. Fontány a vodotrysky v neuvěřitelné hojnosti květin, které se spolu s trávníkem třpytily jako vodní hladina pod nepřetržitými oblouky vody z postřikovačů – to vše pod nehybně žhnoucím jižním kalifornským sluncem. Vozovka byla posypaná jemně rozdrcenými mušlemi, klikatá, bílá a klidná. Vedla působivou krajinou až k hlavní budově, která připomínala maurskou pevnost, se světle šedou štukaturou; na rozích věžičky a na vrcholu pravidelně rozmístěné střílny.

Další chlápek s drsnou tváří v tmavém obleku mi otevřel venkovní dveře a předal mne čínskému domovníkovi, který mne vedl řadou místností vykládaných tmavým dřevem až do dlouhého pokoje s plynovým topením, skrytým v přehnaně velkém, dlaždicemi vykládaném krbu. V obrovském dubovém křesle s pečlivě vyřezávanými opěradly seděla žena, ruce sepjaté na klíně. Měla kovově šedé vlasy a oči stejného odstínu. Představila se: „Jsem Jean Rudnicková. Řekněte mi laskavě účel vaší návštěvy.“

Šedý oblek s úzkým proužkem, který měla na sobě, působil dost mužsky, stejně jako bílá košile a šedobíle proužkovaná kravata. Nehty měla pečlivě nalakované do odstínu levandule a zlatě orámované brýle jí zvětšovaly oči tak, že dominovaly celému obličeji.

„Jmenuji se Philip Marlowe, jsem soukromý detektiv a byl jsem najat, abych našel Carmen Sternwoodovou, která zmizela ze sanatoria v Beverly Hills.“

„A proč si přejete navštívit pana Simpsona?“

„Dostal jsem informaci, že je Carmen tady.“

„Od koho?“

Zavrtěl jsem hlavou. „To vám bohužel nemohu sdělit.“

„Pane Marlowe,“ řekla a její hlas byl naplněn směsicí únavy a nadřazenosti, kterou bývají naplněny hlasy lidí s příliš velkou mocí, příliš často uplatňovanou. „Nejsem si jista, jestli víte, kdo jsem. Jsem osobní asistentka pana Simpsona, a jestliže někdo učiní taková směšná obvinění, týkající se nějaké dívky a pana Simpsona, musím trvat na tom, že chci vědět, pro koho pracujete.“

„Jak víte, že Carmen je dívka?“

„Prosím?“ podivila se.

„Vy jste řekla: směšná obvinění, týkající se pana Simpsona a nějaké dívky. Proč si myslíte, že je to dívka? Existuje přece i spousta mužů jménem Carmen, například Carmen Lombardo, Carmen Cavallaro, Carmen …“

„Pane Marlowe, prosím, nemám čas na hraní hloupých společenských hříček.“

„Tak je se mnou nehrajte, slečno Rudnicková.“

„Paní.“

„Srdečné blahopřání vašemu muži.“

„Pan Rudnick zemřel. Máte vůbec ponětí o tom, kdo je pan Simpson?“

„Když se tak rozhlížím kolem, řekl bych, že Alibaba.“

„Můj bože, jak můžete být tak hloupý. Jste úplně vedle a nemáte o tom ani zdání. Vy to opravdu nevíte?“

„Jo, přesně tak. Někdy si trochu popláču do polštáře, když se trápím přemýšlením o tom. Ale co Simpson, uvidím se s ním?“

„Určitě ne,“ odvětila paní Rudnicková přesvědčivě a zdálo se, že jenom ta představa jí způsobuje svíravou bolest na prsou.

„Zná pan Simpson někoho jménem Sternwood?“

„To tedy určitě ne,“ odpověděla. Během naší rozmluvy seděla dokonale vzpřímená, ruce stále sevřené v klíně, jako portrét královny Viktorie.

„Možná se s nimi zná, ale neřekl vám o tom,“ navrhl jsem.

Zdálo se, že jsem jí způsobil ještě intenzivnější bolest.

„Pane Marlowe, jsem osobní asistentka pana Simpsona. Mám to potěšení mít jeho naprostou důvěru. Kdyby znal někoho jménem Sternwood, také bych o tom věděla.“

„Vivian Sternwoodová ho zná,“ trval jsem na svém.

„Pane Marlowe, obávám se, že náš rozhovor je u konce.“

Ze stolečku po její pravé ruce zdvihla malý mosazný zvoneček a diskrétně zazvonila. Dveře za mnou se otevřely a vešli další dva muži v oblecích.

„Chtěla bych, abyste mi věnoval pozornost,“ řekla paní Rudnicková, „a abyste nebral na lehkou váhu, co jsem vám řekla, jenom proto, že jsem žena. Jestliže si nedáte říci a budete i nadále pokračovat s obtěžováním pana Simpsona ohledně této nebo jakékoli jiné věci, budete toho velice litovat po celý zbytek vašeho života.“

„Neodmítám vám uvěřit proto, že jste žena, paní Rudnicková,“ řekl jsem. „Odmítám tomu věřit, protože nemám strach. Ti hoši v tmavých oblecích mě prostě neděsí. Randolph Simpson, ať už je to kčertu kdokoliv, mě neděsí. A jestliže jste získala dojem, že jsem vás až doposud obtěžoval, počkejte, až přeřadím na čtyřku.“

„Byl jste varován, pane Marlowe,“ řekla chladně, ruce stale složené v klíně. Její ocelově šedé oči ani nezamrkaly, když sledovala, jak odcházím. Ty dva obleky mne doprovodily až k autu a prázdnými pohledy pozorovaly, jak jsem nastupoval.

Sešlápl jsem spojku, nastartoval a rozjel se pomalu dolů po cestě. Když jsem odjížděl, zdálo se mi na moment, že jsem zahlédl, jak se něco pohnulo v okně druhého poschodí – snad obličej -na okamžik a pak už nic. Projel jsem zatáčkami dolů, ven zdobenou železnou branou, která se za mnou potichu zavřela.

11

Kapitán Gregory na mě smutně hleděl přes svůj psací stůl a pomalu kroutil hlavou. „To spíš získáte oprávnění k prohlídce Bílého domu,“ řekl konečně.

„Říkal jsem vám, že Bonsentir je manipulován a Simpson je ten, kdo tahá za provázky.“

„Jenom proto, že má sto milionů dolarů?“ podivil jsem se.

„Právě proto. Vím, že by to tak nemělo být, ale vy i já se tu už flákáme dost dlouho na to, abychom si mysleli, že to tak není, tady ve starých dobrých Státech.“

„Přesto mám ale důvod věřit tomu, že tam je ta hledaná dívka, možná oběť únosu.“

„Máte jen to, co vám řekla jedna pomatená stará dáma v sanatoriu, která tráví čas čtením knížek, nad kterými bych se i já červenal.“

„A co jak Rudnicková popřela, že by vůbec kdy slyšela o Sternwoodových?“

„Možná že o nich opravdu neslyšela. Snad opravdu neví všechno, co ví její šéf. Možná že Vivian Simpsona zná, ale on ji ne. To, že ho zná, neznamená, že má její sestru.“

„To je tedy pěkně velká náhoda. Ta dáma v Resthavenu mi řekne, že Carmen je s chlápkem, co se jmenuje Simpson, a taky Vivian zná chlápka jménem Simpson.“

„Já taky nemám rád náhody,“ potvrdil Gregory. „Když je člověk policajtem, naučí se o nich pochybovat. Ale přesto se stávají. Podívejte se, i kdybychom ji tam vy, já i starosta tohohle města viděli, tak stejně v celé zemi nedostanete povolení k prohlídce Simpsonova domu.“

„Vás si taky kousek koupil, kapitáne?“

Gregory se pohodlně uvelebil ve svém křesle a začal pátrat v kapsách saka po dýmce a tabáku.

„Samozřejmě. Já jsem totiž takovej pitomej, křivej polda. Každý si mě může koupit. Prachy mi nosí v pytlíkách od housek a to je ten důvod, proč pořád jezdím v deset let staré kraksně, bydlím v baráku, co je pro dva moc těsný, a možná tak jednou za měsíc vyvedu svou starou ven na malé pivo a kukuřičnou placku.“

„Zapomeňte, co jsem řekl.“

„Snažím se jenom zůstat rozumně poctivý, Marlowe, a zároveň se snažím dělat svou práci. Ale taky mám dítě, které by mělo dodělat školu, a taky přemýšlím o důchodu. Dělám, co můžu.“

„Jasně,“ řekl jsem.

„Vy nemáte v úmyslu nechat tenhle případ plavat, co?“ ujistil se Gregory.

„Je to moje živobytí, kapitáne. Lidi si mě najímají, abych dělal věci, které poldové nedělají nebo neudělají. Nepomohlo by mi, kdybych nechával věci nedokončené. Všechno, co můžu prodat, je, že když se na něco upnu, tak to dotáhnu do konce, víte?“

Gregory pokýval hlavou. Už měl dýmku nacpanou a opatrně si ji zapaloval. Tak jako dělal vždycky všechno, jako by to byla ta nejdůležitější věc, kterou ten den dělal.

„Kde vám budu schopen pomoci, chlapče, tam to udělám. Ale nečekejte příliš mnoho.“

„To jsem nikdy neměl ve zvyku, kapitáne.“

Gregory znovu pokýval, nabral hodně kouře a pomalu vypustil oblak, který zůstal viset ve vzduchu mezi námi. Zvedl svou silnou ruku a jemně s ní zamával, aby kouř rozehnal.

„Máte nějaké blízké příbuzné?“ zeptal se potom.

„Ne. Je ještě něco, co mi můžete říct o Simpsonovi, kromě toho, jak je bohatý?“

„Určitě ne. Už teď víte mnohem víc, než byste měl vědět.“

„Díky za povzbuzení, kapitáne. Doufám, že si užijete penzi.“

„Už jděte, Marlowe. Unavuje mě se s vámi bavit.“

„Odpusťte, že jsem vám přerušil šlofíka,“ otočil jsem se a opustil jeho kancelář.

Venku na ulici se vedro tetelilo nad dlažbou jako fáta morgána, horkem změkl i dehet na vozovkách. Jel jsem zpět po Sunsetu do Hollywoodu se staženou střechou a s horkým větrem ve tváři.

12

Bylo vedro. Okna kanceláře jsem měl otevřená, ale tím jsem jen zjistil, že venku je stejně. Vedro způsobilo, že všechno jako by zmrtvělo. Na hlavní třídě byl malý provoz. Lidé, co chodili po ulicích, se pohybovali pomalu a odpočívali v horkém stínu, kdekoli nějaký našli. Nebe bylo bez mraků a modřejší než chrpa. Sundal jsem už sako i vestu a každou chvíli jsem chodil k umyvadlu v koutě opláchnout si krk i obličej vlažnou vodou z kohoutku.

Byl to ten druh horka, kdy si lidé v rodinách začnou jít po krku, kdy jinak bázliví účetní začnou divoce napadat svoje šéfy, kdy se podráždění mění ve vztek, vztek se mění ve vraždu a vražda pokračuje běsněním.

Zazvonil telefon. Byl to Bernie Ohls, šéf pátracího oddělení.

„Mám tu vraždu v Beverly Glen, blízko stonecanyonského rezervoáru. Myslel jsem, že byste se na to mohl chtít se mnou jet podívat.“

„Lepší než sedět tady v téhle troubě.“

Když Ohls dorazil, čekal jsem už venku na rohu Cahuengy deset minut. Nezdálo se, že by nějak zvlášť pospíchal. Ani nezapnul sirénu, když jsme si to šinuli po bulváru směrem na západ k Beverly Glen.

Ohls byl chlapík střední postavy, světlé vlasy, tuhé bílé obočí. Měl pěkné rovné zuby, klidné oči a vypadal jako většina středně stavěných chlápků, kromě jednoho, co jsem znal a co zabil přinejmenším devět lidí, z toho tři, když si někdo myslel, že je zajištěný. Ohls kouřil krátké cigáro.

„Našlo se několik částí ženského těla v té rokli v Glenu, dole, asi sto yardů od silnice. Není tam moc krve a pár kousků chybí, takže to vypadá, že byla roztrhaná někde jinde a vyhozená tady.“

Ohls vyfoukl trochu kouře, který horký vzduch vysál otevřeným okénkem ven.

„Jelikož se tam nenašlo všechno, hádám, že bude ještě taky někde jinde.“

Ve spodní části břicha jsem ucítil tlak zemské přitažlivosti. Zeptal jsem se: „Už jste ji identifikovali?“

„Ještě ne. Chybí hlava a obě ruce.“

Sjížděli jsme dolů po Fairfaxu a dál na Sunset.

„Tak proč jste mě vlastně pozval? Chyběl jsem vám?“

„Slyšel jsem, že hledáte Carmen Sternwoodovou,“ odpověděl.

Tlak v mém břiše narůstal.

„U těla se našla peněženka. Všechny doklady byly pryč. Ale ať to udělal kdokoli, zapomněl na krabičku sirek. Uvnitř bylo napsané telefonní číslo.“

„Číslo Carmen?“

Ohls přikývl. „Jeden z těch uniformovaných hochů tam zavolal a zjistil to, hned jak to našli.“

„Myslel jsem, že by tuhle práci měli nechat detektivům,“ poznamenal jsem.

„Guy má v plánu stát se náčelníkem,“ ušklíbl se Ohls.

Poblíž vrcholu Beverly Glen, než zahnete na silnici Mulholland Drive, stály čtyři černobílé vozy losangeleské policie a dvě auta z kanceláře losangeíeského šerifa. Za nimi parkovala sanitka s otevřenými zadními dveřmi a požární vůz se stále ještě se otáčejícím světlem.

Ohls se zařadil za sanitku a zablýskal svým odznakem směrem k uniformovanému strážníkovi, který se při řízení provozu pěkně potil.

Potom jsme oba přelezli zábradlí lemující vozovku a prodrali se zákrsky borovic, prorostlými trnitými výhonky. Ve vzduchu se vznášela horká vůně pařící se vegetace a starého borového jehličí a ostřejší pach spadaného hnijícího listí eukalyptů. Svah se pozvolna vyrovnával do rokle, v níž se pohybovalo asi půl tuctu zaměstnanců okresního úřadu, včetně muže z koronerova úřadu, který měl pod bílým pláštěm vestu a kravatu. Byl to tlustý chlapík, s krkem přetékajícím přes límec košile. Když se narovnal z podřepu vedle podivného útvaru, přikrytého nepromokavým plátnem, jeho obličej byl zarudlý. S Ohlsem se znal.

„Tohle je fakt svinstvo, poručíku,“ zavrtěl hlavou s odporem. „Ten chlap ani neměl ostré nářadí.“

Pod plátnem ležela spodní půlka ženského torza s přiloženou jednou nohou. Ohls nijak nereagoval. Lékařský expert zakryl mrtvolu plachtou.

„Támhle je pár dalších kusů,“ pokýval bradou k další plachtě. „Nechali jsme všechno ležet tam, kde jsme to našli.“

„Výborně,“ pochválil ho Ohls.“

„Chcete se na to podívat?“

„Teď zrovna ne. Víte už něco?“ zeptal se ho Ohls.

„Ta žena je mrtvá,“ řekl s vážnou tváří lékařský expert.

„To vždycky tak nějak rozjasní celý případ, když máte k ruce veselého experta,“ řekl Ohls. Dotyčný se lehce zakuckal, což způsobilo, že se mu přes límec převalilo ještě trochu jeho tučného krku.

„Zatím toho, kruci, ještě víc nevíme.“

„Příčina smrti, kromě toho, že je rozkrájená jako sekaná?“

„V žádném případě nebudeme vědět víc, dokud nenajdeme všechny zbývající části. Ještě ani nevíme, jestli byla živá, když ji porcoval,“ řekl expert. Ohls zavrtěl hlavou, jako by měl v uchu včelu.

„Identifikace?“

„Běloška, ženské pohlaví, podle toho, co jsme našli, to nebyla žádná stará ženská. Dvacet až třicet, možná dobře udržovaných čtyřicet. Kůže je ještě pěkně zabarvená, aspoň tedy tam, kde z ní něco zbylo.“

„Nějaký odhad, co se týká času?“

„Odhadem posledních pár dní, když předpokládáme, že byla rozházena krátce po zabití a ne uchovávána někde v ledničce. To je tak všechno, co vám zatím můžu říct.“

Pohled mu zalétl k hromadě pokryté plátnem.

„Aspoň že máme žaludek, takže můžeme udělat zprávu o tom, co jedla a kdy, ale tím se asi o moc dál nedostaneme. Vytekla z ní skoro všechna krev, což nám způsobí taky dost potíží.“

„To je ostuda. Máte nějaké tušení, Marlowe? Mohlo by to být to Sternwoodovo děvče?“ pronesl Ohls.

„A co to zbarvení pleti?“ zeptal jsem se.

Expert se sehnul a nadzvedl plachtu.

„Řekl bych tmavý typ. Podívejte se sem.“

Snažil jsem se dívat stranou, ale koutkem oka jsem zahlédl, jak se naklonil a odštípl z nohy pinzetou vzorek kůže.

„Ne, díky. Já jen tak hádám. Byla štíhlá?“

Expert plátno ještě více poodkryl a já se díval ještě více stranou.

„Ne, řekl bych, že byla silnější. Ne tlustá, spíš dobře vyvinutá. Řekněme Mae Westová.“

„Tak to vylučuje, že by to mohla být jedna ze Sternwoodových dívek,“ řekl jsem.

„Ochlupení černé,“ řekl odborník.

„Carmen je blondýnka,“ poznamenal jsem. Ohls pokýval hlavou.

„Kdo ji našel?“ zeptal se jednoho ze šerifových zaměstnanců.

„Parta středoškoláků. Měli s sebou pár piv, zapadli tady do lesa, že si je vypijí, a zakopli rovnou o ni. Pak je asi přešla chuť,“ hlásil pomocník šerifa.

„Všechno zlé je k něčemu dobré,“ řekl Ohls.

„Chci s nimi mluvit. A s tím policistou, co našel ty sirky.“

Ohls se vyhoupl zpátky na silnici přes hrazení, já za ním. Když jsem se dostal na silnici, měl jsem už límeček u košile zplihlý a cítil jsem, jak mi pot stéká po zádech. Opřel jsem se o auto, zatímco Ohls mluvil s těmi vyplašenými dětmi a mladým policistou z Los Angeles, který objevil peněženku s krabičkou zápalek. Kousek nad námi kopec dosahoval svého hřebene a silnice se točila zpátky do údolí. Ventura, Sherman Oaks, všichni ti lidé na rančích s dvěma ložnicemi a splátkami na dům, lidé s dětmi, vracející se domů k večeři, hovořící o zaměstnání, baseballu a obchodu s cennými papíry. Nikdo z nich nemusí přemýšlet o půlce ženského těla s jednou nohou, ve kterém není žádná krev, jak leží na listí na dně vyschlého koryta Beverly Glen. Nikdo z nich o tom nemusí mluvit, ani na to myslet. Ale já ano. Budu na to myslet ještě hezky dlouho.

Ohls se vrátil k autu hned, jak skončil s výslechem svědků. Kývl na mě, nasedli jsme do vozu a zamířili zpátky do Hollywoodu.

„Proč mi neřeknete, co přesně podnikáte ve věci Carmen Sternwoodové?“ zeptal se.

Pověděl jsem mu, co jsem zatím zjistil, kromě toho o Eddiem Marsovi a Vivian. Nevynechal jsem to z nějakého zvláštního důvodu. Kromě toho není vždycky nutné, aby policajti věděli úplně všechno. A bylo na tom něco, co se mi vůbec nelíbilo, vyprávět mu, že Vivian to nejspíš táhne s Eddiem Marsem.

„Ten Bonsentir,“ řekl Ohls, „má příliš velký vliv na to, aby s námi musel spolupracovat.“

„To on taky říká.“

„AI Gregory to tvrdí také?“

„Jo.“

„A ten doktor je nahoře, na Coldwaterském kaňonu?“

„Jo.“

Ohls prudce otočil auto a zamířil vzhůru na Beverly Drive.

„Pojďme ho trochu podráždit.“

13

Ohls ukázal svou placku chlápkovi s ulízanými vlasy, co stál u dveří, a řekl mu, že přišel navštívit doktora Bonsentira. Ulízaný chlápek mne obdařil rybím pohledem a zeptal se Ohlse: „Mohl bych znát důvod vaší návštěvy, strážníku?“

„Poručíku, ne strážníku,“ opravil ho Ohls, „a jedná se o policejní záležitost, do níž vám nic není, takže se nestarejte.“

Chlápek nás uvedl do haly, omluvil se a odešel, ramena nahrbena do tupého úhlu.

„Zranil jste jeho city,“ poznamenal jsem.

„Občas to dělávám,“ odvětil Ohls.

Čekali jsme pár minut před portrétem zakladatele, než ten napomádovaný chlapík přišel zpátky se svými poraněnými city. Po jeho boku se objevil Svalovec Plážový, kterého jsem naposledy viděl klimbat v lehátku na zahradě. Věnoval mi dlouhý zamyšlený pohled a potom se obrátil k Ohlsovi: „Co vás přivádí, poručíku?“

Ohls začínal vypadat unaveně.

„Vy ne,“ řekl plážovému hochovi. „Kdybych chtěl vás, pojedu do Benátek, kde dostanu padesát takových, jako jste vy.“

„Myslíte?“

„Poslouchej, synku, jestli chceš jít se mnou dolů do města zatancovat si v zadním pokoji, kde kluci házejí drobnými o zeď, tak se mnou dál mluv, jako bych nebyl policajt. Chci vidět tvýho šéfa, a to zatraceně rychle.“

Zdravotník zrudl, ale neřekl nic. Otočil se a odešel velkými dveřmi, které vedly do Bonsentirovy kanceláře. Za minutku se vrátil a pokynul nám, abychom ho následovali.

Bonsentir seděl opět za svým psacím stolem, kravatu úhledně uvázanou, vestu zapnutou, bílý plášť bez poskvrnky. Telefonoval, ale jakmile jsme vstoupili, zavěsil.

„Mám velice málo času. Zkraťte to co nejvíce, prosím.“

„Vyšetřuji vraždu,“ oznámil mu Ohls. „Tady Marlowe mi pomáhá. Není to sice tak hrozná dřina, jakou máte vy, ale aspoň se nepoflakuju okolo kulečníkových stolů. Carmen Sternwoodová je pravděpodobně svědkem vraždy a chci ji vyslechnout.“

„Lituji, poručíku … Ohls je vaše jméno, že? Slečna Sternwoodová odtud byla propuštěna.“

„Do čí péče?“ nevydržel jsem to.

„Do své vlastní, pane Marlowe.“ Bonsentirův obličej měl blažený výraz. Konečky prstů si podpíral bradu.

„Je již zcela vyléčena ze svých potíží.“

„A co paní Swayzeová? Promluvíme si tedy s ní.“

„Paní Swayzeová byla také propuštěna. Máme velké úspěchy a mnoho našich pacientů se vrací do normálního, zdravého života.“

„To tedy ano,“ řekl Ohls.

„Vy jste propustili paní Swayzeovou?“ podivil jsem se.

„Jistě. Je to dospělá žena bez dalších mentálních problémů.“

„Myslím, že bychom se tu měli trochu porozhlédnout,“ navrhl Ohls.

„Bez povolení k prohlídce?“ zeptal se Bonsentir.

„Dobře, dobře,“ ustoupil Ohls.

Zazvonil telefon, Bonsentir jej zvedl a chvíli mluvil. Potom chvilku poslouchal, podíval se na Ohlse a podal mu sluchátko: „To je pro vás, poručíku,“ řekl shovívavě.

Ohls vzal sluchátko, chvíli poslouchal, aniž změnil výraz. Nemluvil. Potom jen řekl: „Dobře,“ zaklapl telefon a sluchátko podal zpátky Bonsentirovi, který se ho zeptal: „Spokojen, poručíku?“

Ohls ho ignoroval. „Pojďte, Marlowe, odcházíme.“

Pozvedl jsem obočí. „Jenom tak?“

„Jo, jenom tak.“ Potom se obrátil k Bonsentirovi: „Máte vliv, ale to ještě neznamená, že je po všem.“

Doktor pokýval, hlavu opřenou o sepjaté konečky prstů: „Race, vyprovoď pány ven,“ pokynul světlovlasému hochovi. Race vykročil a vzal Ohlse za paži.

„Tak půjdeme.“

Ohls téměř nonšalantně sekl hranou pravé ruky proti Raceovu ohryzku. Potom se trochu roztržitě otočil a chytil ho levou rukou za pravé zápěstí. Pravačkou ho uchopil pod paží, opřel se do něj pravým ramenem a hodil toho plážového fešáka do krbu.

„Najdeme cestu sami,“ oznámil Bonsentirovi a vyšel z pokoje. Usmál jsem se na doktora přátelsky a následoval Ohlse ven.

14

Taggert Wilde, okresní právní zástupce, pro kterého jsem kdysi pracoval, byl baculatý člověk s jasně modrýma očima, které dokázaly vypadat současně bezvýrazně i přátelsky. Pocházel ze staré losangeleské rodiny a pracoval jako právní zástupce už dost dlouhou dobu. Seděli jsme s Ohlsem v jeho kanceláři, zatímco si Wilde zapálil tenký skvrnitý doutník a snažil se dostat nohy do správné pozice na vytažené zásuvce masivního dubového psacího stolu. Na stěnách kanceláře visely portréty mlčenlivých, vážně se tvářících mužů v oblecích, pravděpodobně Wildeových předchůdců v úřadě, i když to taky mohli být jeho příbuzní.

„To ještě neznamená, že Bonsentir je nedotknutelný, Bernie,“ řekl Wilde. „Jsou různé způsoby, jak věci řešit, ale žádný z nich není vydat se tam nahoru a sbalit ho, kdykoliv se ti zachce. Nic takového by tě nemělo překvapit.“

„Nepřekvapuje mne to, ale taky se mi to nelíbí,“ podotkl Ohls.

„Ne, to se ti nemusí líbit. Sakra, Bernie, já z toho všeho přece taky nejsem nadšený. Ale tohle je velká a drsná země a takhle jsou teď spravována města.“

„Kdo tomu dává tu moc?“ zkusil jsem se zeptat.

„To vy víte lip, Marlowe,“ zavrtěl hlavou Wilde. „Není to tak jednoduché.“

„Co víte o Randolphu Simpsonovi?“ zeptal jsem se. Wildeovi ztuhly rysy.

„Co je s Randolphem Simpsonem?“ zeptal se.

„Paní Swayzeová, která je teď prý propuštěna, mi řekla, že Carmen je u něho. Vivian se také zmínila, že ho zná. Šel jsem tedy za ním, ale nedostal jsem se dovnitř. Pokaždé, když vyslovím jeho Jméno, lidé nasadí stejný výraz, jako teď máte vy.“

Wilde vyndal doutník z úst, podíval se na jeho špičku a vrátil ho zpátky. Sepjal ruce za hlavou, podíval se ke stropu, špičku jedné polobotky opřenou o zásuvku psacího stolu, druhou nohu přes ni. V této pozici se pohupoval dopředu a dozadu.

„Randolph Simpson je ten, kdo stojí za Bonsentirem,“ řekl konečně.

„To jsem věděl. Bydlí nahoře v Santa Monice v takovém zámku.“

Wilde pomalu pokýval hlavou a upřeně pozoroval strop.

„Nemá cenu zdůrazňovat, že Simpson je bohatý. Není to výstižné, když mluvíme o člověku, jako je on. Má víc bohatství než spousta států. Má prostředky k získávání dalších a dalších peněz. Stručně řečeno, může si koupit cokoliv.“

„To už taky udělal,“ dodal jsem.

„Jsem zvolený úředník,“ pokračoval Wilde. „Snažím se svoji práci dělat tím nejslušnějším možným způsobem. Ale i já jsem součástí většího vládního systému a společnosti a jako takový nemohu jednat zcela svobodně.“

„Jistě.“

„Když jste tu pracoval, nechtěl jste to tolerovat. Rozumím tomu a respektuji to. Ale jestliže má společnost fungovat, musí také existovat lidé, kteří snesou práci uvnitř tohoto systému, přestože musejí dělat ústupky.“

„Nemám zasalutovat?“ zeptal jsem se. „Možná bych si měl stoupnout do pozoru a zazpívat Yankee Doodle?“

Wilde sundal nohy ze zásuvky, křeslo se zhouplo dopředu a jeho oči se dostaly do stejné úrovně s mými.

„Ne,“ vyštěkl. „Ale mohl byste chvíli sedět potichu, poslouchat a dozvědět se něco o Simpsonovi. Poručík Ohls je vázán mnohými omezeními, stejně jako já. Ale vy nejste.“

Posadil jsem se zpátky do židle, vytáhl cigaretu a zapálil si. Ohls se na mne zašklebil.

„Randolph Simpson zdědil nepopsatelné jmění, když mu bylo jednadvacet let,“ pokračoval Wilde. „Většinou naftu, což je to, proč se zná se Sternwoodovými, a nějaké zpracovatelské závody. V deseti letech své jmění ztrojnásobil a v dalších pěti ho ještě zdvojnásobil. Pravidelně chodí hrát golf s mluvčím Kalifornského státního shromáždění, je blízkým přítelem jak guvernéra státu, tak starosty tohohle města. Jeho bratranec je starším senátorem Kalifornie a prezident Spojených států přijíždí párkrát do roka s ním strávit nějaký čas v areálu, který má Simpson někde v poušti. Hodně a často se podílí na volebních kampaních všech těch lidí a taky podporuje stovky městských radních, členy shromáždění a pomocníky politických pohlavárů na všech úrovních, o nichž jsme možná ani vy, ani já nikdy neslyšeli, ale kteří točí klikami, které hýbou vším v tomhle státě.“

Wilde vdechl trochu kouře, vychutnal ho a pomalu vypouštěl tenký modrý proužek dýmu a uznale jej sledoval, jak visel v hustém vzduchu kanceláře. Za oknem se pomalu začínalo stmívat a on pokračoval: „Bylo tu taky pár manželství, která mu nevyšla, postavená na jeho penězích, tak, jako zakládá všechno ostatní. Jedna z jeho manželek proti němu sepsala stížnost, uvádějící hrubé zacházení, ale nikdy se to nikam nedostalo. Jestli byla uplacena nebo jí bylo vyhrožováno nebo ji prostě Simpson umlčel – nevím. Pravděpodobně všechno dohromady. Před pár lety tu také byl nějaký rámus v restaurantu Bay City, když nějací turisté zkoušeli Simpsona vyfotit a pár jeho osobních strážců dost drsně zasáhlo. Ale taky z toho nic nebylo. Proslýchá se, že má výstřední sexuální záliby, některé z nich prý na hranici zákona. Ale nikdo si nikdy netroufal ho přímo obvinit, natož ho dostat k soudu.“

„O jaký druh zálib se jedná?“ zeptal jsem se.

Wilde opět zkušeně zabafal ze svého doutníku a opatrně vypouštěl kouř. Potom se na svůj doutník nevěřícně podíval, jako by se chtěl ujistit, že opravdu vypadá tak dobře, jak chutná, a řekl: „Sadomasochistické.“

„Připadá mi, že přesně to by mohlo Carmen náramně vyhovovat,“ řekl Ohls.

„Přesně,“ souhlasil jsem.

„On je velice nebezpečný člověk, Marlowe,“ dodal Wilde. „Nemůžeme vám nijak pomáhat, dokud nebudeme mít důkazy tak nezvratné, že je ani on nebude moci uplatit, zastrašit, ani zakrýt nebo pohřbít.“

„Anebo vás,“ přisadil si Ohls.

„Nesnažte se mne rozesmát, Bernie,“ odpověděl jsem mu.

„Nemůžete jít proti němu sám,“ řekl Wilde. „A ani poručík, ani já vám nepomůžeme, dokud nebudete mít přímo proti němu nebo něčemu, co udělal, nepopiratelné a nezvratné důkazy.“

„To zní, jako byste po mně chtěli, abych vám ho ulovil.“

Wilde se beze slov usmál. Podíval jsem se po Ohlsovi a ten si vyklepával jedno ze svých malých cigár a chystal se ho zapálit.

„Řekl snad někdo něco takového, čmuchale?“ zeptal se. „Neslyšel jsem, že by někdo něco takového řekl. To, co od nás máte, je povolení pustit se do hledání té dívky, k čemuž jste byl také najat.“

„Nepotřebuji vaše povolení.“

„Dobře, tak proč odsud sakra nevypadnete a nezačnete ji už konečně hledat?“ řekl Ohls.

Vstal jsem. „Vy jste fakt ohromní, chlapci. Vůbec za nic vám neděkuju.“

„Buďte opatrný, Marlowe,“ poradil mi Wilde.

„Jasná věc,“ uklidnil jsem ho.

Ohls se zašklebil pres to své titěrné cigáro naprosto bez humoru. „Zavolej kdykoliv, čmuchale.“

Obrátil jsem se a opustil Wildeovu kancelář, sešel ze schodů a chytil taxíka, který mne zavezl domů.

15

Toho roku jsem měl byt v Hobart Arms na Franklinově třídě, na západ od Kenmoru. Dorazil jsem sem potom, co jsem si vyzvedl auto.

Našel jsem a vzápětí zase ztratil jednu bláznivou starou dámu, snažící se zahlédnout svůj dům. Také jsem nalezl části jiné dámy. A Taggerta Wildeho, Ohlse a Bonsentira – na ty všechny jsem narazil. Dokonce jsem objevil i Randolpha Simpsona, ať už to mělo jakýkoli smysl. Bohužel, najít tyhle lidi nebylo to, co se ode mne očekávalo. Měl jsem najít Carmen Sternwoodovou a už mi to trvalo nějak dlouho.

V mém bytě byl vzduch, jaký bývá v bytech, když není nikdo dlouho doma. Tohle aroma jsem dobře znal, přestože jsem si na něj nikdy nezvykl. Otevřel jsem okna, aby jím horký vzduch trochu pohnul. Nijak zvlášť to nepomohlo a nemělo to sebemenší vliv ani na ovzduší venku. Vytáhl jsem láhev VAT 69 z kuchyňské linky, nalil jsem si dávku skotské s vodou, odnesl to do obýváku a díval se dolů na Franklinovu třídu. U chodníku stála zaparkovaná auta jako obvykle; velice často jsem se na ně díval, s drinkem v ruce, v pozdních odpoledních hodinách a sám v bytě. Ulice byla dost hluboko, takže ke mně nahoru moc rámusu nepronikalo. Většinou jsem slyšel to ticho v pokoji za mnou, téměř hmatatelné, chvějící se v pozdním letním odpoledni stejně jako horké vlny, tetelící se dole na povrchu ulice. Když jste dlouho sami, za nějaký čas si na to zvyknete. Skoro.

Na protější straně ulice, asi tak v polovině bloku domů naproti Alexandrii, stálo zaparkované auto, které nezapadalo do pohledu, který mé oči automaticky očekávaly. Tenhle vůz byl větší a novější než většina ostatních, které parkovaly v mém sousedství. Jeho motor běžel naprázdno. Snažil jsem se prohlédnout si ho lépe, ale jak se slunce odráželo od jeho skel, nebylo možné nahlédnout dovnitř. Chvíli jsem ho pozoroval a usrkával ze své sklenice. Když jsem dopil, vrátil jsem se dovnitř a nalil si další. Všiml jsem si stolku, kde stála rozehraná partie šachu. Vůbec mě nezajímala. Všichni ti králové, královny, jezdci a pěšáci se zdáli být tak bezvýznamní. Cítil jsem pouze něco jako příbuzenství s pěšáky. Upil jsem trochu whisky a šel se znovu podívat z okna. Buick tam ještě stál. Bylo to v pořádku, já tu taky byl.

Muselo to mít nějaký důvod, proč se u té zmrzačené mrtvoly objevilo v sirkách telefonní číslo Sternwoodů. Všichni říkali, že to bylo číslo Carmen, ale patřilo také Vivian. Byl to, sakra, také Norrisův telefon a také té komorné s koňským obličejem. Ale stejně, dobrá sázka je nejspíš Carmen. To bylo alespoň jedno hledisko a dávalo by to smysl, kdyby se Carmen a ta bezejmenná rozřezaná žena setkaly v resthavenském sanatoriu nebo byly obě ochromeny vlivem Randolpha Simpsona. Nebo se možná sešly na májovém shromáždění, kde nacvičovaly besídku, a padly si na první pohled do oka.

Došlo mi pití. Šel jsem tedy do kuchyně, vypláchl sklenici a odložil ji. Pohlédl jsem znovu na nevyřešenou šachovou partii, pokýval hlavou a vrátil se k oknu, kde jsem chvíli pozoroval toho černého buicka. Zazvonil telefon.

Hlas, který jsem uslyšel, patřil Vincentu Norrisovi.

„Pane Marlowe, paní Reganová by vás velice ráda dnes viděla, kdybyste se tu mohl večer zastavit.“

„Policajti už tam byli?“ zeptal jsem se.

„Dovoluji si poznamenat, že ano, pane. A paní Reganová se zdála být z jejich návštěvy viditelně rozrušená. Naléhavě vás prosím, abyste přišel, pane.“

„Vy jste můj zaměstnavatel, Norrisi, vy naléháte, já vám vyhovuji.“

„Dobře, pane, děkuji vám.“

„Vyřiďte paní Reganové, že přijdu ihned, jak zruším svou schůzku s hraběnkou z Kolumbie.“

„Doufám, že to hraběnka pochopí, pane.“

„Ano, jsem pevně přesvědčen, že ano.“

Zavěsil jsem, vyndal pistoli ze zásuvky stolu a zasunul ji do pouzdra. Potom jsem sešel dolů, nasedl do auta a zamířil Franklinovou třídou na západ okolo buicka.

Když jsem se blížil k Normandii, byl už za mnou a zůstal mi v patách celou cestu do Alta Brea Crescentu. Byl to zručný způsob sledováni zkušeného řidiče, jemuž se zdálo být jedno, jestli mu ujedu. Zůstával stále v blízkosti, ne víc než o dvě auta za mnou, a nezkoušel dostat se blíž. Ukázalo se, že chce jenom vědět, kam mám namířeno. Za Alta Brea Crescentem jsem to sám nevěděl.

16

Pokoj Vivian Sternwoodové byl stále ještě příliš bílý, příliš vysoký a moc velký. Závěsy stále spadaly na podlahu v takovém množství, jako kdyby se návrhář interiéru spletl ve výpočtech. Vivian bylá ten večer oblečena do bílého hedvábného pyžama a zase pila skotskou. Soudě podle strnule jasného pohledu jejích očí, už toho mohla mít dost vypito. Ale její řeč byla jasná. Když jsem vstoupil, byla naaranžovaná na gauči, vyčalouněném bílým saténem, jedna z jejích bílých saténových trepek jí visela na chodidle, druhá ležela na zemi. Když za mnou komorná zavřela dveře, pronesla: „Marlowe – neuvěřitelně levný rytíř Lancelot. Tak jak to vypadá s tou pannou?“ Nevěnoval jsem tomu pozornost. Nebylo nic, k čemu bych se mohl vyjádřit.

„Dej si drink,“ pobídla mne a mávla roztřesenou rukou směrem ke stříbrné nádobě s ledem a lahví skotské. Skleničky a kleště na led byly poblíž. Namíchal jsem si jednu slabou a přidal trochu sody z filigránského stříbrného sifonu. Naznačil jsem přípitek a polkl první doušek. Byla to mnohem lepší skotská, než na jakou jsem byl zvyklý.

„Unavená z pití o samotě?“ zeptal jsem se nezávazně.

„Otrávená z toho, že se nemohu opít. Už se o to pokouším posledních pár hodin,“ odpověděla.

„Chlapci s okovanými špičkami u bot? Potloukali se po vašich kobercích?“

Přikývla a dlouze se napila. Podle barvy bylo vidět, že v tom, co pila ona, nebyla skoro žádná voda. Pomalu pokývala hlavou.

„Můj bože, Marlowe, ta žena … Viděl jsi ji?“

„Ano.“

„Carmen …“ nechala větu rozplynout. Z lakované krabičky na stolku vedle sebe vyndala cigaretu, vložila ji mezi rty a trochu se ke mně naklonila. Vstal jsem, zapálil jí, zhasil zápalku a položil na stříbrný popelník vedle krabičky.

„Co je s Carmen?“

„Ta žena měla u sebe její telefonní číslo.“

„Nebo taky tvoje,“ zdůraznil jsem.

„Marlowe, lidé se jen tak nepotulují kolem s mým telefonním číslem napsaným uvnitř krabičky zápalek. To musela být Carmen.“

„Máš nějaké tušení?“

Zavrtěla hlavou, upila, vdechla kouř z cigarety a pomalu ho vydechovala. Mlčeli jsme. Vivian dopila zbytek své whisky a natáhla ke mně ruku s prázdnou sklenicí. Vstal jsem a namíchal jí čerstvou.

„Prosím hodně skotské. Potřebuji se zatraceně rychle opít.“

Podal jsem jí nové pití a vyčkával, ohřívaje svou skleničku v ruce.

„Ty si ale nemyslíš…“ ustala a pohlédla na moment do své sklenice, než se napila. Potom to zkusila znovu.

„Ty si přece nemyslíš, že Carmen … by mohla …“

„By mohla zabít tu ženu?“

„Nebo někomu pomáhat?“

Pokoj byl plný tiché úzkosti, jak ta otázka visela mezi námi ve vzduchu.

„Ty ji znáš nejlépe ze všech. Mohla by to udělat?“

Vivian pokrčila rameny. Pleť jejího obličeje byla velmi napjatá a čáry okolo koutků úst byly vyryty hluboko do bledé kůže.

Pomyslel jsem na Carmen z té doby, kdy jsem ji našel nahou ve své posteli a odmítl ji.

Zuby se jí lehce rozevřely a z úst vycházel slabý syčivý zvuk. Neodpověděla mi. Odešel jsem do kuchyně, vytáhl skotskou a sodu a namíchal dvě vysoké sklenice s ledem. Neměl jsem k pití nic jiného, dráždivějšího, jako třeba nitroglycerin nebo destilovaný tygří dech. Ani se nepohnula, když jsem se vrátil se sklenicemi. Sykot ustal. Oči měla zase mrtvé. Rty se na mě začaly znovu usmívat. Potom se náhle posadila a odhodila pokrývku z těla.

„Dej to sem!“

„Až se oblečeš. Ne dřív, dokud nebudeš oblečená.“

Postavil jsem sklenice na konferenční stolek, posadil se a zapálil si cigaretu. „Tak dělej, nebudu se na tebe dívat.“

Odvrátil jsem hlavu. Po chvilce jsem náhle znovu zaslechl ten ostře syčivý zvuk. Lekl jsem se a rychle na ni pohlédl. Seděla tam nahá, opřená o ruce, pootevřená ústa, obličej bílý jako kost. Sykot jí trhavě vycházel z úst, jako by ona sama s tím neměla nic společného. Za jejíma prázdnýma očima jsem spatřil něco, co jsem v ženských očích nikdy neviděl…

Potom konečně odešla, ale nikdy nezapomněla, že jsem ji odmítl.

„Viděl jsi ji,“ řekla Vivian. „Není úplně v pořádku. Možná, jestli pila ty svoje exotické nápoje a míchala je a myslela si, že to bude ohromná legrace …“ Nedokončila větu.

„Ano?“ pobídl jsem ji.

„A pak by si příští den na nic nevzpomínala.“ Vivian zmlkla.

Mlčeli jsme.

„Já nevím,“ řekl jsem. „Byla by to asi pěkně namáhavá dřina, myslím ta fyzická práce. Rozčtvrcení těla – pro samotnou dívku, jako je ona … Možná by mohla pomáhat… Opravdu nevím.“

„Musíš ji najít, Marlowe.“

„Vážně? Možná kdyby mi alespoň někdo něco řekl, tak by to šlo.“

„Řekl co?“

„Kde by mohla být. Jak se dostala k Bonsentirovi. V jakém je vztahu k Randolphu Simpsonovi. Proč jsi chtěla, abych se do té věci nepletl, a proč jsi mi vykládala, že se o všechno stará Eddie Mars. Co vůbec, ksakru, máš s Eddiem Marsem a tak podobně. Na tohle všechno bych potřeboval znát odpověď.“

Chvíli mi rozhněvaně opětovala pohled a potom jí obličej začal krabatět. Rozplakala se. Slzy jí tekly po tvářích, když řekla: „Kruci, Marlowe, drž mě. Obejmi mě.“

Přestěhoval jsem se tedy k ní na gauč a objal ji. Opřela se mi o paže, zabořila obličej do mého saka a vzlykala. Tělo se jí otřásalo pláčem, jako by ty zvuky vznikaly proti její vůli. Asi po pěti minutách, co se zdály delší než třicetiletá válka, se začala uklidňovat. Vzlyky už nebyly tak časté, zmírnily se, až úplně ustaly. Ležela mi dál v náručí, obličej opřený o můj hrudník, ruce sepjaté kolem mého krku, tělo pevně přitisknuté. Konečně zdvihla hlavu a políbila mne. Tentokrát v tom nebyl žádný uskok. Oplatil jsem jí polibkem. S pootevřenými ústy stále na mých rtech zašeptala: „Ano … ano.“

Neslyšel jsem nikoho říci ne.

Když bylo po všem, zůstali jsme ležet na gauči, napůl oblečeni a bez dechu. Bylo tam trochu těsno pro dva, obzvlášť když jeden z nich vážil devadesát kilo.

„Někdy bych ráda věděla, proč to musím být zrovna já. Proč se musím starat o svou dětinskou, úchylnou sestru.“

„Asi proto, že tu není nikdo jiný.“

Vivian měla položenou hlavu v ohybu mé ruky. „Ona byla vždycky… zvrácená. Když jsme byly malé holky, v puntíkovaných šatech, ona byla vždycky tak nějak … zkažená, jako by se už narodila s něčím, co jí zaplavovalo duši špínou.“

„Snažili jste se ji někdy léčit?“

Pohnula hlavou na mé ruce, uchopila mou dlaň a tiskla si ji ke tváři, když mluvila dál.

„Vzala jsem ji do Evropy, do různých sanatorií, soukromých nemocnic, k nejlepším analytikům. Zůstala dál zkaženým dítětem. Možná je to krví mé matky nebo tím, jak se smíchala s krví Sternwoodů. Matka zemřela, když jsme byly velice malé. Otec o ní nikdy nemluvil.“

„Takže jsi to s Carmen vzdala a snažila se najít místo, kde by byla držena stranou nepříjemností.“

„Potřebuju žít, Marlowe. Potřebuju mít šanci někoho milovat, mít od ní pokoj.“

„Takže jsi ji odložila k Bonsentirovi, k jeho injekcím, pilulkám, do jeho bezpečného sanatoria.“

„Ano, a nestydím se za to. Resthaven má výbornou pověst a doktor Bonsentir je odborník na všechny problémy lidí se sexuálně narušenou osobností.“

„To se vsadím, že je. Jak jsi k němu přišla?“ Odpověděla něco, čemu jsem nerozuměl. „Neslyšel jsem.“

„Randolph Simpson,“ řekla příliš hlasitě, jak se do toho nutila.

„Ach ano, starý rodinný přítel.“

„Můj otec se s ním znal. Když byl mladší, měl s naší rodinou nějaké obchody.“

„Když jsem se ptal poprvé, řeklas, že ho neznáš.“

„Vyžaduje anonymitu.“

„No, to věřím …“

„Ve skutečnosti se ho bojím. Děsí mě. Řekl, abych nikomu neříkala, že mi pomohl s Carmen, a když ses mě ptal, bála jsem se.“

„Myslíš si, že je s ním?“

„Já nevím.“ Slyšel jsem, jak přerývaně dýchá. „Myslím, že to ani nechri vědět“

„A jak se do toho zapletl Mars?“

„Požádala jsem Eddieho, aby zjistil, kde Carmen je.“

„A on souhlasil?“

„Ano. Už mi s ní jednou pomohl a ví o ní všechno.“

„Co z toho má?“

„Nic, jenom mi prokazuje laskavost.“

„Chlápkové, jako je Mars, nikomu žádné laskavosti neprokazují. Vždycky ze všeho něco mají.“

„Možná tomu nerozumíš, ale Eddie Mars mě miluje.“

„Mohl bych to pochopit, ale nejde mi to dohromady s někým, jako je Eddie.“

„Ano, vím, jaký je Eddie, ale on je schopen lásky, Marlowe, opravdu mě miluje.“

„A co ty?“

„Jestli ho miluji? Ne, nemyslím. Ale bylo by to tak jednoduché, kdybych ho milovala. Je to mocný člověk. Má peníze a vliv. Je drsný a nic ho nevyvede z míry.“

„A je křivý jako úsměv finančníka.“

„Možná, ale kdybys byl sám a vyděšená žena, tak by ti moc, vliv, peníze a drsný vzhled stačily.“

„A co já?“ zeptal jsem se.

Zmlkla a třela si tvář o moji ruku. „Ty jsi jiný, Marlowe.“ K tomu jsem neměl co dodat. Vzal jsem cigaretu z její ozdobné krabice, zapálil a podal ji Vivian, potom jsem zapálil druhou sobě. Leželi jsme a kouřili.

„Myslíš, že je u Simpsona?“ nedalo mi to.

Vtáhla trochu kouře, potom ho vyfoukla a on zůstal viset tichounce nad námi, jak jsme tam leželi na zádech.

„Nevím, ale obávám se, že by tam mohla být.“

„Řekni mi o něm něco,“ požádal jsem. Znovu ten pomalý vdech a kouř líně stoupající vzhůru. „On je … nejpodivnější člověk, jakého znám. Hraje třeba golf na svém vlastním hřišti, jen on a jeho partner a jeho tělesné stráže.“

„Hoši v tmavých oblecích, pár jsem jich už potkal.“

„Obklopují ho, ať se hne kamkoliv.“

„Významná osoba.“

„Byl ženatý, ale teď už není. Má rád dívky, ale nikdy ne nadlouho. A vždycky mu je musí přivést domů a všechny musí být… ehm … lékařsky vyšetřeny.“

„Vidíš, jak jsem blahovolný,“ řekl jsem.

„Hm.“ „Myslíš, že tě Simpson navedl, abys dala Carmen k Bonsentirovi, aby mu ji pak Bonsentir mohl předat?“

„Já nevím. Bojím se to dovědět. Stále doufám, že se Eddiemu snad podaří nějak se o to postarat.“

„Má s Bonsentirem úzké vztahy?“

„Simpson? Ano. Víc než to, on je na něm … závislý.“

„Závislý?“

„On je jeho lékař, ale víc než jen doktor, je to jeho zpovědník, něco jako kněz a lékař dohromady.“

„A Eddie se mnou o ničem takovém nemluvil, když jsem se ho ptal, protože jsi mu řekla, že je to důvěrné.“

„Ano. Když Randolph k někomu ztratí důvěru, je velmi nepředvídatelný. Nejen že je krutý, ale je tak strašně bohatý, tak nepopsatelně bohatý, že si dělá, co se mu zachce, bez rozmýšlení, protože to udělat může.“

„Hm. Já se spokojím s normálními boháči, jako jsi ty. Neodletíme na Tahiti postavit si tam pohádkový zámek?“

„Bylo by to krásné, kdybychom mohli. Moc bych si to přála.“

„Nevíš náhodou, kdo by mne mohl sledovat v černém buicku?“

Celé její tělo se napjalo.

„Můj bože, co když je to někdo od Randolpha?“

„O Randolpha se postarám. Možná je to spíš Eddie nebo to jsou policajti, i když ti obyčejně nepoužívají buicky na sledováni… Taky by se o mě mohl zajímat laskavý doktor Claude. Nebo je to prostě členka mého fan klubu, která sbírá odvahu, aby mne požádala o autogram.“

„Postaráš se také o mě, Marlowe?“

„Jasná věc. A taky najdu Carmen. Stejně už mě nudí ty nekonečné šachové partie.“

17

Zábava v Cypress klubu byla v plném proudu. Vrátný, oblečený jako admirál jugoslávského námořnictva, mi otevřel dveře a já vstoupil do tichého napětí hráčského klubu. Nechal jsem si na hlavě klobouk a zavrtěl odmítavě hlavou na děvče, co mělo na starosti klobouky návštěvníků.

V hlavní místnosti byly pod tlumenými světly okolo stolů shromážděny hloučky lidí. Všichni vypadali, jako by sledovali chirurgickou operaci. Nikdo z nich nemluvil nahlas. Bylo slyšet jenom znuděné hlasy krupiérů, kteří pořád dokola hučeli své krupiérské odrhovačky, a cinkání žetonů a bzučení kola rulety bylo stejně tiché jako lidské hlasy. Nikdy mi nebylo jasné, proč lidé hrají, neboť to vždycky vypadá, že je to nijak zvlášť nebaví. Přesunul jsem se k baru a objednal si koktejl Bacardi.

„Je tu Eddie?“ zeptal jsem se barmana.

„Neznám žádného Eddieho, kámo.“

„Jasně že ne. O žádném Eddiem Marsovi jsi v životě neslyšel. Ona mu totiž nepatří tahle putyka a ty nemáš zdání, čí to tu je, protože ty tu jenom pracuješ.“

„Kdyby se náhodou ukázalo, že znám chlápka jménem Eddie, kdo se po něm ptá?“

„Marlowe.“

Barman energicky leštil pult.

„Kdybych potkal někoho, kdo by ho mohl znát, zmíním se o vašem jménu.“

„To by bylo skvělé.“

Po chvíli barman odešel a já se otočil a rozhlédl po hlavní místnosti. U bakaratového stolu sázel tisícidolarovky nějaký vysoký kašpar s tenkým knírkem a zarudlým obličejem a prohrával. Bylo jasně vidět, že je opilý. Za rukáv ho tahala plačící dáma se stříbrným přelivem, norkovým šálem a dlouhou cigaretovou špičkou. Nevšímal si jí, jenom kladl na stůl ty velké obrázky a přicházel o ně. Z tenké peněženky ze pštrosí kůže, kterou vyndal z vnitřní kapsy saka, bral stále další. Konečně blondýna něco zaklela, pustila ho a vydala se ven. Ten tenký dlouhý chlápek se za ní ani neohlédl, když odcházela.

Barman se vrátil zpátky k baru, ke mně.

Ukázal jsem bradou na opilce, prohrávajícího své peníze: „Měl by to jednodušší, kdyby Marsovi rovnou poslal šek.“

„To je fakt,“ uznal barman a kývl směrem za moje záda: „Pan Mars vás tedy přijme.“

Když jsem se otočil, stál za mnou Eddie Mars v dalším ze své sbírky šedých obleků a košil. Tentokrát se safírovou jehlicí v šedé kravatě.

„Slyšel jsem, že mě sháníte, válečníku.“

„Jo. Musíme si promluvit.“

Mars přikývl, sedl si na barovou židličku vedle mě a čekal.

„Dnes večer jsem mluvil s Vivian,“ začal jsem.

Jeho obličej postrádal jakýkoli výraz.

„Řekla mi, co ví o Carmen, Bonsentirovi a Simpsonovi a jak jste jí slíbil pomoc, protože ji milujete.“

„To vám toho tedy napovídala dost, válečníku.“

„Ano. Má problémy a ví to. Shání pomoc.“

„A proč mi to říkáte?“ zeptal se Mars. Vyndal ze stříbrného pouzdra cigaretu, vložil ji mezi rty, barman přiskočil, zapálil ji a zmizel.

„Mám dojem, že tentokrát pracujeme oba na stejné straně ulice. Chci vědět, co víte vy,“ řekl jsem. Mars se usmál.

„Vy a já, válečníku? No to je tedy pár.“

„Mně se to taky nelíbí, Eddie. A vy se mi taky nelíbíte. Ovšem, máte-li něco, co se mi hodí, beru to.“

„To je fér, válečníku. Je fajn vědět, kdo kde stojí.“

„Co víte?“ zopakoval jsem mu.

„Co z toho budu mít, když vám to řeknu?“

„Povím lidem, jaký jste hodný,“ slíbil jsem mu. „A až budu hledat Carmen, nebudu šlapat ani po vás, ani po vašich chlapcích.“

„Šlapání po čemkoli, co mi patří, by vás pomalu dostalo do dubové bedny, válečníku.“

„Jedna z věcí, co se mi na vás nelíbí, Eddie. V těch oblecích na míru a za těmi vybranými způsoby jste stejný trouba, jako jste byl, když jste začínal.“

„Nadávat jeden druhému tomuhle jednání nepomůže, válečníku. A mohl byste z toho mít ošklivé modřiny.“

„Pár jsem jich už měl. Miluju boule, jsou to mí přátelé. Co víte o Carmen? Připomínám vám – děláte to pro Vivian.“

„Tomu přece nevěříte, Marlowe. Mohl by chlápek jako já změknout kvůli ženské, jako je Vivian Sternwoodová?“

„Věřím, že byste mohl zjihnout. Nevěřím, že byste začal být třeba štědrý. Ale určitě tu někde zase bude nějaký fígl jako dřív.“

Mars zavrtěl hlavou.

„Řeknu vám, Marlowe, je těžké mít vás rád.“

Čekal jsem.

„Carmen je u Simpsona a v pořádku. Vzal ji z toho sanatoria. Bonsentir je pěkně drahý pasák. Tu kliniku má pro lidi, co mají problémy se sexem, a ty atraktivní pronajímá lidem, které má na zvláštním seznamu nejdražších klientů.

„Jako je Simpson?“

„Jako je Simpson,“ ujistil mne.

„To on ji napřed poslal k Bonsentirovi,“ řekl jsem.

Mars opět zavrtěl hlavou a zadýmal z cigarety.

„Kristepane, jako by nebylo jasné, že Carmen je zvrácená přesně tak, jak on potřebuje. Proč všechny ty ceremonie s posíláním přes toho kuplíře?“

„Musela být lékařsky vyšetřena,“ vysvětlil jsem mu.

Mars vypadal trochu vyděšeně. „Lékařsky?“

„Že je zdravá. Simpson má hrůzu z venerických chorob.“

„Nechutný chlap,“ poznamenal Mars.

„Takže ji svěřil sanatoriu, kde byla vyšetřena, shledána zdravou a předána jemu.“

„Jak to, že toho o něm tolik víte?“ podivil se Mars.

„Řekla mi to Vivian.“

„Zvláštní, že mně ne.“

„Nemyslím, že by Vivian řekla všechno každému. Myslím, že už se naučila nebýt příliš důvěřivá.“

„Mně může věřit,“ řekl Mars.

„Jasně, že může, Eddie. Já taky můžu. Každý může.“

Mars mě neposlouchal. Myslel na jiné věci, které se nikdy nedovím. Možná ji opravdu miloval. Možná že já taky.

„Nevím toho o Simpsonovi moc, ale jedno vím: nemůžete na něj!“

„Já ho dostanu,“ řekl jsem.

Mars zamáčkl cigaretu v popelníku na baru.

„To určitě, válečníku. Pořád na to myslíte.“

„Víte, kde ji Simpson má?“

Zavrtěl hlavou. „Simpson má všude nějaká místa. Nikdy nevíte, kde zrovna je, a nikdo vám to nepoví. Má tři tucty limuzín, letku soukromých letadel a kdoví co všechno ještě. Snažíme se to zjistit, ale zatím nejsme moc daleko.“

Muži u karetního stolku už došly tisícovky. Řekl něco velice sprostého a velmi nahlas krupiérovi. Mars neotočil hlavu, ale jeho oči zabloudily tím směrem.

Zeptal jsem se ho: „Máte ještě něco, co by mi pomohlo?“

„Ne,“ odpověděl. Očima nepřestával sledovat toho vysokého komedianta s knírkem. „Nejsem si jistý, že vám vůbec něco pomůže, válečníku.“

Ten vysoký chlap řekl ještě něco sprostšího, Mars slabě přikývl a blonďatý kriminálník s těstovitým obličejem, se kterým jsem se už setkal, náhle vystoupil ze stínu a postavil se vedle toho opilce. Zamumlal mu něco do ucha, dlouhán se otočil a snažil se ho odstrčit. Blonďák udělal nějaký pohyb a vysoký opilec se náhle zkroutil, ve tváři otřesený výraz. S jednou rukou na jeho rameni ho blonďák jemně narovnal a pomalu ho nasměroval ke dveřím. Zkroutil mu ruku za zády a vyšel s ním k východu. Když šli okolo, podíval jsem se tomu hráči do tváře. Vypadal špatně.

„Je těžké vést takový důstojný podnik,“ poznamenal smutně Mars.

„To je fakt. Dáte mi vědět, když se něco dovíte?“ zeptal jsem se.

Otočil se na mne a jeho pohled nevyjadřoval žádný viditelný pocit.

„Jak jste řekl, válečníku, nejsme přátelé. Vy si hrajte tu svou schovávanou a já se budu snažit mít hezký klub. A nechceme si navzájem překážet, oukej?“

„Není láska velkorysá?“ řekl jsem, vstal a odešel odtud pryč.

18

Když jsem dorazil k Hobart Arros, všiml jsem si, že černý buick už zase parkuje na protější straně ulice. Tentokrát měl vypnutý motor a vypadalo to, že je prázdný. Zastavil jsem pár metrů za ním a šel domů přes Franklinovu třídu. Když jsem vešel na domovní schodiště, vyhoupla se ze stínu nějaká postava a namířila na mne zbraň. Druhá se objevila za mnou.

„Ani se nehni, kámo,“ řekl plochý hlas, v němž nebylo slyšet vůbec nic lidského. Kužel oslnivého světla mě udeřil do očí. Ani jsem se nepohnul. Zezadu na páteři jsem ucítil tlak hlavně, přesně v kříži. V uchu jsem zřetelně slyšel dech jejího majitele. Cítil jsem ho na krku. Na ulici ani nikde v dohledu nikdo nebyl.

„Mám pro tebe vzkaz, kámo,“ řekl ten prázdný hlas.

Nebylo možné ho zahlédnout za jasným světlem baterky.

„Kdo vám trénuje hlas? Zníte jako ve špatném filmu.“

„Přestaň se shánět po Carmen Sternwoodové,“ řekl mi. „Přestaň se starat o Randolpha Simpsona. Nepřibližuj se k doktoru Bonsentirovi!“

„A smím si občas dát sušenou švestku?“

Hlas pokračoval dál jako magnetofonová nahrávka. „Tohle je jediné varování, které máš. Když neposlechneš, další už nebude.“

„Ještě něco?“ zeptal jsem se.

„Jo, ještě jedna věc,“ řekl hlas. V oslepujícím světle se objevila pěst. Na okamžik jsem zahlédl odraz mosazného boxera, než narazil na moje sanice. Dopadl jsem na pistolníka za mnou. Před mýma očima explodovala oslepující světla. Nakopl jsem plochý hlas někam směrem k žaludku, slyšel ho zalapat po dechu a potom něco vybuchlo po straně mé hlavy. Všechna světla splynula do brilantního ohňostroje, a pak už byla tma, do níž jsem vklouzl hladce jako opilý tuleň. Vlny černého moře mě unášely a ve světle nade mnou jsem spatřil Carmen a Vivian tančit s mužem, kterého jsem neznal, zatímco jim Claude Bonsentir k tomu hrál na housle. Pokoušel jsem se vyplavat vzhůru k nim, ale moře bylo husté a studené a vůbec mi to nešlo.

Když jsem přišel k sobě, pršelo. Ležel jsem na zádech s kovovou bolestí v hlavě a déšť mi padal rovnou na obličej; třpytil se, jak padal okolo prosklených, osvětlených domovních dveří. Bolest mi v hlavě zazvonila jako kovadlina, když jsem se zkusil pohnout, takže jsem raději zavřel oči a zůstal ležet.

,No tak, Marlowe, jsi přece tuhý chlap, koukej vstát! Prostě se jenom převal na bok.’ Zkusil jsem to a ucítil jsem, jak se mi zvedá žaludek. Nehýbal jsem se, dokud to nepřešlo.

,To je ono, Marlowe, půlku máš za sebou. Teď otevři oči! Hodnej kluk. Teď si klekni na jedno koleno! Nic na tom není. Není to přece poprvé, co tě někdo zmlátil.’ Balancoval jsem tam na jednom koleni, zatímco se deštivá noc vířící okolo mne, pomaloučku uklidňovala. Podařilo se mi dostat obě nohy pod sebe a vstal jsem. Svět se začal znovu točit kolem dokola a já se chvíli houpal s ním, dokud se neusadil.

„Klid.“

Za uchem mi to začínalo otékat a šrám na čelisti, který předtím krvácel, už zasychal. Ohmatal jsem kapsy – nic nescházelo. Pistole byla na svém místě v podpaží, kde zůstala suchá, zatímco já už byl jako zmlácená a nacucaná houba. Ještě že jsem ji nevytáhl, byla by teď celá mokrá.

Po několika neúspěšných pokusech se mi podařilo dostat klíč do zámku. Otevřel jsem dveře a vešel. Když jsem se nahoře na sebe podíval do zrcadla, vypadal jsem jako něco, co přinesla kočka a pak už o to nestála. Z mrazáku jsem vyndal trochu ledu, dal ho do žinky a přiložil dozadu na bouli na hlavě. Když jsem obklad sundal, byla na něm krev. Všechny zuby se naštěstí zdály být docela pevně na svých místech.

Sedl jsem si na židli u okna, díval se ven na déšť a nechával si tát led vzadu na hlavě. Kdybych neměl tak jasné a bolestivé důkazy, mohlo by se zdát, že jsem si prve ten buick dole na ulici jen vymyslel.

Skutečnost, že někdo, pravděpodobně Simpson, nechtěl, abych se do toho případu míchal, nebyla nic nového. Bylo mi to jasné už předtím. Teď jsem věděl, jak moc to nechtěli.

Konečně jsem se přinutil vzít telefon a zavolal domů Bernieho Ohlse.

„Víte, kolik je hodin?“ zeptal se místo pozdravu hned, jak zvedl sluchátko.

„Potřebuji zjistit majitele černého buicka, sedan, poslední model, kalifornská značka,“ a dal jsem mu číslo.

„Jasně, Marlowe. Právě jsem četl dítěti pohádku, ale sakra, teď hned půjdu, otevřu halu se záznamy, osobně to vyhledám a ve vlastních ruku to přinesu rovnou k vám.“

„Pár chlápků, co v něm jezdí, mě zbilo, abych se prý nepletl do případu Carmen Sternwoodové.“

„A jéje. Doufám, Marlowe, že vám nezkazili váš podmanivý vzhled.“

„Počítám, že v tom má prsty Simpson, ale možná mi to poznávací číslo řekne trochu víc.“

„A možná, že ne. Zavolám vám ráno,“ řekl Ohls.

„Už znáte totožnost toho těla z Beverly Glen?“

„Prozatím ne. Přišel tam pes ze sousedství s chybějící rukou. Vrtěl ocasem, pyšný jak olympijský vítěz. Jeho majitel z toho málem zhebnul. Za předpokladu, že ruka patří k ostatním částem těla, je obětí druhořadá herečka jménem Lola Monforte. Poslední známá adresa hotýlek v Melrose, ale už se tam pár měsíců neukázala.“

„To je všechno?“

„Všechno. Zatím. My poldové se holt musíme se vším zdlouhavě pachtit, víte? Nejsme takoví géniové jako vy, kluci se soukromou licencí. Počítám, že vy to za nás vyřešíte dřív, než vám přinesu tu registraci auta.“

„Nějaké spojení s Bonsentirem nebo Simpsonem?“

„Nevím, to se těžko zjišťuje,“ řekl Ohls a zavěsil.

Déšť venku se měnil v trvalé mrholení, ne dost silné na to, aby vyplavilo stoky v kaňonech, kde si lidé postavili drahé domy na písku a v odvodňovacích kanálech. Deště bylo jenom tolik, aby pomohl trávníkům a nevyschly rezervoáry. Otevřel jsem okno a dovnitř vnikla tajemná vůně vlhké noci. Bolest v mé hlavě otupěla, límec jsem měl nasáklý vodou z rozpouštějícího se ledu. Bylo po desáté, deštivá noc v andělském městě. Nikdo nezaklepal, nikdo nezavolal. Nikoho nezajímaly mé cestovní plány. Nezdálo se, že by se někdo nějak zvlášť staral, jestli jsem zdravý.

Zatelefonoval jsem Vivian Reganové. Telefon dlouho vyzváněl, než ho komorná zvedla. Řekla mi, že lituje, ale paní Reganová si vzala prášky pro spaní a šla si lehnout. Mám nějaký vzkaz? Žádný. Zavěsil jsem a dál pozoroval mrholivý déšť, který se snášel k zemi tiše jako sníh.

19

Ohls zavolal, zrovna když jsem vychutnával svůj druhý hrnek kávy a rozhodoval se, co k snídani. Hlavu jsem měl jako vnitřek dunícího bubnu.

„Buick je registrován na jméno organizace Nevillské realitní společnosti s adresou v Neville Valley, tam na severu.“

Vzal jsem si tužku a Ohls mi nadiktoval adresu.

„Je tam také nějaké jméno?“

„Na registraci ne a dál jsem už nehledal. Tuším, že to už je vaše práce.“

„Jasně,“ souhlasil jsem. „Vás nikdo nezmlátil.“

„Srdce mi pro vás krvácí,“ odpověděl a zavěsil.

V kanceláři, u kávy a rohlíku, co jsem si donesl z bistra dole, jsem vytáhl mapu. Neville Valley bylo asi dvě stě mil severovýchodně od Los Angeles, na druhé straně pohoří San Gabriel. Zatelefonoval jsem svému klientovi.

Když Norris dorazil k telefonu, oznámil jsem mu: „Marlowe. S hlášením.“

„To je od vás velice laskavé, pane Marlowe.“

„Pátrání po Carmen mi doposud přineslo výhrůžky od jednoho tvrdého Mexičana, vtáhlo mne do případu dost ošklivé vraždy, dostal jsem boxerem a zmlátily mě neznámé osoby.“

„Dobrý bože, pane, nikdy jsem nechtěl, abyste se zranil!“

„Já také ne, Norrisi, ale je to tak, že celá záležitost je mnohem složitější, než se zdála být na začátku.“

„Jak jsem již řekl, pane, generál mi zanechal slušné prostředky. Mohu vám zaplatit i dost vysoké poplatky.“

„Tohle není zrovna to, co potřebuji. V tomhle případě je tolik peněz, že je velice obtížné nevymknout si kotník, když přes ně jdete. Moje mzda je oukej. Ale všechno probíhá daleko nebezpečněji, než jsme si zpočátku mysleli.“

„Očekával jsem jenom to nebezpečí, které představovala slečna Carmen, pane.“

„Což taky není zanedbatelné. Ale začíná to teď pro mne vypadat docela poutavě.“

„Přejete si odstoupit, pane?“

„To se vsaďte, že ano. Ale neodstoupím. Chtěl jsem jen, abyste věděl, co se děje.“

„Spíše jsem očekával, pane, že neustoupíte. Můžete mi sdělit některé podrobnosti?“

Sdělil jsem mu je. Když jsem skončil, následovalo chvíli ticho. Potom Norris řekl:

„Jsem si jist, že budete ten pravý pro tento úkol, pane Marlowe.“

„Já jsem tím také jist, Norrisi. Hodil bych se na to dokonce ještě víc, kdybych měl ponětí, jaký ten úkol je.“

„Z mého pohledu, pane, jestli dovolíte, je to nalezení slečny Carmen.“

„Ano, Norrisi, myslím, že je to tak.“

Zavěsili jsme. Vzal jsem atlas z podpaží, ujistil se, že mám pistoli a pár nábojů navíc. Doposud mi sice nijak nepomohla, ale cítil jsem se s ní jako detektiv. Potom jsem zamkl kancelář a šel k autu.

Trvalo téměř pět hodin, než jsem dojel do Neville Valley. Přijel jsem tam odpoledne, chvíli po druhé, vysoké nebe žhnulo a teplota se pohybovala někde okolo čtyřiceti. Neville Valley bylo jméno kraje a také název města v jeho centru. Byla to dost fádní nížina na úpatí kopců s řekou Neville River, protékající jejím středem. V blízkosti řeky byl dostatek bujného porostu, ale o míli dál už krajina vypadala jako poušť – vyprahlá, neúrodná a chudá. Město se rozkládalo v místě, kde řeka padala v kaskádách přes pozvolný svah s roztroušenými balvany a poskytovala jedinou čistou vodu v okolí možná tisíce čtverečních mil. Bylo to také jediné místo, kde řeka tekla trochu rychleji, než zase zpomalila v několika mohutných zákrutech, které tvořily zatočené zelené pásy uprostřed širokého, jinak dost ošklivého údolí.

Vjel jsem do města a zaparkoval auto na ploše před nízkou bílou budovou se širokou přední verandou po celé délce domu. Nápis na střeše verandy oznamoval: Ubytovací hostinec U rozbouřené řeky.

Dveře z dvojitého skla vedly do tmavé haly s dubovým pultem a se širokým schodištěm přímo proti vchodu. Napravo bylo něco mezi jídelnou a barem a vypadalo to, že je tam prázdno. Za pultem stála hezká zrzavá dívka v bílé venkovské blůze. Rusé vlasy měla za krkem svázané bílým šátkem, bílou pleť posetou pihami, a když se zasmála, na tvářích se jí objevily dolíčky.

„Vypadáte jako někdo, kdo strávil pěkných pár hodin za volantem,“ řekla mi na uvítanou, když jsem se chtěl zapsat.

„Bar je otevřený?“ zeptal jsem se.

„Bude hned, jakmile se zapíšete a dorazí tam barman.“

„Kde je teď?“

Objevily se dolíčky: „Právě vás zapisuje.“

„Dobře, tak to si pospíším,“ usmál jsem se.

Potom jsem se podepsal a ona mi podala klíč od mého pokoje. Zeptala se mě na zavazadla a já ji informoval, že mám všechno nutné na sobě, a odebrali jsme se do baru. Posadil jsem se na stoličku, ona odklopila desku pultu, kterou se chodilo dovnitř baru, a přešla k místu, kde jsem seděl.

„Co to bude, kámo?“ zeptala se schválně hlubokým hlasem, který zněl tak drsně, jak jen může znít hlas třiadvacetileté rusovlasé zelenooké dívky.

Objednal jsem si gimlet – koktejl z ginu a citrusové šťávy. Odborně jej namixovala a zkušeně nalila do sklenice přesně v tom množství, jak má být, a nenechala v šejkru nic než led. V baru bylo příjemně šero a chladno. A byl tu také klid, jaký bývá v dobrých barech uprostřed odpoledne. Usrkl jsem gimlet a nechal ten chladný doušek pomalu stékat hrdlem.

„Můžete mi říci, kde bych našel Nevillskou realitní společnost?“

„Jasně, mají malou kancelář v Otisové ulici. Ven z hotelu, jeden blok doleva, pak doprava a uvidíte ji. Mají to napsané přímo na oknech.“

Znovu se na mě usmála tváří s dolíčky. Její zrzavé vlasy byly takové ty tmavší a silné, kterým ona sama nejspíš říkala kaštanové a které jí spadaly v jemných vlnách až k ramenům, kde je bílý šátek držel dál od obličeje.

„V čem oni vlastně podnikají? V zemědělské půdě? Tady okolo to nevypadá, že by bylo nějak zvlášť výhodné prodávat parcely,“ zeptal jsem se.

„Ne v téhle době,“ zasmála se tak široce, jak to šlo. „Ale už brzy se to vyplatí. V údolí se začne s velkým vládním projektem. Budou tady dělat rozsáhlé zavlažování a zúrodňování půdy z řeky Neville a chtějí kultivovat celé údolí. Všichni říkají, že to bude znamenat úplně nový rozmach celé oblasti: zemědělství, turistiku, růst. Všichni jsou tím nadšeni a každý týden tady máme někoho z Washingtonu a také pár lidí ze Sacramenta. Jste v tom také nějak angažován?“

„Ne, já toho moc nevlastním. Takže ti lidé z Nevillské realitní skupují zemědělskou půdu v očekávání toho rozmachu?“

„Zemědělskou půdu?“ Zrzka vypadala trochu zmateně.

„Ne, skupují práva na hospodaření vodou. Lidem tady okolo dávají slušné peníze za práva na vodu. Vláda musí nejdřív získat tahle práva, aby mohla ten projekt realizovat, víte?“

„Chápu. Takže tahle společnost nakupuje práva pro vládu.“

„No, ano. Já myslím, že … určitě ano. Každý je tím ohromně nadšený. Vy nejste z vlády, že ne?“

Zavrtěl jsem odmítavě hlavou.

„Myslela jsem si to. Vy nevypadáte jako někdo z vlády, to tedy vážně ne. Vsadím se, že jste jeden z těch lidí z Los Angeles, co se o to zajímají. Je jich tady teď plno.“

„Opravdu? Co s tím má společného Los Angeles?“

„No jo, pracháči, to víte. Vždycky se objeví tam, kde se děje něco většího, to přece víte.“

„Tedy, co vím naprosto jisté, je, že děláte zatraceně dobrý gimlet.“

„Pil ho můj táta. To on postavil tenhle dům.“

„Taky dobrá práce. Znáte někoho z lidí, co pracují v té kanceláři?“

Zavrtěla hlavou. „Ne moc, nejsou z Neville Valley. Přišli sem tak asi před rokem a otevřeli tu kancelář. Předtím tam byly potraviny, ale kšefty jim moc nešly, tak to museli prodat. Všichni doufají, že tenhle zavodňovací projekt všechno změní.“

„Jak se jmenujete …?“ zeptal jsem se.

„Wendy. Wendy Clausenová.“

Napřáhl jsem k ní ruku: „Jsem rád, že vás poznávám, Wendy.“

Potřásla mi s ní a usmála se tím svým širokým úsměvem: „Je mi potěšením, pane Marlowe.“

Poděkoval jsem za pití a za rozhovor, vstal jsem a vyšel ven, abych se podíval na Nevillskou realitní společnost. Po opuštění šeré hotelové haly jsem se ocitl ve strašném vedru, kterým jsem se musel těžce prodírat. Nepřizpůsobivé, nelítostné a nelidské horko. Na ospalé ulici nikdo nebyl. Jediný živý tvor, kterého jsem spatřil, byla hnědočerná kolie s bílou náprsenkou, spící na domovních schodech železářství.

Vedle kanceláře bylo menší štěrkové parkoviště, na němž stál Ford pick-up a šedý sedan Mercury. Žádný černý buick. Skoro celou čelní stranu kanceláře tvořilo velké prosklené okno, připomínající spíš výkladní skříň. Na něm se skvěl zlato-černý nápis z ozdobných gotických písmen. Na prosklených dveřích byl malý zvoneček, který roztomile zacinkal, když jsem vstoupil. V místnosti byli dva lidé: tlustá žena s velice červeným obličejem a květovanou blůzou, která se jí horkem lepila na tělo, a chlápek s ostře řezanými rysy, ostrou bradou a černými ulízanými vlasy. V tom vedru vypadal spokojeně jako jeden z těch plazů, kteří ho potřebují, aby se uvolnili a probudili k životu. V rohu místnosti marnil svůj čas velký ventilátor.

Zastavil jsem se před přepážkou u tlusté ženy. Otřela si obličej krajkovým kapesníkem a vzhlédla ke mně od otevřené obchodní knihy, která jí ležela na stole.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se tónem, který to vůbec nemyslel vážně.

„Chtěl bych koupit nějaké pozemky,“ pronesl jsem.

Zavrtěla těžce hlavou a znovu si otřela obličej. Kapesník vypadal víc mokrý než její blůza.

„Nemáme teď, bohužel, nic na prodej,“ řekla.

„A co takhle nějaká práva na vodu?“ Nevěděl jsem sice přesně, co to je, ale zdálo se mi dobré se na to zeptat.

„Nemáme žádná práva na vodu,“ řekla. Ostře řezaný obličej u druhé přepážky se soustředil na něco na svém stole, co vypadalo jako pozemkové plány. Byl do toho dost zabraný, až na uši, které měl natažené asi metr ve směru naší konverzace. Tvářil jsem se překvapeně: „Opravdu? Slyšel jsem, že skupujete práva k hospodaření s vodou po celém údolí.“

„Nemáme nic na prodej,“ řekla a vypadalo to, že námaha, kterou vložila do rozhovoru, způsobuje, že je jí ještě větší horko.

„Chápu. No, a je tady někde po ruce majitel?“

Muž u druhé přepážky se narovnal a opřel o svou židli. Pootočil se tak, aby na mě dobře viděl.

„Nemáme ti co prodat, brácho. Možná ti to úplně nedošlo.“

„Jak překvapivé!“ zvolal jsem a snažil se, abych zněl jako magnát, co vpadne dovnitř a utratí třicet milionů dolarů skoro za nic.

„Že jo! A teď, proč tedy nevystřelíš?“

Vypadal jsem zmateně. „Nevystřelíš?“

„Jo, chápeš? Vypadni, zmiz – je hic a my tady máme dost věcí na práci.“

„No, musím říci, že bych rád věděl, jak tady takhle můžete dělat nějaké obchody.“

Otočil jsem se na podpatku a vyšel ven. Naproti přes ulici byl holič a vedle něj drogerie. Výlohou byl vidět koutek s nápoji a sodou. Přešel jsem ulici a vstoupil dovnitř. V obchodě byl mramorový pult a velký sifon s kohoutky na sirup, blýskajícími se pěkně v řadě. Stropní větrák se pomalu pohyboval nad hlavou s nepatrným výsledkem. Za pultem s nápoji stál drogista s rukama založenýma a poklidně zíral ven na ulici. Byl to drobný muž s holou hlavou, na níž měl umně naaranžovány dva, možná tři pramínky vlasů. Objednal jsem si koktejl s citronem.

Připravil mi ho do vysoké broušené sklenice a postavil na papírový ubrousek přede mne. Přisunul ke mně kulatý zásobník na brčka a vrátil se zpět ke své původní činnosti – opřený o zadní přepážku zíral z okna. Z místa, kde jsem seděl, bylo vidět přímo na Nevillskou realitní společnost. Kývl jsem tím směrem. „Nový obchod ve městě?“

Drogista pokýval.

„Úspěšný?“ zeptal jsem se. Znovu pokýval. „Jestli jsem to dobře pochopil, skupují tu práva na hospodaření s vodou.“

Drogista začal být upovídaný: „Jo.“

„Už jste s nimi uzavřel nějaký obchod?“

„Ani nápad.“

„Nevíte, komu to tam patří?“ „Ne.“

„Moc toho nenamluvíte, co?“

„Ne. Nemusím. Lidi z města jako vy, co sem přijdou, obstarají všechno mluvení sami.“

„Jezdí sem hodně lidí z města?“ „Od toho vládního projektu.“ „Z Los Angeles?“

„Asi jo.“

Na parkoviště Nevillské realitní společnosti připlul černý buick. Měl to správné číslo. Z předních dveří vystoupili dva muži a ten ze sedadla spolujezdce podržel dveře vzadu třetímu. Všechno, co se mi z něj podařilo zahlédnout, bylo, že měl modrobíle proužkovaný oblek a že by to mohl být skvělý protějšek té tlusté ženské z kanceláře. Měl trochu potíže s vystupováním z auta, a když se mu to konečně podařilo, zastavil se, otřel si obličej velkým bílým kapesníkem a kolébavým krokem se odebral do kanceláře.

„Kdo je ten tlusťoch?“ zeptal jsem se drogisty.

„Nevím. Chcete ještě koktejl?“

Řekl jsem mu, že ne; on odstrčil sklenici stranou, opláchl ji v malém dřezu vzadu a potom ji postavil na polici za sebou. Chvíli jsme byli potichu. Venku přes ulici se nic nepohnulo. Konečně jsem vstal a zaplatil za své pití.

„Jdu někam, kde je trochu víc klidu,“ oznámil jsem mu, vyšel ven a vrátil se do hostince, kde jsem byl ubytován.

20

Po půlnoci se konečně trochu ochladilo a já usnul.

Vysprchovaný, oholený a nasnídaný jsem seděl v autě a vracel se do Los Angeles. Bylo kolem deváté.

Kromě zeleného pásu okolo řeky Neville byla země hnědá a pod tím velkým žárem to vypadalo, že se krajina třpytivě leskne.

Ze své kanceláře jsem zavolal Ohlse a řekl mu poznávací značky dodávky a šedého mercury, které jsem viděl na parkovišti Nevillské realitní společnosti. Potom jsem zašel dolů do bistra, dal si šunkový sendvič a trochu kávy. Pak jsem se vrátil nahoru, sedl si a klátil nohama, dokud se neozval Ohls. Dodávka byla zapsaná na Nevillskou realitní kancelář a šedý mercury patřil Akciové společnosti pro rozvoj Rancho Springs v Kalifornii.

„Potřebujete ještě něco, velký detektive?“ zeptal se Ohls.

„Jo. Vysvětlení, jak to všechno souvisí s Carmen Sternwoodovou.“

„Myslím, že vám jenom prospěje, když na to přijdete sám,“ řekl mi.

Šel jsem rovnou do města, do budovy archívu, kde jsem strávil asi tak půldruhé hodiny hledáním akciových papírů, zanesených v knihách, které požaduje od všech nově vzniklých společností Kalifornská kancelář ministerstva zahraničí. Našel jsem obě společnosti: Nevillskou i tu v Rancho Springs. Všechno zapsané úředním jazykem právníků, což byl hlavní důvod, proč mi to trvalo tak dlouho. Ale když jsem se tím prokousal, věděl jsem, že obě tyto společnosti byly ve státě Kalifornie legální, a také jsem věděl, že členem rady,v Rancho Springs je Claude Bonsentir. Potom jsem šel do knihovny, kde jsem dalších pár hodin v místnosti periodických tiskovin studoval Projekt zúrodnění půdy v Nevillském údolí. Bylo to skoro stejně nudné jako dokumenty akciových společností, ale v podstatě jsem se dozvěděl, že ten projekt je součástí federálních snah o regeneraci neúrodných částí země na západě a jihozápadě.

Plán v Nevillském údolí měl využít tok řeky Neville k zavlažení celého údolí a proměnit jej v bohatý farmářský kraj. V ničem, co jsem četl, nebyla jediná zmínka o Nevillské realitní společnosti Během cesty zpátky do Hollywoodu jsem o tom všem přemýšlel. Skupovala Nevillská realitní společnost všechna ta práva na hospodaření s vodou jako zástupce vlády? Kupovali je proto, aby je mohli výhodně znovu prodat vládě za vyděračské ceny? A co dělal náš starý laskavý doktor Všechnovyléčil v radě akciové společnosti v Rancho Springs? A proč nějací zaměstnanci Nevillské realitní společnosti přijeli do Hollywoodu a vrhli se na mě?

Ze své kanceláře jsem zavolal do losangeleského Úřadu pro hospodaření s půdou. Trvalo nejméně půl hodiny, než jsem dostal k telefonu někoho, kdo věděl něco o projektu v Neville Valley, ale ten nevěděl vůbec nic o Nevillské realitní kanceláři. To ovšem nedokazovalo, že nepracovali pro vládu. To jenom potvrdilo to, co už o vládě vím.

Seděl jsem u svého stolu, otevřeným oknem vdechoval výpary z bistra pode mnou a kombinoval fakta, která jsem znal, v naději, že vytvoří nějaký obrazec, který bych mohl rozeznat. Bylo pozdní odpoledne. Díval jsem se z okna na hlavní třídu pode mnou. Zrovna si nikdo nesmažil vajíčka na rozpáleném chodníku. V některé z blízkých ulic zahoukala policejní siréna. Mají v tomhle horku napilno, protože lidé v takovém počasí trochu blázní. Manželé svírají ruce v pěsti a mračí se na manželky, mírné šedovlasé ženušky se začínají poohlížet po nožích na krájení chleba a zamyšleně pozorují dřímající manžely v tílku, jak chrápou, holé krky nastavené.

Ve španělské čtvrti jezdí kluci v autech sem a tam a mají zbraně blíž po ruce než obvykle. A v kopcích, kde žijí filmové hvězdy, sedí lidé na verandách, shlížejí na blikotání světel, odrážejících se ve vodě bazénu, a po orosených stěnách koktejlových šejkrů stékají kapičky vody a tvoří mokrá kolečka na lněných ubrouscích.

Vedro se nikomu nezavděčí.

Zatímco jsem se díval z okna, začalo se pomalu v tomhle upečeném městě stmívat a já přemýšlel. Nepostoupil jsem ani o krok. Konec dalšího skvělého dne. Nikdo nezavolal. Nikdo nepřišel. Nikdo se nestaral, jestli jsem umřel nebo si koupil dům v Encinu.

21

Akciová společnost pro rozvoj v Rancho Springs se nacházela za benzínovou pumpou ve druhém poschodí světle bezové štukové budovy oválného tvaru, typického pro španělský jihozápad, ale který každý jižně od Oregonu považoval za autentický kalifornský sloh. Budova stála na hlavní ulici v Rancho Springs, hned vedle místa, kde prodávali kukuřičné placky, a naproti obchodu, kde se prodávalo všechno a před nímž seděli tři zlatokopové v montérkách. Kolébali se v tom velkém vedru a občas plivli na ulici. Na schodišti u kanceláře se válel velký žlutý kocour s natrženým uchem, takže jsem ho musel překročit, když jsem chtěl jít nahoru. Uvnitř, u jediného stolu, seděla mladá žena, která to trochu přehnala s opalováním. Bylo to dost špatné, soudě podle toho, jak ztuha se ke mně otočila, když jsem vstoupil. Stůl a židle, na které seděla, byly jediný nábytek v kanceláři. Vedle stolu na podlaze ležela kartónová krab
ice s mnoha papírovými pořadači, sloužící jako kartotéka. Na stole stál telefon a to bylo všechno. Na stěnách nic, okna bez záclon. Místnost byla okouzlující asi jako hromada lógru z kafe.

Sundal jsem si brýle proti slunci a usmál se na mladou dámu. Loupal se jí nos a vlasy měla vysušené a vybílené sluncem. Na sobě měla tenkou bílou košili s krátkými rukávy, takže byly dobře vidět její jasně červené ruce.

„Je tu někde doktor Bonsentir?“ zeptal jsem se. Vypadala zaraženě. Tvářila se mrzutě, znuděně a upjatěji než metodistický jáhen.

„Kdo?“

„Doktor Claude Bonsentir. Doufal jsem, že ho tu najdu.“

„Nikdy jsem o něm neslyšela.“

Žvýkala žvýkačku. Čelisti se jí pohybovaly pomalu, ale zato s železnou pravidelností. Občas trochu pootevřela ústa a jazykem vytvořila ze žvýkačky malou šedou blánu. Potom sevřela rty a žvýkačka zmizela.

„Jsem tady dobře v Akciové společnosti pro rozvoj Rancho Springs?“

„No jo,“ zamumlala, plně vytížena žvýkáním.

„Co to přesně rozvíjíte?“ zkusil jsem to.

Napěchovala žvýkačku někam stranou do koutu v puse a podívala se na mne, jako kdybych právě vylezl z kuchyňské výlevky.

„Poslouchejte, člověče, najali mne, abych tady seděla, zvedala telefony a zapisovala vzkazy, a když chtějí něco napsat na stroji, tak to napíšu. Chcete tu nechat vzkaz?“

„Kdo jsou to oni?“

„Chlápci, co to tu vedou. Vinnie a Chuck.“

„Vinnie, Chuck a jak dál?“

Zavrtěla hlavou. „Chcete tu nechat vzkaz?“

„Až uvidíte Vinnieho a Chucka…“ řekl jsem.

Vzala si tužku a zápisník: „Ano?“

,,.. .dejte jim za mě velikou pusu.“

Otočil jsem se a vyšel přes kocoura ven na hlavní ulici. Byla asi sto yardů dlouhá a nemusela být, vedla jen okolo šesti budov. Mezi domy byla prázdná místa, většinou písek, nějaký plevel a sem tam rumiště, odpočívající v bezvětří. Šel jsem zvolna vstříc domu pobitému omšelými prkny, na jehož průčelí byl nápis: List a kronika Rancho Springs. Byl to jednopatrový obchod se širokou výlohou a mřížkovými dveřmi, za nimiž bylo vidět dva psací stoly a tiskařský lis. Mohutná žena v bílé pánské košili a širokých gabardénových kalhotách se na mě nenucené usmála, když jsem věšel. Bílé vlasy měla ostříhané nakrátko a obličej měl tmavě opálený odstín, co mívají lidé z pouště, kteří tráví většinu času venku. Zdálo se, že se těší skvělému zdraví a výborné náladě.

„Nazdar, cizinče. Jdete si podat inzerát? Nahlásit něco zajímavého? V každém případě tohle je to správné místo.“

„Informace,“ řekl jsem.

„To mám taky. Jmenuji se Pauline Snowová. Jediná věc v téhle bohem zapomenuté pustině, která nesálá vedrem, je moje jméno.“

„Marlowe,“ představil jsem se jí.

Lstivost mi doposud moc nepomohla. Zkusil jsem tedy pravdu.

„Jsem soukromý detektiv z Los Angeles, dělám na případu a najednou se v tom objevilo jméno Akciové společnosti pro rozvoj v Rancho Springs.“

„Aha,“ řekla paní Snowová procítěně.

„Byl jsem se podívat v jejich kanceláři a mluvil s tou mladou dámou, co pro ně pracuje. Měl jsem si raději popovídat s kocourem, co ležel na schodech, ten neměl žvýkačku.“

„Rita,“ pronesla paní Snowová stejným způsobem jako prve ,aha’.

„Ano. Myslel jsem si to,“ řekl jsem.

„Akciová společnost pro rozvoj v Rancho Springs je svérázný název pro operaci v zapadákově, spočívající v tom, že sem přijdou dva maníci a začnou skupovat všechny pozemky, co tu jsou. Máte cigaretu?“ požádala mě.

Vyndal jsem balíček a podal jí ho. Jednu vyklepla a zasunula do úst. Balíček mi vrátila a já jí zapálil. Zatáhla a vypustila kouř ve dvou proudech nosem. Prohlédla si mne od hlavy až k patě. „Soukromé očko, co?“ Skromně jsem přikývl. „Jste na to stavěnej, to vám teda povím.“

„Proč skupují tolik pozemků? Děje se něco v Rancho Springs, o čem nevím?“

„Je to jen třicet mil východně od Pasadeny.“

„Skvělé pro ty, co fandí Slavnostem růží. Ještě něco?“ „Já nevím, Marlowe. Nedává to vůbec žádný smysl. Tahle země je suchá, uživíte se jenom s největším úsilím. Žádné hospodaření, žádný průmysl, zatraceně málo čehokoliv. Pár lidí to tu ještě zkouší, pár zatracených bláznů jako já a můj manžel sem přijde za čistým vzduchem a svobodou. Potom si ten mizera umře a nechá mě tady samotnou vést tyhle noviny celých sedm let.“

„To je hloupé,“ poznamenal jsem. „Možná Vinnie a Chuck vědí něco, co nevíme.“ ‘ „Vincent Tartabull a Charles Gardenia. Ti upřednostňují hlavně svoje zájmy, protože zrovna teď mají v rukou pěkných pár těch nejbezcennějších akrů, co bůh kdy stvořil.“

„Jsou tady odtud?“

„Jasně že ne. Objevili se tady asi tak před půl rokem, najali si tu díru nahoře za benzínovou pumpou, která je sama o sobě taky pěkná díra, když o tom tak přemýšlíte, a vzali tu pitomou Ritu. A začali skupovat pozemky, což je dost snadné, když je nikdo jiný nechce a každý je štěstím bez sebe, když je prodá a může odtud vypadnout. Většina místních tady zůstává, protože se svých pozemků nemůžou zbavit.“

„Máte tušení, odkud ti dva přišli?“

„Z Los Angeles.“-

„Jak to víte?“

„Pane Marlowe, bývala jsem reportérkou pro clevelandské noviny ‘Seriózní obchodník’. Teď už jsem jenom stará tlustá holka bez manžela, která vede týdeník v Zapadlé Lhotě, ale ještě jsem to úplně nezapomněla.“

„Mám pocit, paní Snowová, že jste nezapomněla vůbec nic z toho, co jste věděla, a že jste toho věděla vždycky hodně.“

„Vy tedy víte, jak holce udělat dobře, Marlowe, to tedy jo.“

„Ještě něco, co byste mi mohla říci o těch chlápcích?“

Zavrtěla hlavou. „Přemýšlela jsem, co je k tomu vede, ale nedává to vůbec žádný smysl, ať se snažím sebevíc.“

„Znáte někoho, kdo se jmenuje Bonsentir? Doktor Claude Bonsentir?“

„Jasně, to je jedno z těch jmen uvedených v listinách obchodního rejstříku na ministerstvu.“

Zazubil jsem se na ni a pokýval hlavou, jako že jí vzdávám čest: „A číslo jeho ponožek? Nějaké zvláštní skryté znamení?“

„Nejsem zas tak dobrá, Marlowe. Dívala jsem se do obchodního rejstříku, asi stejně jako vy. Nevím víc než tohle, neřekli mi nic užitečného.“

„Ne, to vám určitě neřekli. Ale já vám něco užitečného povím. Existuje totiž nějaké spojení mezi těmihle lidmi a partou v Nevillském údolí jménem Nevillská realitní společnost.“

„Nevillské údolí? Není to někde nahoře na severu v horách?“ ‘ „Jo, asi dvě stě mil na sever od Los Angeles v pohoří Sierra Nevada. A víte, co zase dělají tam?“

„Jak bych to, kruci, mohla vědět?“

„To byla řečnická otázka, paní Snowová. Oni tam vykupují práva na hospodaření s vodou.“

Chvíli na mne zírala, potom otevřela pusu, zavřela ji a došla k jednomu z regálů vedle tiskařského lisu pro srolovanou mapu Kalifornie. Rozložila ji na stůl a naklonila se nad ní, opřená rukama o hranu stolu. Po pár minutách začala chápavě přikyvovat a pomalu mapu zase srolovala a vrátila zpátky. Stále ještě pokyvovala hlavou, když se vrátila k pokladně. Požádala o další cigaretu.

Podal jsem jí znovu balíček a zapálil. Když cigareta začala hořet a ona zhluboka nasála první kouř, sehnula se někam mezi regály a po chvilce hledání objevila láhev žitné a dvě sklenice.

„Řekla bych, že se potřebujeme napít trochu whisky na to přemýšlení.“ Nalila každému jednu a půl palce. Spolkl jsem to naráz a stejně tak ona. Šťastně vydechla a nalila nám znovu.

„Myslíte, že povedou vodu sem dolů z Nevillského údolí a z téhle bezcenné pouště, co skoupili, udělají úrodnou půdu, která bude mít velkou cenu?“

„To by mohli,“ souhlasil jsem.

„No, to by tedy bylo něco,“ řekla.

„Potíž je v tom, že vláda chce začít s nějakým projektem zúrodňování půdy, který by měl způsobit totéž v Nevillském údolí.“

„A vy myslíte, že se to někdo snaží ukrást. Tu vodu,“ uvažovala.

„Já nevím. Já se jen snažím najít jednu mladou ženu, ale kamkoli se podívám, tam se dějou divné věci a případ roste a roste.“

„No, možná bych tady do toho mohla trochu nakouknout z tohohle konce.“

Dal jsem jí vizitku. Podívala se na adresu. „Hollywood, co?“

„Jasně. Čmuchal filmových hvězd.“

„Víte, co je legrační? Když zjistíme, že všechno v tomhle případě není zrovna košer, myslím jako komu, sakra, nahlásíte tu ukradenou řeku?“

Dopil jsem zbytek své druhé whisky a otřel si ústa hřbetem ruky. „Počítám, že asi sám sobě,“ řekl jsem.

22

Auto jsem měl zaparkované v protější ulici u benzínové pumpy, nad kterou měla svou krysí díru Akciová společnost pro rozvoj Rancho Springs. Když jsem se vrátil k parkovišti, byl můj vůz zablokován černobílým policejním autem s velkými stříbrnými hvězdami na bočních dveřích, okolo nichž se skvěla slova POLICIE RANCHO SPRINGS. Dva chlápci se opírali o moje auto. Ti nejskvělejší a zároveň asi taky jediní, které mohlo tohle městečko nabídnout. Jeden štíhlý, s dlouhýma nohama, v koženém ošuntělém obleku a hnědé košili, ozdoben velkým mrožím knírem a desetigalonovým bílým kloboukem s propocenými skvrnami kolem dokola. Na košili měl připíchnutou hvězdu, oznamující, že je velitelem. V koženém pouzdře vzadu na širokém opasku měl kolt ráže 44, starý typ, používaný v pohraničí. Jeho hlaveň musela mít aspoň čtvrt metru.

Druhý chlápek byl o dost menší, ale asi o metr širší. Neměl krk; červený obličej, složený ze samých záhybů, mu vyrůstal rovnou z ramen a jeho zmačkaná hnědá košile byla napnutá přes břicho tak, až se trhaly knoflíkové dírky a v mezerách byla vidět bledá kůže. Na hlavě měl stejně veliký klobouk jako náčelník, což jej činilo ještě zavalitějším. Nad malými očky mu vyrůstalo světlé, vybělené obočí, které v jeho rudém obličeji tvořilo dlouhé bílé šrámy. Na stříbrném odznaku měl nápis Seržant. Ozbrojen byl automatickou vládní pistolí pětačtyřicítkou. Byla v armádním pouzdře na těsně utaženém pásku, takže se mu přes něj přelévalo břicho.

„To je vaše auto?“ zeptal se ten tlustý.

„Hezký, co? Chcete si vyzkoušet, jak se v něm sedí?“

„Co to má sakra znamenat?“ rozčílil se.

„Promiňte. Jestli nestačíte, budu mluvit pomaleji.“

„Budete mluvit hezky rychle, za chvilku, v zadní cele pod velkým světlem,“ začal slibovat tlusťoch.

„Čím menší město, tím přísnější policie,“ prohodil jsem vlídně.

„Zkus to říct ještě jednou, drsňáku!“ neudržel se.

Náčelník mu položil svou velkou ruku, připomínající baseballovou lapačku, na rameno: „Verne, teď nerozvíjej soutěže v duchaplnostech, zvlášť ne s tímhle chlápkem. Jen mu řekni, co mu máme vyřídit, a pomoz mu odsud.“

„Tušil jsem, že pro mne budete mít vzkaz,“ řekl jsem. Tlustý polda se na mne díval zlostně dál, ruku ve střehu u pouzdra s pistolí. Než by rozepnul přezku, stačil bych mu ustřelit nos a uklidit si svou zbraň zpátky.

„Bystrý chlapec,“ oslovil mě lehounce, „můžu říct, žes byl čilý za tu chvíli, co jsi tady. Ve městě je plno jiných bystrých hochů, řekl bych. Už nemáš moc šancí je vidět, jak s námi, kaktusovými krysami, žerou písek.“

„To fakt zaměstnáváte tohohle chlápka jako policajta?“ podivil jsem se a ukázal bradou směrem k tlusťochovi. „Nebo si ho držíte jenom proto, aby vám dělal stín?“

„Vern je šikovný chlap a odvádí dobrou práci, hlavně s obuškem. Jenom není vždycky tak zdvořilý, jak by měl být. Jaký je důvod vaší návštěvy tady ve městě, pane Marlowe?“

„To jméno víte z registrace aut nebo vám ho řekla Rita?“

„Z registrace. Rita si nemohla vzpomenout, jestli jste se jí představil.“

Pokýval jsem. Chvíli bylo ticho.

„Ptali jsme se tě na něco, městský chlapče,“ ozval se náčelník.

„Jsem soukromý detektiv, pracuji na případu.“

„Na jakém případu?“

„Důvěrném.“

Velitel kývl na tlouštíka a ten mne praštil obuškem přes pravé rameno. Bolest mi zasáhla celou paži a vystřelila vzhůru do hlavy. Ten tlustý policajt byl s tím koženým zabijákem tak rychlý, že jsem ani nepostřehl, kdy ho vyndal.

„Jestli se mne ještě jednou dotkne tím pendrekem, dám mu ho sežrat,“ řekl jsem.

Velitel pohnul pravou rukou a pod bradu mi strčil ten pohraniční kolt.

„Přestaňte už chodit okolo horké kaše. Vy se tady vyptáváte na Akciovou společnost a nám se to vůbec nelíbí. Nemáme rádi ty důležité a slavné soukromé detektivy z města, co nám sem chodí čmuchat a vyptávat se na naše záležitosti. Tadyhle Vern to obzvlášť nesnáší.“

„Myslel jsem si to,“ souhlasil jsem. Hlaveň jeho koltu byla pevně přitisknuta pod mou čelistí.

„Takže my bychom chtěli, abyste s tím hned přestal, chytráku. Chceme, abyste nasedl do toho svého auta a odtáhl z Rancho Springs a už se nevracel. A kdybyste přijel zpátky, máme tady takovou celu, kousek támhle dole, bez oken, s jedním velkým světlem, kde byste to pak mohli s Vernem všechno – chacha – probrat, dokud by vám to nebylo úplně jasné. Kapírujete?“

„Ano. Sleduji vás.“

Vysoký velitel mi pootočil hlavu pomocí hlavně koltu směrem k autu: „Tak mazej!“ poradil mi.

Pravou ruku jsem měl necitlivou a celá mi pulzovala. Stěží jsem s ní mohl pohnout, ale snažil jsem se to nedat najevo. Dveře u auta jsem otevřel levačkou, jako kdybych to tak dělal vždycky, nastoupil jsem a nastartoval. Ti dva poldové nasedli do svého vozu, předjeli mě a já za nimi vyrazil z města ven. Jeli se mnou až na hranice okresu a potom se velkým obloukem obrátili zpátky do Rancho Springs, zanechávajíce za sebou nízkou clonu prachu, která ve zpětném zrcátku pomalu mizela.

Každý den pár nových kamarádů.

23

Probudil jsem se s nápadem a s rukou, ve které mi pulzovalo, jako když bolí zub. Za chvíli jsem si uvědomil bolest pod čelistí a takovou tupou citlivost za uchem. Spíš mě však probudila ta myšlenka. Vzpomněl jsem si na to, jak se Vivian před časem zmínila o Simpsonově skrytém místě někde v poušti. Vylezl jsem z postele a zatímco překapávala káva, zavolal jsem jí.

„Ach, já nevím,“ řekla ospale, „snad někde za Pasadenou.“

„Jmenuje se to nějak?“

„Springs, nějaké Springs. Nikdy jsem tam nebyla, jenom vím, že tam otec jezdil, když mu bylo lip,“ vzpomínala.

„Rancho Springs?“

„To bude ono. Uvidím tě brzy, Phile?“

„Doufám,“ slíbil jsem a zavěsil.

Zavolal jsem Paulinu Snowovou.

„Marlowe,“ představil jsem se. „Nevíte, jestli někde poblíž Rancho Springs nebydlí chlápek jménem Randolph Simpson?“

„Chlápek jménem Randolph Simpson? Marlowe, proboha, kde jste žil posledních třicet let? O Simpsonovi v žádném případě nemůžete říct ‘nějaký chlápek’. To je, jako když řeknete ‘nějaký chlápek John D. Rockefeller’ člověče.“

„Takže tam bydlí?“

„No jasně. To přece ví každý.“

„Máte k němu nějaký přístup?“

„Samozřejmě že ne. Nikdo nemá přístup k Randolphu Simpsonovi. Proč se ptáte?“

„Myslím, že má prsty v tom kšeftu s právy na vodu a rozvojem pozemků.“ „Simpson?“

„Bonsentir je jeho doktor.“

„To přece ještě neznamená, že je do něčeho zapletený.“

„Je to pár dní, jedné deštivé noci na ulici v Hollywoodu, co se do mne pustil párek tvrdých chlápků. Snažili se mne přesvědčit, abych se držel stranou Randolpha Simpsona a doktora Bonsentira.“

„Protože jste strkal nos do té věci s vodními právy?“

„Protože jsem hledal mladou ženu, která zmizela z Bonsentirovy kliniky a je prý se Simpsonem. Ti hoši, co si mě podali, přijeli černým buickem, zaregistrovaným na Nevillskou realitní společnost.“

„Ti lidé, kteří skupují práva na vodu na severu?“

„Přesně tak.“

„To ale pořád nedokazuje, že je v tom i Simpson. Mohlo to být jenom kvůli tomu děvčeti.“

„Proč by ale řídili auto registrované na Nevillskou realitní? A jak moc je to náhoda, že Neville Valley se zdá být v těsném spojení s Rancho Springs a doktor toho děvčete je v radě společnosti, která skupuje pozemky tam u vás.“

„Dobře,“ přiznala Paulině, „máte bod. Ale není to zatím nic, co by se dalo dát k soudu nebo alespoň vytisknout. Ale je to něco.“

„A co Chuck a Vinnie? Víte něco na ně?“

„Jenom adresy. Chcete je?“ nabídla mi.

Chtěl jsem. Na pár minut položila sluchátko a prohledávala stoly. Dal jsem si zatím do kávy cukr a mléko a pomalu upíjel. Když se vrátila, nadiktovala mi adresu v Los Angeles.

„Předpokládám, že je to obchodní adresa. Neznám L. A. tak dobře, ale zní to jako někde v centru,“ řekla.

„Je to tak. Přeptám se na ně. Uvítám cokoliv, co se vám podaří zjistit o Simpsonovi.“

„Marlowe, chtěla jsem se zeptat, o co se přesně snažíme?“

„Jak to mám, kruci, vědět? Jsem najatý, abych našel tu holku. Myslím, že asi tedy děláme tohle.“

Namazal jsem si topinku a dopil zbytek kávy. Za hodinu jsem zamířil do centra. Ruka mi ještě stále brněla, ale hlava už byla skoro v pořádku.

Gardenia-Tartabull, pojišťovací realitní agentura, se nacházela v budově na kopci Bunker Hill, blízko Čtvrté ulice. Byla to budova, která dělala jistě velký dojem, když ji postavili. Teď už byla trochu méně působivá, ale pod nánosem špíny se stále ještě dala zahlédnout sláva jejího mládí. Halu tvořil prostor otevřený až ke střeše, skrz niž jezdily kovové klece výtahů nahoru a dolů a okolo kterého vyznačovaly poschodí řady filigránských balkonů.

Gardenia-Tartabull se nacházeli v šestém patře za dveřmi z křišťálového skla, na nichž bylo pod jménem firmy uvedeno malými černými písmeny: Veřejné notářství. Uvnitř, u téměř prázdného stolu, seděla zrzka se spoustou vlasů, oblečená do velice těsných zelených šatů. Nohu přes nohu, nakloněná v křesle, pracovala pečlivě na tom, aby její nehty byly nalakované stejnoměrně v ohnivém odstínu, odpovídajícím její hřívě.

Počkal jsem chvíli, dokud v celém procesu nenastala přestávka. Ani nezvedla oči. Zeptal jsem se tedy:

„Máte tady ještě jinou pracovní náplň nebo je to jen tohle?“

„Moment,“ řekla. Čelo měla zkrabacené soustředěním a mezi jejími jasně rudými rty vyčnívala špička jazyka. Vzal jsem si židli, která stála u zdi vedle dveří, otočil ji a posadil se. S bradou opřenou o ruce jsem sledoval její činnost.

„Jak dlouho vám to obyčejně trvá?“ zeptal jsem se opatrně.

Neodpověděla, jenom zavrtěla hlavou a trošku víc se zamračila, jak soustředěně nanášela hladkou vrstvu laku na ukazováček. Ještě jich měla před sebou osm.

Navrhl jsem jí: „Nemusíte zvedat hlavu, jestli to nejde, a nemusíte ani mluvit. Jenom kývněte nebo zavrťte hlavou. Je tu pan Gardenia nebo pan Tartabull?“

Pokývla. Malý štěteček se vznášel nad druhým nehtem. Bylo jasné, že může buď kývat hlavou, nebo lakovat nehet, ale nemohla dělat obě věci najednou.

„Tartabull?“

Zavrtěla hlavou.

„Gardenia?“ Pokývla. Zběžně jsem se rozhlédl po místnosti. Podél stěn stálo čtyři nebo pět zelených kovových pořadačů a ve zdi za stolem, u kterého seděla, byly dvoje dveře, oboje s oknem ze zrnitého skla. Na jedněch bylo napsáno Charles Gardenia a na druhých Vincent Tartabull. Vstal jsem.

„Děkuji vám za pomoc,“ řekl jsem a prošel okolo jejího stolu ke kanceláři označené Charles Gardenia.

Už málem promluvila, ale stačil jsem otevřít dveře kanceláře dřív, než začala. Jak jsem za sebou zavíral dveře, zahlédl jsem, jak se znovu sklonila ke svým nehtům.

Za psacím stolem seděl tlustý chlápek v modrobíle proužkovaném obleku, kterého jsem zahlédl vystupovat z černého buicku na parkovišti u Nevillské realitní společnosti. Před sebou měl rozevřený výtisk Los Angeles Times a jedl koblihu. Na sobě měl stejný oblek jako tenkrát.

Vedle novin měl šálek kávy, ze kterého stoupal úzký proužek kouře. Na ruce, v níž držel koblihu, se blýskal prsten s růžovým diamantem. Zatímco dojídal sousto koblihy, zíral na mne bez jakéhokoli výrazu. Potom upil kávu, a když všechno spolkl, zeptal se: „Co chcete?“

„Jmenuji se Marlowe,“ oznámil jsem mu. Nezdálo se však, že to na něj udělalo velký dojem. „Jsem soukromý detektiv a pracuji na případu, během kterého neustále narážím na pár záležitostí, z nichž jedna je vaše.“

„A která myslíte, že je ta moje?“

„Vím, že obchodujete jako Akciová společnost pro rozvoj v Rancho Springs.“

„Opravdu?“ Zdálo se, že ho mnohem víc zajímá jeho kobliha než to, co jsem mu povídal. „Také vím, že jste ve spojení s Nevillskou realitní společností.“

„Jo?“

„Jo.“ Cítil jsem se jako v druhořadém filmu. Gardenia dojedl svou koblihu a upil trochu kávy. ,“A co je to za případ, na kterém pracujete?“ zeptal se.

„Hledám jedno děvče.“

„A to je všechno? Kruci, jestli chcete, vezměte si tu, co sedí vepředu, stejně mi k ničemu není.“

„Umí si hezky lakovat nehty.“

„To jo.“ Gardenia zalovil v papírovém sáčku a vytáhl novou koblihu. Ukousl si a blaženě přežvykoval.

„Tak co je to za holku, kterou hledáte?“

„Carmen Sternwoodová. Její táta byl generál Guy Sternwood. Možná že jste o něm slyšel, dělal do nafty.“

Gardenia zavrtěl hlavou. „Nemůžu říct, že bych o něm někdy slyšel. Ale proč jste ji přišel hledat ke mně? Já neznám žádný ženský, co se ztratily.“

„Domnívám se, že je u Randolpha Simpsona.“

„Tak? Ale já neznám Randolpha Simpsona.“

„Bydlí tam někde u Rancho Springs.“

„Co jsem slyšel, bydlí na více místech,“ poznamenal Gardenia.

Rozhovor ho viditelně vůbec nezajímal. Prohlédl si ruku, ve které držel koblihu, a olízl si drobeček z prostředníku.

„Pár hochů v autě registrovaném na Nevillskou realitní společnost mne tuhle v noci zastavilo a radilo mi, abych se od Simpsona držel stranou.“

Gardenia pokrčil rameny.

„Řekli mi také, abych se vyhýbal doktoru Bonsentirovi a přestal se shánět po Carmen Sternwoodové.“

Gardenia si oprášil ruce, aby se zbavil drobečků, které unikly jeho jazyku. Potom se trochu naklonil nad svůj stůl, z kožené krabice na doutníky vyndal cigáro, vložil jej do úst a zapálil stolním zapalovačem.

„Podívejte, jak že jste říkal, že se jmenujete?“

„Marlowe.“

„Tak teda, Marlowe, uznávám, že máte problém. Ale abych řekl pravdu, není to můj problém, jestli chápete, co tím myslím, a počítám, že jsem vám už věnoval dost ze svého času.“

„Vy byste náhodou nevěděl, kde je Carmen Sternwoodová?“

„Marlowe, máte jedničku za to, že jste se opravdu snažil, ale vážně nevím, ani kdo to je, kde je, ani jak jí je. Když myslíte, že je s tím chlápkem Simpsonem, tak proč tedy neprohledáte jeho dům a nezeptáte se na to jeho?“

Vyndal jsem z kapsy navštívenku a položil ji před něj na stůl.

„Myslím, že jste trochu přehrával v tom místě … s tím chlápkem Simpsonem…“ řekl jsem.

Gardenia pokrčil rameny a rozhodil ruce. Měl čisté, měkké a růžové dlaně, hladké nehty chvíli po manikúře a pečlivě naleštěné.

„Kdyby vás cokoli napadlo, můžete mi zavolat,“ doplnil jsem ještě.

„Jasná věc,“ ujistil mne Gardenia. Těžce se postavil, bílou košili napjatou těsně kolem břicha. Podal mi ruku: „Díky, že jste se zastavil.“

Zavrtěl jsem hlavou nad jeho napřaženou rukou.

„Už jsem příliš starý na tyhle kecy.“

Nevadilo mu to. Usmál se, posadil se, pozvedl svůj šálek s kávou a pustil se opět do Timesů, ukazuje si řádky prstem. Jeho doutník vysílal veselou stužku kouře vzhůru ke stropu. Odešel jsem, aniž bych za sebou zavřel dveře. Já tě naučím!

24

Morris Isaacson měl právnickou kancelář se dvěma sekretářkami v západním Hollywoodu, blízko křižovatky Sunsetu s Kornovou ulicí. Seděl ve svém velkém houpacím křesle, nohy na stole, a obdivoval své dokonale vyčištěné boty.

„Zákonná práva na hospodaření s vodou,“ řekl zamyšleně, „to je západní termín. Na východ od Mississippi mají právo rybolovu a koupání. Znamená to, že kdokoli bydlí u břehu řeky, řekněme, má neomezené právo na vodu v řece. Západně od Mississippi, kde je sucho, mají lidé práva na vodu oddělená, daná tím, kolik jejich půdy s řekou hraničí.“

„A tahle práva se můžou prodávat?“

„Kupovat i prodávat.“ Isaacson měl tenký šedivý knírek, hladké stříbřité vlasy a výrazný nos. „Ne tak práva rybolovu a koupání. Ta jsou závislá na zemi. Ale práva na hospodaření s vodou se mohou nakupovat i prodávat.“

„Je na tom něco nelegálního?“

„Ne víc než na jakékoliv jiné transakci. Zřejmě by nemělo jít o žádný úmysl zpronevěry, na což jsou obvyklé zákony. Ale neexistují žádná zvláštní nařízení ohledně práv na vodu.“

„A jestliže někde skoupím všechna práva na vodu po celém toku řeky, potom si s tou vodou mohu dělat, co chci?“

„Přesně tak.“

„Koupila by vláda tahle práva také?“

„Jasné. Dělá to tak po celém západě.

„A zaměstnala by vláda soukromou společnost, aby to dělala pro ně?“

„Sakra, Marlowe, jak to mám vědět? Já jenom mohu říci, že vláda může a taky dělá úplně do všeho.“

Zůstal jsem potichu.

„Nechci být remcal, Marlowe, ale sedět tady, sledovat, jak přemýšlíte, mi nevydělá žádné peníze. A vysvětlovat vám, jak se to má s právy na vodní toky, mi nevydělalo o moc víc.“

„Jsem vaším dlužníkem,“ řekl jsem.

„To já vím, že jste,“ řekl Isaacson. „Ale stejně nemáte čím zaplatit. Možná se mi jednou ztratí klient a vy mi ho za to najdete.“

Vstal jsem a odešel bez komentáře.

Když jsem dorazil do své kanceláře, našel jsem v čekárně sedět toho blond chlápka s obličejem barvy těstovin, co vždycky doprovázel Eddieho Marse. Hověl si tam, nohy natažené na stole, klobouk naražený do čela. Prošel jsem kolem něj bez jediného slova a odemkl místnost. Otevřel jsem okno, vpustil dovnitř horký vzduch a sedl si za svůj stůl. V minutě se tam přiklátil, zavilejší než dva škorpioni.

„Eddie chce, abyste za ním přišel do klubu,“ řekl mi a jeho rty se při mluvení sotva pohnuly. Musel zaklonit hlavu, aby na mne viděl zpod svého hluboce naraženého klobouku.

„A proč?“ podivil jsem se.

„Kvůli té Sternwoodovic kočce!“

„Které?“

„Vivian. Eddie říkal, že byste se tam měl stavit. Ona je u něho. Někdo ji zmlátil boxerem.“

„Kdo?“

„To Eddie neřekl. Jen povídal, že bych vás měl přivést.“

„Já se přivedu sám.“

Blondie zavrtěl hlavou. „Eddie povídal, že vás mám přivést.“

Postavil jsem se. „Jestli mne chcete přivést, tak to zkuste. Budete mít dojem, že jste vlítnul do vrtule.“

„Nějakej drsnej…“

„Možná, ale hlavně je mi nanic skoro z každého, koho jsem tenhle týden potkal.“

Blondie pokrčil rameny. „Eddie neříkal nic o tom, abych vás vyklopil. Uvidíme se v klubu.“ Otočil se a odešel. Vyrazil jsem minutu po něm, a přesto jsem byl v Cypress klubu dřív než on.

V denním světle to tam vypadalo daleko ubožeji, jako kluby většinou vypadají. Omšelé skvrny, které v noci skrývalo nepřímé osvětlení, vypadaly smutně skutečně, když na ně svítilo slunce. Místa, kde se loupala omítka v důsledku neustálého pacifického větru, byla v jasném denním světle vystavena na odiv. Věci se v šeru zdají vypadat lip. Jedině Mars byl výjimka. Vypadal zrovna tak dokonale v denním světle jako jindy, v perlově šedém sportovním saku a košili barvy tuhy, s úhledně naaranžovaným límečkem.

Když jsem vstoupil do jeho kanceláře, byl tam s Vivian. Nevypadala dobře. Horní ret měla opuchlý, jedno oko téměř zavřené, což způsoboval klasický modrající monokl ve vývoji. Jestliže měla předtím na obličeji nějaký make-up, byl teď všechen pryč, vlasy byly rozcuchané a vypadala ztrhaně, vyplašeně a zranitelně. A krásně.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

Podívala se na Eddieho, aby začal místo ní.

„Volali ji z Bonsentirovy kliniky, že se vrátila Carmen a že by tam měla přijet. Místo aby mi zavolala, hned se tam rozjela. Nahoře na Mullholandu ji pár ranařů donutilo sjet ze silnice, trochu si s ní pohráli a řekli jí, že se má držet pryč od vás.“

„Nebo jinak co?“ zeptal jsem se.

Mars pokýval. Jeho tvář byla dokonale klidná, jen v očích mu jiskřilo.

„Nech to být, Marlowe,“ řekla Vivian přerývaným hlasem. „Už toho proboha nech, přestaň se nám míchat do života a dopřej nám trochu klidu.“

„A co ještě?“ podivil jsem se. „Mám taky nechat Carmen, aby šla tam, kam ji Bonsentir pošle, a tebe dělat to, co ti poručí nějací grázlové? To je ten klid, co chceš?“

Vivian pohlédla na Eddieho a potom zpátky na mne. Mars řekl: „Má pravdu, zlato,“ hlasem tak chladným, až to vůbec neznělo lidsky. Ona chvíli zírala na něho, pak na mne a nakonec se rozplakala.

„Podívejte se na mě, jen se na mě podívejte!“ Plakala stále více, ale protože ji to bolelo, za chvíli se ovládla. Mars jí neřekl nic, přešel místnost a objal ji rukou kolem ramen. Ani se nepohnula.

„Volala jsem ti,“ řekla mi, snažíc se ovládat svůj hlas, „ale nikdo to nebral. Tak jsem tam jela, a když se to stalo, přijela jsem k Eddiemu.“

„Nemusíš nic vysvětlovat,“ odpověděl jsem jí.

Mars se na mě podíval. Myslím, že neposlouchal nic, co bylo řečeno. V jeho očích se leskl led. „Co s tím uděláme, válečníku?“

„Něco určitě,“ řekl jsem. „Jsme v tom teď spolu?“

Mars přikývl: „Prozatím.“ Zdálo se, že jeho mysl bloudí daleko odsud. „To neznamená, že jsme kámoši. To jenom znamená, že máme společný zájem.“

„To jo,“ souhlasil jsem.

„Co máte v úmyslu dělat?“ ptala se Vivian.

„Něco,“ řekl jsem jí.

„Zlato, jestli už jsi v pořádku, pošlu s tebou pár chlapců, aby tě vyprovodili domů,“ promlouval k ní vlídně Mars. „Musíme si s Marlowem ještě promluvit.“

„A já budu jen tak sedět stranou, zatímco vy budete rozhodovat o mém životě,“ řekla Vivian.

„Máš lepší nápad?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou a ztlučený obličej se jí znovu zachmuřil, jako by se rozhodovala, jestli se má znovu rozplakat. Nakonec to neudělala.

„Ne, kruci. Takhle přece ženy vždycky žily. Zůstaň doma, čekej a doufej, zatímco muži ,něco’ udělají. Asi se opiju.“

„Nechám u tebe pár lidí,“ konejšil ji Mars. „Nikdo už ti nic neudělá.“

„To tedy ne, ksakru,“ řekla, otočila se a odešla.

Ve chvíli, kdy procházela dveřmi, objevil se u nich Blondie.

„Vezmi si někoho s sebou, odvezte ji domů a zůstaňte u ní.“ Blondie zmizel.

Klub byl tichý, jak už noční podniky ve dne bývají. Mars sáhl do zásuvky stolu, a vyndal kolt ráže 45 s krátkou hlavní a položil ho na stůl. Vedle postavil krabici plnou nábojů.

„Máte na tohle všechno nějakou teorii?“ zeptal se mne.

Sedl jsem si ke stolu naproti němu, dal nohu přes nohu a chvíli pohupoval nohou.

„Počítám, že Carmen je vedlejší věc. Hádám, že hlavní, oč jde, je určitý podvod, který se odehrává mezi Neville Valley a Rancho Springs. Někdo skupuje práva na vodu v Nevillském údolí, kde je na spadnutí vládní projekt na kultivaci půdy, a v místě zvaném Rancho Springs – které mimochodem žádné léčivé prameny nemá – v poušti na východ od Pasadeny zase někdo skupuje pozemky.“

„Máte tušeni, kdo by za tím mohl být?“

„Dostávám se k tomu. Odhaduji, že původní plán je odklonit vodu z Neville Valley do Rancho Springs a zbohatnout na prodeji úrodné půdy, kterou nakoupili za babku, když byla vyprahlým krajem.“

„Dvě stě mil?“ zeptal se Mars.

„Jasně. Trochu jsem toho poslední dobou přečetl. Losangeleský akvadukt je veden také na takovou dlouhou vzdálenost z Owens Valley.“ .

„Takže oni nakoupí levně pozemky, ukradnou nějakou vodu, aby to zúrodnili, a potom to draho prodají,“ shrnul to Mars. Přikývl jsem.

„Myslím, že v tom jede Bonsentir a Simpson. Takováhle akce potřebuje moc peněz. Odhaduji, že podplatili lidi z vlády, kteří pracují na tom projektu rozvoje Nevillského údolí, a také tuším, že jsou vlastníky práv v Rancho Springs. Tuhle mě odtud vystrkal párek místních poldů.“

„Lidi jsou k vám nějak nezdvořilí,“ poznamenal Mars.

„Jsem na to zvyklý. Takže oni mají tenhle roztomilý kšeftík hezky utajený a pod kontrolou a najednou se objevím já, čmuchal Marlowe, hledám Carmen Sternwoodovou a všichni začnou být nervózní, že narazím na ten jejich plán a začnu se v něm šťourat.“

„Ale proč se vás jednoduše nezbavili?“ podivil se Mars. Z náprsní kapsy vyndal hedvábný kapesník, opatrně jej znovu složil a vrátil na místo.

„Mysleli si, že bude stačit, když mě postraší. Vražda přitahuje příliš pozornosti.“

„Tak proč teda někdo nevrátil Carmen zpátky? Říkal jste, že myslíte, že je u Simpsona.“

„To je těžké odhadnout. Může to mít něco společného s tím, jaký je Simpson zvrácený chlapík. Je tak bohatý, že asi nepřemýšlí stejně jako vy nebo já, Eddie.“

„A je vlivný,“ řekl Mars.

„To ano. Jeho protekce má další protekci. Myslím si, že je přesvědčený, že může úplně všechno, bez jakýchkoliv následků,“ doplnil jsem ho.

„Nemůže ale nechat zbít moje děvče,“ řekl Mars. K tomu jsem neměl co dodat a tak jsem to nechal bez poznámky.

„Ale co do toho nezapadá, je ta vražda. Možná je to náhodná věc a vůbec s tím nesouvisí.“

„Ta rozřezaná?“ podivil se Mars.

„Jo. Telefonní číslo Sternwoodů bylo poznamenáno na zápalkách v její peněžence.“

„V novinách neuváděli žádná jména.“

„Sternwoodovi mají také trochu politický vliv,“ dodal jsem.

„Myslíte si, že jí to číslo dala Carmen?“

„Já nevím. Nevím o té vraždě vůbec nic. Nejraději bych, aby k ní vůbec nebylo došlo, všechno zamotává.“

„Rozkošná záležitost, tohle všechno,“ neudržel se Mars. „Nenechají vás, abyste jim to nějak překazil.“

„To je fakt.“

„Na takovémhle podvodu se dá vydělat takových padesát, možná sto milionů dolarů.“

„To jo.“

„Zabijí vás, když nebude vyhnutí. Já bych to tak udělal,“ řekl Mars přesvědčivě.

„To už tu bylo. Jeden z vašich lidí to přece zkoušel.“

Mars zamyšleně přikývl. „Na vás mi vůbec nezáleží. Ale abychom je dostali od Vivian, budeme jim muset ten kšeftík překazit.“

„Asi ano. A taky budeme muset najít Carmen.“

„Malou Slečnu Mrduchtivou,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Prokázal byste její sestře velkou laskavost, kdybyste ji pohřbil.“

„K tomu si mě nenajali.“

„Možná že si vás najali, abyste zapomněl, proč si vás najali.“

„Vy to víte lip, Eddie.“

„Jo, vy nejste moc chytrej, válečníku. Ale musím uznat, že jste tvrdohlavej. Takže taky najdeme Carmen.“

Pokýval jsem hlavou. Já a Eddie Mars. Partneři. Párek kámošů. Dva bystří hoši bok po boku. Mars a Marlowe. Marlowe a Mars. Hezky to zní. Cítil jsem, že bych měl jít domů a něčeho se napít.

Což jsem taky udělal.

25

Seděl jsem ve své kanceláři, sako svlečené, kravatu povolenou. Dával jsem si malou režnou ze sklenice na vodu a přemýšlel, zda si mám dát další, či jít na večeři, když se objevil Bernie Ohls.

„Čas na koktejl?“ prohodil nezávazně.

„Jasně,“ řekl jsem. „Zrovna jsem se zabydlel, vypil pár skleniček a vyprávím si, jaký jsem měl krásný den. Je to velice zábavné.“

„Chcete jít do márnice podívat se na jedno tělo?“

„Není nic příjemnějšího!“

Ohls nechal zapnutou sirénu celou cestu hustou dopravou.

„Mrtvola má naspěch?“ podivil jsem se.

„Co by to mělo za cenu být policajtem, kdybyste nemohl použít sirénu? Je to jediná sociální výhoda tohohle řemesla.“

Losangeleská městská márnice byla chladným, temným, ale v tomto horkém dni příjemným místem. Naše kroky se ozývaly velice hlučně, když jsme kráčeli za zřízencem okolo nakupených řad vysunovacích chladicích boxů. Krabice na mrtvé.

Tělo, které zřízenec vytáhl, byla stará žena s bílými vlasy a hlavou natočenou v podivném úhlu.

Poznal jsem ji. Možná že teď už viděla svůj dům.

„To je paní Swayzeová,“ prohlásil jsem.

„Odpovídá vašemu popisu.“

„Zlomený krk?“ zeptal jsem se.

„Lékařský expert to ještě neviděl, ale vypadá to na to.“

„Kde jste ji našli?“

„Blízko pobřežní dálnice …“

„Zabita jinde a tam vyhozena z auta?“ řekl jsem.

„Nevíme, jestli byla zabita. Mohla spadnout,“ řekl Ohls.

„Ale no tak, Bernie, už jste polda dost dlouho na to, abyste tomu věřil. Byla pacientkou v Resthavenu, svědkem zmizení Carmen Sternwoodové, a když jsme ji chtěli vyslechnout, byla pryč. Teď se nám vrací mrtvá. Druhá osoba nějak spojená se Sternwoodovými, která nám tohle provedla.“

„Jistě, ale jsem také policajt dost dlouho na to, abych raději počkal na koronera.“

„A co to sanatorium?“ nedal jsem mu pokoj.

„Co s ním? Nemám sebemenší důkaz, že Bonsentir není čistý jako pasta na zuby. Dva lidé, které nahlásil jako propuštěné, se ukázali být trochu problematickými – možná. Můžeme ho kvůli tomu vzít do vazby?“

„Je v tom až po uši, sakra,“ řekl jsem.

„Samozřejmě,“ nechal se Ohls slyšet trochu hlasitěji. „Vy to víte a já to vím taky. Jste schopen o tom přesvědčit taky okresního zástupce? Soudce a porotu? Znáte moc dobře odpověď na tohle všechno, Marlowe.“

„Už ji můžu dát zpátky?“ zeptal se zaměstnanec márnice.

Ohls přikývl a zásuvka tiše zajela po naolejované kolejnici. Zanechali jsme ji tam a zamířili zpátky ven, kde život šel dál a slunce na obloze letního odpoledne mělo barvu staré mědi.

Mezitím dopravní zácpa trochu prořídla, Ohls nechal sirénu vypnutou a zařadil auto do zpátečního proudu do Hollywoodu.

„Mám pro vás ještě jiný oříšek, Marlowe.“

Stáhl jsem si klobouk více do čela, abych si chránil oči před zapadajícím sluncem. Opíral jsem se o sedadlo a cítil se starší než Mount Rainier.

„Ano?“

„Lolu Monforte,“ řekl Ohls. „Tu rozporcovanou v kaňonu.“

„Jo.“

„Říkal jsem vám, že bývala herečkou, a my jsme teď objevili chlapa, který byl jejím agentem. Říkal, že s ní byly potíže. Byla to alkoholička a nymfomanka.“

„Ještě něco?“

„Říkal, že strávila nějaký čas v Resthavenu, aby si srovnala pár těch výstředností.“

Pod krempou klobouku jsem zůstával dokonale klidný. Oba jsme ztichli. Ohls se držel vlevo na zužující se silnici, odkud se ze Sunsetu zahýbá na Hollywood.

„Odhaduji, že to spojení se Sternwoodovými vypadalo asi takhle: Kámošky si povídají o společném koníčku a potom ‘Podívej, zlato, tady máš číslo, zavolej mi, až se dostaneš ven’, a napíše jí telefon na sirky,“ rozpovídal se Ohls.

„Předpokládám, že byla vyléčena a propuštěna.“

„Překvapení, samá překvapení,“ řekl Ohls.

„A vy ho pořád nehodláte zatknout?“

„Doufáme, že nám něco najdete, Marlowe, co by nám v tom pomohlo.“

Cítil jsem, jak se mi v žaludku pohybuje kus něčeho ledového. Kde je Carmen?

„Jasně,“ řekl jsem zpod klobouku, „bude mi potěšením.“

26

Dům byl prázdný a moje kancelář tmavá. Seděl jsem tam sám, opatroval pití a díval se ven z okna na horkou kalifornskou noc. Na bulváru pode mnou se honila auta s burácením nahoru a dolů po Stripu, některé občas dvakrát přeřadilo, aby motor řval ještě víc. Neony zaplavovaly moji kancelář svými jasnými barvami všemi směry, vytvářejíce v tmavé místnosti pohyblivé obrazce. Některé z těch vzorů byly jasně rudé jako krev nacákaná na stěny pokoje.

Ať jsem se v tomhle případu vydal kamkoli, všude jsem narážel na doktora Bonsentira a za ním vyhlížel stále hrozivější stín Randolpha Simpsona – chlapa s penězi, vlivem a mocí a se zvrhlými sexuálními choutkami. Předpokládalo se, že Carmen je u něho a že ji přivedu zpátky. Potom se to trochu zkomplikovalo. Simpson musel být nějak zainteresován v tom švindlu s vodními právy. Byl to podvod, kde šlo o velké peníze. Bylo třeba spoustu lidí podplatit nebo postrašit, nebo nejlépe obojí.

A taky to chtělo, aby to vedl chlápek, kterému bude úplně jedno, jestli díky tomu podfuku nahoře v Neville Valley životy takových osmi až deseti tisíců lidí vyschnou a rozpadnou se na prach, který rozfouká vítr.

Otevřeným oknem vnikal do místnosti pach benzinových výparů a smažených jídel, doprovázen o mnoho slabším náznakem vůně ibišků, buganvílií a štiplavým aroma eukalyptů. A také jste mohli zachytit skoro nerozeznatelnou vůni oceánu, téměř zahlazenou výfukovými plyny a pachy vaření, která pomalu přicházela od západu, směrem od Asie.

Cítil jsem se staře, unaveně a upachtěně, jako bych byl zápasil v jámě plné štěrku.

Přemýšlel jsem o večeři, i když jsem necítil žádnou potřebu jíst. Myslel jsem na Vivian, její poničený obličej a duši, zmatenou z té temné tragédie její rodiny. Také jsem přemýšlel o tom, jak jí voněly rty, a jak se její tělo tak silně tisklo k mému tu noc v její ložnici. Vzpomněl jsem si i na Rustyho Regana, kterého jsem nikdy nepotkal a který se vydal na tu dlouhou cestu jenom chvíli předtím, než ho následovaly Lola Monforte a paní Swayzeová. Zajímalo by mě, jestli mají klidný spánek nebo se jim něco zdá. A jestli mají sny, tak jaké? Noční můry? A co až já usnu svým velkým spánkem, budou mě také pronásledovat? Jestli ano, tak jednou z nich bude den, kdy mě Carmen požádala, abych ji naučil střílet z malého revolveru, který jsem jí sebral, když se snažila pomoci na onen svět Joe Brodymu.

Šel jsem dozadu okolo odpadní jímky plné bahna a umístil kanystr nahoru, doprostřed obrovského kola. Zvětšilo to cíl. Když se netrefí do kanystru, a to se určitě netrefí, zasáhne alespoň to kolo. To by mohlo kulku zastavit. Ona ale vůbec neměla v úmyslu střílet na tenhle cíl. Když jsem se k ní vracel okolo šachty a byl vzdálen asi deset stop, vycenila náhle všechny své ostré zoubky, pozvedla zbraň a začala syčet. Ztuhl jsem. Za zády jsem cítil, jak se na mě lepí vlhký chlad páchnoucího bahna.

„Zůstaň stát, ty hajzle!“ poručila mi.

Mířila doprostřed mého hrudníku a ruka se jí ani nežachvěla. Syčivý zvuk, vycházející z jejích úst, nabýval na síle a obličej dostával barvu zažloutlé kosti. Zestárnul, zošklivěl a tvář připomínala zvíře, zlé zvíře.

Zasmál jsem se a vykročil směrem k ní. Viděl jsem její malý ukazováček, křečovitě se napínající na spoušti. Celý jí tím úsilím zbělel.

Když jsem byl od ní asi šest stop, začala střílet. Ozvaly se křehké rány bez dodatečných ostrých plesknutí do cíle. Nebylo vidět žádný kouř. Zastavil jsem se a zazubil se na ni. Vystřelila ještě dvakrát rychle po sobě. Myslím, že kdyby byla zbraň nabita ostrými, žádná z ran by neminula cíl. Celkem měla pět ran a čtyři už vypálila. Uspíšil jsem to. Nechtěl jsem, aby mi poslední výstřel šel do obličeje, tak jsem uhnul stranou. Zamířila přesto velice pečlivě, vůbec ničeho se neobávala. Bylo cítit trochu střelného prachu.

Narovnal jsem se.

„ Vy jste teda zlatíčko!“

Ruka, držící zbraň, se jí začala divoce třást, zbraň jí vypadla na zem. Výraz její tváře se začal rozpadat, hlava se jí stočila k levému rameni a na rtech se objevila pěna. Začala se kymácet a vydávat kňučivé zvuky.

Zachytil jsem ji, jak padala – už byla v bezvědomí. Oběma rukama jsem jí držel rozevřené zuby a potom jí mezi ně vecpal stočený kapesník. Musel jsem vynaložit všechnu svou sílu, aby se mi to podařilo. Zvedl jsem ji, odnesl do auta a pak se vrátil pro zbraň, kterou jsem si dal do kapsy. Vydrápal jsem se zpátky k autu a jel zpátky po rozježděné cestě, kterou jsme přijeli, nahoru k ní domů. Carmen ležela v koutě auta, zmačkaná, bez pohybu. Byl jsem asi tak v polovině cesty, když se pohnula. Oči se jí náhle široce a divoce rozevřely. Posadila se.

„Co se stalo?“ vydechla.

„Nic, proč?“

„Ale ano, přece něco. Počůrala jsem se.“

„ To se stává …“ uklidnil jsem ji. Vstal jsem, vylil zbytek pití do dřezu a vypláchl sklenici. Vyhrnul jsem si rukávy a nacákal studenou vodu na obličej. Potom jsem se pořádně utřel ručníkem. Šel jsem k oknu a zavřel ho. Vyšel jsem z kanceláře a zamířil domů k Hobart Arms, abych zkusil usnout. Jestli se mi něco zdálo, už si to nepamatuji.

27

Když jsem ráno dorazil do kanceláře, zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a byla to Pauline Snowová.

„Marlowe,“ řekla, „nevím jestli to něco znamená, ale je tady jeden prospektor z pouště a říká, že našel místo, kde se odehrála vražda. Je to blízko místa, kde bydlí Simpson. Tenhle starý blázen většinu času popíjí a já si nejsem tak docela jistá, co viděl.“

„Proč si myslí, že to je místo, kde došlo k vraždě?“

„Říká, že je tam všude krev.“

„Pauline, zavěste a dívejte se z okna. Uvidíte mne, jak parkuju auto.“

Když jsem tam konečně dojel, měla už Pauline připravený džbán s ledovým čajem, posadili jsme se k ní do kanceláře a ona chvíli povídala.

„Začala jsem se zajímat o to Sdružení pro rozvoj v Rancho Springs a taky jsem se trochu vyptávala na Randolpha Simpsona, protože jste říkal, že máte dojem, že je do toho nějak zapletený.“

V čaji plaval plátek citrónu a spousta ledu. Osladil jsem si ho, zamíchal a čekal, až se cukr rozpustí a tekutina bude znovu průhledná.

Vedro v poušti bylo jako hmota, která vším prostupuje.

„Tak jsem se poptávala tady okolo, jenom tak, víte. Ví někdo něco o společnosti v Rancho Springs? Neví náhodou někdo něco neobvyklého o Simpsonovi? Mám v tomhle městě dost kontaktů, měla bych mít, vždyť už tady trávím víc jak půlku toho mýho zatracenýho života, a rozneslo se to. První, co se přihodilo, bylo, že sem přišel Cecil. Cecil Colernan je náčelník zdejší policie. Chtěl vědět, proč se vyptávám po městě a já mu řekla, že v zájmu novin a že ptát se je běžný způsob, jak se pracuje pro tisk. On mi řekl, že by bylo lepší, kdybych s tím vyptáváním přestala. Tak jsem mu řekla, že uvažuji o tom napsat úvodník do novin, jak se mi zdá, že tu policie nikoho nezatýká, kromě náhodných lidí, kteří tudy projíždějí. A on mi povídal, že bude lepší, kdybych tohle taky nedělala. Tak jsme tu na sebe chvíli řvali a než odešel, tak mi řekl, že o něm ještě uslyším.“

„Je to obtížný nepřítel,“ varoval jsem ji.

„Marlowe, v mém věku je dokonce lepší mít nepřítele než se jenom nudit.“

„A co to místo vraždy?“

„No, Shorty, to je ta pouštní krysa, slyšel od někoho, že se zajímám, tak přišel sem a povídal, že mi řekne příběh, který bych mohla dát do novin. Tak jsem mu nalila whisky a on si sedl a vyprávěl mi, jak se potuloval ve staré opuštěné šachtě – spousta zlatokopů to dělá, myslí si, že tam najdou trochu prachu, co někdo přehlédl – a objevil tam takovou jako místnost, vlastně je to jenom taková rozšířená šachta, která byla, jak on tvrdí, celá potřísněná krví. Podle Shortyho bylo to místo celé pokryté zaschlou krví. Pomyslela jsem si, že vám dám raději vědět. Jak říkám, nemusí z toho být nic…“

„Shorty mluvil s policajty?“

„Říká, že ne, a já mu věřím. Lidi jako Cecil se moc nepárají s chlápky, jako je Shorty.“

„A taky Vern,“ doplnil jsem ji.

„Vy jste je potkal?“

„Jo. Kde je ta důlní šachta?“

„Jihovýchodně od města. Odvezu vás tam,“ nabídla se Pauline.

„To nemusíte,“ rozmlouval jsem jí to.

„Bývala jsem kriminální reportérka, Marlowe. Už jsem viděla krev. Neděsí mne to.“

„Zato mě to děsí,“ poznamenal jsem.

Měla Ford pick-up a řídila ho příliš rychle na to, jak vypadala silnice, po které jsme jeli. Nebo možná rychlost byla k silnici přiměřená, ale ne pro mě. Rozhodl jsem se, že mi to nebude vadit. Vyjeli jsme ven z města, na jihovýchod, napříč plochou rozpálenou krajinou. Občas bylo možné zahlédnout osamělý shluk pouštních rostlin a semtam se objevil kaktus, který působil poněkud rušivě v klidném pouštním ovzduší. Cesta neměla krajnice a za chvíli se proměnila v úzkou stezku pro dvoukoláky, po níž se dodávka natřásala a kodrcala.

Důlní šachta vedla horizontálně nízkou vyvýšeninou, asi tak dvěstě yardů od cesty. Vchod byl zpevněn trámy a hromada důlní škváry se rozprostírala nejméně padesát yardů od vchodu. Na zemi bylo ještě možné rozeznat slabé otisky kol důlních vagónů, vedoucí k cestě. Jediný zvuk, který jsem slyšel, když jsme se blížili ke vchodu šachty, byl pouštní vítr, rozmetávající drobné kamínky z hald do vzdáleností několika set mil a zanášející dovnitř šachty štěrk a pouštní rostliny. Uvnitř se zvuk větru proměnil v dutý tón, připomínající vzdálené houkání vlaku.

Pauline rozsvítila velkou svítilnu na baterie, kterou přinesla s sebou a vydali jsme se dovnitř. Naše kroky křupaly v odpadcích na podlaze šachty nejméně dvacet stop, až na místo, kde se chodba trochu stáčela a rozšířila, než začala klesat. Stěny i štěrková podlaha tu byly pokryty škraloupy zčernalé krve. Krev byla ještě cítit, i když určitě ne tak intenzívně, jako když byla čerstvá.

Byl to pach, který jste si nemohli splést s žádným jiným. Krev nejprve stříkala na stěny a potom stekla v širokých pramenech na podlahu, kde utvořila sedliny okolo poházených kamenů. Zaslechl jsem, jak Paulině zadržela dech.

„Možná jste raději měla počkat v autě,“ řekl jsem jí.

„Ne.“

Pohybovala pomalu svítilnou a postupně osvětlovala celý prostor. Na jedné stěně, asi tak ve výši ramen, byl krvavý otisk ruky, vystupující tmavěji na červenohnědých kamenech, které tvořily stěnu šachty. Také bylo dobře rozeznat cákance tam, kde se krev rozstříkla po stěnách, a odkud pomalu stékala. Sedl jsem si do dřepu a zblízka prohlížel zaschlé louže, jejichž povrch se ve světle svítilny matně leskl. Vždycky mne udivovalo, kolik krve je v lidském těle.

Mezi kameny, velkými jako fotbalový míč, se náhle zalesklo něco kovového.

„Támhle!“ ukázal jsem Pauline a ona tím směrem zamířila světlo. Přešel jsem vrávoravě po kamenech a zvedl chirurgickou pilku. Držel jsem ji opatrně, přestože naděje na použitelné otisky prstů byla asi stejná jako možnost, že ze šachty vyskočí džin a poví nám, co se tu stalo. Pomalu jsem prohlížel podlahu a po chvíli objevil skalpel. Byl jsem opatrný i v tomto případě. Protože tu už nebylo nic k nalezení, postoupili jsme o kousek dál, ale v šachtě jsme už neobjevili nic, co by s vraždou nějak souviselo. Vrátili jsme se tedy do krvavé místnosti.

„Co si o tom myslíte?“ zeptala se Pauline.

„Myslím, že už vím, kde byla rozřezána Lola Monforte.“

„Ta vražda v Los Angeles?“

„Jo.“ .

„Myslíte, že se to stalo tady?“

„Ano. Kterým směrem je místo, kde bydlí Simpson?“

Vyšli jsme ven ze šachty. Nesl jsem skalpel i chirurgickou pilku.

V denním světle bylo možné přečíst jméno výrobce vyryté na čepeli blízko rukojeti, kde zrovna zůstal kousek místa nepokrytý krví. „Williamsonova Chirurgie,“ stálo tam.

Nadechl jsem se zhluboka horkého pouštního vzduchu, abych vyhnal z plic ten tísnivý pach staré krve.

„Možná, že jsme právě teď na Simpsonových pozemcích,“ řekla Paulině, „tady mu patří dvě třetiny všeho.“

„Mohli bychom se podívat na nějaké obydlenější části?“

„Jistě.“

Vrátili jsme se k dodávce. Chirurgické nástroje jsem položil na sedadlo. Opustili jsme koleje vyjeté důlními vozíky a zamířili na východ. Asi za dvacet minut jsme narazili na dlážděnou silnici.

„Tahle cesta je Simpsonova, vede nahoru a napojuje se na mezistátní dálnici. Nechal si ji tu postavit,“ vysvětlovala Pauline.

„To by asi udělal každý,“ řekl jsem.

Jeli jsme po ní ještě asi čtvrt hodiny a potom se před námi začalo z pouště zvedat něco, co vypadalo jako stavba z pohádek Tisíce a jedné noci. Mělo to tři podlaží s věžičkami, štukované zdi a bylo to obklopeno vysokou kamennou zdí, od které se odráželo slunce.

„Žádný hradní příkop?“ podivil jsem se.

„Já nevím, možná uvnitř,“ odpověděla.

Když už jsme byli dost blízko, ukázalo se, že celá vrchní hrana zdi je hustě poseta skleněnými střepy. Nad zdí vyčuhovaly vrcholky stromů, což znamenalo, že je tam dostatek vody. Dům i zeď měly lehce vybledlou narůžovělou barvu, která asi vypadala sytě jen při rudém pouštním západu slunce.

Pauline zaparkovala asi sto yardů od té citadely a nechala běžet motor. Poprvé za tu dobu, co jsem ji znal, a to počítám i ten výlet do šachty, vypadala opravdu vyděšeně.

„Simpson nemá rád společnost,“ řekla.

Zdálo se, že celý komplex Simpsonova hnízdečka je rozsáhlý asi jako středně velké město. Za zdí obehnanou ostnatým drátem, byla přistávací plocha, bezpochyby pro jeho soukromé letadlo. Na vzdálenějším konci této plochy byl shluk hospodářských stavení.

„Není dobré se tu dlouho zdržovat,“ podotkla Pauline.

Bezděčně udržovala motor v obrátkách, jak jsme tam seděli.

„Tam se dá těžko dostat,“ řekl jsem zamyšleně.

„Těžko? Bože, Marlowe, to je prostě nemožné! Musel byste mít armádu.“

Zeď byla přílis vysoká na to, aby bylo vidět dovnitř citadely. Za tu dobu co jsme tam seděli, jsme nezahlédli žádný pohyb Ale Carmen Sternwoodová tam pravděpodobně je. Cucá si palec chichotá se a možná občas, jenom tak kvůli starým časům pořádá mejdan. Podle všeho, co jsem doposud věděl o Simpsonově životním stylu, muselo se tam Carmen moc líbit. Musel být jejím vysněným mužem. A podle toho, co jsem věděl, musel být vysněným partnerem i pro Lolu Monforte.

„Měli bychom vypadnout, Marlowe,“ ozvala se Paulina.

„Jasně.“

Smykem otočila dodávku a daleko rychleji, než jsme přijeli, jsme vyrazili zpátky, pryč od Simpsonovy pevnosti.

28

Byli jsme zpět v kanceláři Pauliny Snowové a já jsem telefonoval Berniemu Ohlsovi.

„To je správní okres San Bernardino,“ říkal Ohls. „Vezmu někoho z Okresní prokuratury v San Brdoo, aby se na to přijel podívat.“

„A vzorky krve?“

„To je nápad! A mohli bychom to i srovnat se vzorky Loly Monforte, jestli je to stejná skupina.“

„Máte kliku, že spolupracujete se vzdělaným profesionálem,“ připomněl jsem mu.

„Zastavte se u mne, až se dostanete zpátky do Los Angeles,“ řekl Ohls a zavěsil.

„Raději vás z toho vynechám,“ navrhl jsem Pauline.

„Vůbec mi nevadí být u toho.“

„Ale bude, jakmile se tu objeví některý ze Simpsonových hochů nebo někdo od policie Rancho Springs, což asi znamená totéž.“

„Už jsem vám to, Marlowe, jednou řekla. Jsem už příliš stará a tlustá na to, abych byla vyplašená. Kromě toho budou určitě chtít vědět, jak jste našel tu šachtu a podle toho, co vím o policajtech, nespokojí se s tím, když jim to neřeknete.“

„Jestli chcete znát můj názor, tak byste se měla sebrat a jít bydlet k někomu daleko odtud, dokud se to tu nevyřeší.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jsem v tom a jsem tady. Navždy.“

,Někdo z Okresní prokuratury v San Berdoo’ byli dva čistě oblečení ptáčkové a jeden technický expert. Odebrali jsme se společně do šachty a zatímco technický expert meditoval nad scénou smrti, ti dva mluvili s námi. Dal jsem jim skalpel a pilku a oni mi řekli, že bych se neměl plést do svědeckých důkazů. Odpověděl jsem, že s nimi souhlasím, že by asi bylo lepší, kdybych je nechal ležet tam, kde byly, aby je někdo mohl odnést. A oni na to, že nepotřebují žádného cvičeného troubu z Los Angeles, aby jim hlídal důkazy. Vysvětlil jsem jim, že je jedno, odkud ten trouba je, pokud vůbec nějakého mají. Tak jsme se spolu ještě chvíli bavili.

Jeden z těch chlápků byl světlovlasý a pihatý s veselýma očima a vypadal, že se občas i napije.

„Hodláte spolupracovat s policií v Rancho Springs?“ zeptal jsem se ho. On se ušklíbl, podíval se na svého tmavého, štíhlého kolegu jménem Hernandez.

„Hodláme spolupracovat s Cecilem, Manny?“ Tmavý chlápek zavrtěl hlavou. Nezdálo se, že by nám toho chtěl moc říci. Ukázalo se však, že jeho partner s pískově zbarvenými vlasy je přesvědčen, že by měl rozhodnout.

„Manny říká, že ne,“ tlumočil. „Manny to asi nechce moc zdůrazňovat, ale myslí si, že Cecil je něco jako kočičí zvratky a my s ním nekoordinujeme ani dopravní přestupky, natož vraždy.“

„Proti tomu nemám vůbec nic,“ souhlasil jsem.

Napsali si naše prohlášení a u zmínky o Randolphu Simpsonovi se jejich výrazy vůbec nezměnily. Požádali nás, abychom byli po ruce, kdyby nás potřebovali. My jsme se pak vrátili do města a hoši ze San Berdoo se vrátili do San Berdoo.

„Buďte na sebe moc opatrná,“ řekl jsem Pauline, když jsem se chystal k odchodu. „Tenhle případ je větší a ošklivější, než kdokoliv z nás mohl předpokládat.“

„Už nejsem v nebezpečí. Příliš mnoho lidí ví totéž, co já. Nemělo by význam mě zabít. Teď už to všechno vědí i zástupci ze San Bernardina.“

„To je sice pravda, ale tohle jsou špatní lidé a vy jste sama.“

Zalovila v zásuvce svého psacího stolu a vytasila se se starým pohraničním koltem. „Ne tak úplně sama,“ usmála se.

V pozdním odpoledni jsem se vracel zpátky do L. A. Většinu cesty slunce svítilo přímo do očí. Hory na severu byly vysušené a bez života. Když jsem projížděl Pasadenou, viděl jsem dole pod sebou amfiteátr Rose Bowl.

Přede mnou se táhlo údolí San Fernando, zelené a přesně rozparcelované. Věděl jsem, že Lolu Monforte zabil Simpson, jenom mi ještě nebylo jasné, jak to dokázat, ale věděl jsem to. Zrovna tak jsem dobře věděl, že Lola byla v Resthavenu, předaná Simpsonovi přesně tak, jak mu poslali Carmen, když už se Loly nasytil. Doufal jsem, že se Carmen ještě nenasytil. Věděl jsem, že Simpson a Bonsentir byli partnery v té akci v Nevillském údolí. Marlowe – superslídič. Ví všechno, dokázat nemůže nic.

Sjel jsem dolů po Severní Figuerské, skrz Highland Park a dál Elysejským parkem na Sunset, potom západně kolem stánků s hamburgery a růžových kiosků, kde prodávali hot dogy. Pokračoval jsem okolo pohřebních ústavů postavených tak, že vypadaly jako misionářské kostely, kolem nóbl restaurantů vystavěných ve stylu řeckých chrámů nebo francouzských venkovských hospod.

Sem tam bylo vidět i skromnější dům se štukovou fasádou nebo stavení, pokrytá šindely, se širokými krytými vchody, která se náhle objevovala mezi vším tím módním haraburdím a připomínala, že tu taky žijí lidé. Ne moc často, ale přece jen jich tu bylo dost, abyste si vzpomněli, jak to tady vypadalo, když bylo Los Angeles ještě pohodlné ospalé město, odpočívající na slunci.

Den už se chýlil ke konci, když jsem se dostal do Hollywoodu. Nezbývalo mi nic, co bych měl udělat, jenom jít domů a přemýšlet o všech těch věcech, které jsem nemohl dokázat. Přemýšlet, dokud neusnu.

A to jsem také udělal.

29

Celou noc se mi zdálo o krvavě rudé místnosti a ráno jsem se probudil s pocitem, že jsem vůbec nespal. Ráno nebylo moudřejší večera. Panovalo stále skličující vedro, a když jsem se podíval z okna, ozvaly se nade mnou hluboké zvuky hromů. V Hollywoodských kopcích se kmitaly blesky a bylo cítit těžký déšť, přicházející z údolí San Fernando. A znovu hrom, tentokrát blíž a v těsném sledu ho následoval blesk. Šel jsem si do kuchyně připravit kávu, a když jsem ji odměřoval do filtru, zaslechl jsem, že už je tu – déšť, jako těžká záclona, spadající k zemi. Vrátil jsem se k oknu, ale pršelo rovně dolů, v nehybných kaskádách a nebylo vůbec třeba ho zavřít. Dole na Franklinově třídě déšť narážel na rozpálené chodníky a pára se zvedala v nízké cloně po celé ulici. Začaly se tvořit louže a těch pár lidí, co bylo na chodnících, se běželo schovat, nad hlavami noviny nebo tašky. Listí na stromech, kte
ré se začínalo zelenat, se tmavě blýskalo. Z mraků, jež se zdály být nakupeny těsně nad střechami, syčel déšť. Už nebylo vidět vrcholky hor. Pršelo příliš hustě a nebe bylo příliš nízko, kromě okamžiků, kdy vše prozářil blesk a hned za ním zaburácel hrom.

Nasnídal jsem se, oblékl si starý armádní nepromokavý kabát a vydal se do práce. Teplota poklesla asi tak o dvacet stupňů a déšť se ustálil do pravidelného lijáku, co by mohl trvat celý den nebo i déle. V těch ranních hodinách svítila auta, rozsvítilo se v domech, všude byla světla, zářící do všeobecného šera.

Vydal jsem se na západ. Nejprve Franklinovou třídou na Sunset, po něm na Highland a přes Laurel Canyon nahoru na Mulholland. Mhouřil jsem oči, abych prohlédl skrz clonu deště, který zápasil s mými stěrači.

V autě bylo husté vlhko, ale nestaral jsem se o to. Měl jsem plán. Nemohl jsem se dostat na Simpsona. Nemohl jsem dokázat, že by spáchal něco protiprávního, přestože je obtížné zbohatnout v téhle rozlehlé, velké a nádherné zemi, aniž byste se něčeho nelegálního nedopustili. Já jsem dokonce ani nevěděl, kde Simpson je, ve které ze svých pevností, za kterou zdí. Věděl jsem však, kde je doktor Claude Bonsentir, a byl jsem přesvědčen, že je se Simpsonem ve spojení, a možná že když ho budu sledovat dost dlouho, spojení se ukáže. Třeba mě k Simpsonovi zavede nebo přijde Simpson k němu. Nebo mě tam možná uvidí sedět nějaký hledač talentů z MGM a nabídne mi smlouvu. Nebyl to žádný úžasný plán, ale byl jediný, na který jsem přišel, a každopádně byl lepší než zůstat doma a hrát šachy sám proti sobě podle příručky obtížně řešitelných tahů.

Musel jsem se probít s autem sériemi zatáček nahoru nad kaňon. Vlásenkovitá cesta se vinula z nížiny na hollywoodské straně a byla kluzčí než cesta k věčnému zatracení. Auta v opačném proudu mě míjela velice těsně, aby nesklouzla do kaňonu. Nebyla to jízda pro padavky. Přehoupl jsem se opatrně přes silnici Mulholland, vrátil se kus zpátky Coldwaterským kaňonem a zaparkoval na silnici nad Resthavenem, částečně zakryt vzrostlými azalkami, odkud jsem viděl dolů na sanatorium a mohl všechno dobře sledovat. A sledovat. A dát si hlt režné, kterou jsem měl v přihrádce na rukavice. A zapálit si cigaretu a znovu si dát hlt režné a sledovat. A nacpat si dýmku, zapálit hezky stejnoměrně a pootevřít okénko a nechat trochu vyvětrat kouř a sledovat. Takhle vypadal první den. Druhý den jsem dělal totéž. Stále pršelo a já pozoroval. Vedli Peloponéské války. Postavili Akropolis, Římské Forum a já si dal další režnou a sled
oval. Odpoledne se zdlouhavě vleklo. Dopoledne třetího dne mého pozorování se déšť konečně rozplynul a kolem poledne velmi opatrně vyšlo slunce. Vedra byla pryč a vlhkou krajinu pomalu vysušoval lehký větřík, přicházející od Pacifiku. Moje zásoba režné se blížila ke konci, zbývalo už jenom trochu na dně, když se náhle vrata sanatoria otevřela a vyšel doktor Bonsentir, následován Mexičanem a plážovým chlápkem. Kráčeli k velkému černému Cadillacu, který tam stál a nastoupili do něj. Mexičan si sedl na sedadlo spolujezdce, ten druhý za volant a vyrazili, já jim v patách. Sledovat někoho sám není jednoduché, a když nějaký ocas očekávají, nejde to dělat dlouho. Bonsentir s přáteli však vypadali, že je to nezajímá, a zamířili dolů z Coldwateru západně na Sunset. Visel jsem dvě tři auta za nimi, a kde to šlo, měnil jsem jízdní pruhy, abych se dostal na různá místa v jejich zpětném zrcátku, jestli o mně
věděli, nedali to znát. Jeli jsme rovně, pryč ze Sunsetu, kolem usedlostí s uválcovanými trávníky a vysokými ornamentálními ploty. Okolo monumentů v parcích, soukromých vjezdů se soukromou stráží, kde se filmové hvězdy a režiséři ukrývali za bohatství, které jejich domy okázale předváděly, a dělali věci, co dělá každý, když je sám a nemusí nic předstírat.

Ujížděli jsme teď směrem na jih po pobřežní dálnici přes Bay City. Pacifik nám dnes přitančil naproti vyčištěný deštěm, jiskřící v novém slunci, a rozkošnicky se povaloval po čisté bílé pláži. Bay City se rýsovalo vlevo nad námi, čerstvě vykoupané v nedávných deštích, ale vyparáděné tím způsobem, jak to umí přímořská města, města plná falešných slibů v tom slaném vzduchu, s loupající se barevnou omítkou. Cadillac přede mnou mířil neochvějně k jihu a kolem nás se míhala přímořská letoviska – Mannhattan Beach, Hermosa Beach. Kousek jižně za Redondo Beach, poblíž Palos Verdes, jsme sjeli z dálnice po svahu, kolem zakrslých cedrů a přímořské vegetace směrem k vodě. Zpomalil jsem a plížil se za nimi. Když jsem projížděl poslední zatáčku, zahlédl jsem, jak Cadillac vjíždí do prostoru betonové rampy, která přecházela v přístavní molo, na němž stál bíle natřený domek. Hráz vyčníval
a přímo ven do zátoky, kterou tu moře vytvořilo. Na konci byla zakončena schody, omývanými vodou, na nichž seděly nějaké děti. Projel jsem okolo mola, kde stál Cadillac a vyhoupl jsem se zpět na cestu, napojující se na dálnici. Dojel jsem po ní až k nájezdu, zaparkoval a doběhl zpátky dolů k přístavní hrázi. Zastavil jsem se za zkrouceným cedrovým porostem a pozoroval, co se bude dít.

Ve svých městských šatech a botách jsem se cítil poněkud nevhodně a nemotorně. Pod nohama mi drhnul písek a vítr od moře pohazoval cedrovými větvemi, za kterými jsem se snažil ukrýt. Cadillac stál na místě, kde zastavil. Okénka byla vytažená, motor běžel naprázdno. Nikdo nevystoupil. Nikdo neudělal nic, co bych mohl zahlédnout. Občas jsem přešlápl z jedné nohy na druhou a vyndal cigaretu. Ve větru se mi ji podařilo zapálit až na třetí pokus, zády proti větru, sirkou zakrytou dlaněmi. Ti dva hoši, co seděli na rampě, si ničeho nevšimli. Nad nimi v naději kroužil osamělý mořský racek a čekal.

Pár set yardů odtud, na volném moři, se několik mořských ptáků, šedých s bílými náprsenkami, lehounce houpalo na vlnách. Občas se potopili, aby něco malého ulovili, a potom zase spěchali doplnit formaci, nadzdvihováni hřebeny vln.

Kolem půl třetí odpoledne se na horizontu objevila loď. Ve tři už byla přímo proti mně, asi pět set yardů daleko. Byla to, velmi volně řečeno, jachta. Empire State Building je, velmi volně řečeno, dům. Tahle jachta byla téměř čtyři sta stop dlouhá a měla nejméně tři paluby a dva skloněné komíny. Byla natřená jasnou, zbrusu novou vanilkovou barvou. Na zádi měla modrými písmeny vyveden nápis: Randolphs Ranger. Zatímco jsem ji sledoval, ze dvou držáků na zádi byl spuštěn na vodu rychlý motorový člun a nějaký člověk v námořnickém obleku v barvách jachty sešplhal po žebříku a vlezl do něj.

Chvíli si pohrával s tlačítky na přístrojové desce. Potom jsem zaslechl slabý náznak zaburácení motoru a člun se od jachty vyřítil širokým obloukem, zanechávaje za sebou mohutnou brázdu. Zamířil k přístavní hrázi. Když se přiblížil, bylo slyšet dunění jeho silného motoru.

Doktor Bonsentir vystoupil z Cadillacu spolu s Mexičanem a oba došli na konec mola. Člun tam zastavil a ten hoch v námořnickém ho udržoval na místě. Mexičan pomohl Bonsentirovi dovnitř a sám tam skočil tak lehce, jako by se ho zemská přitažlivost netýkala. Chlapec v námořnickém zatočil zkušeně kormidlem a člun se vracel zpátky k jachtě. Plážový chlápek otočil Cadillac a projel kolem mě zpátky k dálnici. Na to, aby si všiml osoby skryté za keři, byl příliš zaměstnán zkoumáním, jak vypadá ve velkých černých brýlích ve zpětném zrcátku. Člun se přiblížil k boku jachty, odkud byl spuštěn žebřík a Bonsentir s Mexičanem po něm vylezli na palubu. Člun zajel k zádi.

Jakmile byl Cadillac z dohledu, zamířil jsem dolů k boudě na hrázi. Před tím jsem si zpoza keřů všiml telefonního drátu, který k ní vedl. Chlapík, jemuž bouda zřejmě patřila, měl velké břicho nacpané do tílka a chomáče řídkých bílých vlasů. Jeho kostnaté ruce byly až nehezky spálené sluncem, stejně jako ramena a části těla, které tílko nezakrývalo. Chyběl mu jeden přední zub a kouřil tenké tmavé cigáro, které mu viselo z koutku úst a na němž se nahromadilo půl palce popela. Zeptal jsem se ho: „Mohl bych si zavolat?“

„To není veřejný telefon, to je soukromý aparát.“

„To ještě neznamená, že byste nemohl dostat zaplaceno za jeho použití.“

„Kam chcete volat?“ staral se.

„Místně. Las Olindas.“

„To není místní hovor,“ řekl. Vyndal jsem z peněženky deset dolarovou bankovku.

„Stačí to?“

Zahlédl jsem našedlou špičku jeho jazyka přejíždět po rtech v blízkosti, kde doutnalo jeho cigáro. Tím pohybem uvolnil sloupeček popela a ten mu spadl na tílko. Bezmyšlenkovitě jej smetl rukou, s očima přilepenýma na bankovku.

„Jo. To by mělo stačit, když nebudete mluvit dlouho.“

„Můžu se někdy taky nadechnout?“

Vzal si desítku a nacpal ji nesloženou do postranní kapsy svých khaki kalhot. Šel ke dveřím a opřel se o veřeje zády ke mně. To považoval za poskytnutí dostatečného soukromí.

Zavolal jsem do Cypress klubu a dostal Eddieho Marse.

„Marlowe,“ řekl jsem. „Jsem tady dole, blízko Palos Verdes na přístavní hrázi, asi deset mil jižně od Redonda a myslím, že jsem našel Simpsona.“

„Myslíte, že se odtud nehne?“

„To nevím, je na jachtě, asi čtvrt míle od břehu. Teď právě zakotvil.“

„Zůstaňte tam, válečníku. Hned přijedu.“

„Máte člun?“ zeptal jsem se ho.

„Seženu ho,“ řekl Mars.

„Dobře, počkejte.“ Otočil jsem se k chlápkovi ve dveřích: „Jak se to tu jmenuje?“

Chlápek se otočil, snažil se vypadat, jako bych právě přerušil jeho hluboké myšlenky: „Tohle místo?“

„Jo. chci popsat příteli cestu.“

„Fair Harbor.“

Opakoval jsem to Marsovi.

„Držte se, válečníku, hned vyrážím.“

„Budu tady, Eddie, zatím si nafouknu křidýlka do vody.“

Mars zavěsil a já také. Oknem boudy jsem zahlédl, jak člun znovu odrazil od jachty a mířil rovnou k molu. Otočil jsem se a opřel o pult, ponechávaje sako rozevřené tak, aby ten člověk nemohl přehlédnout moji zbraň.

„Poslechněte,“ řekl jsem, „jsem Armstrong, tajný agent vlády Spojených států. Nemohu vám říci detaily, ale děláme na něčem větším, co se týká té jachty támhle, a já chci, abyste nikomu neříkal o tomhle hovoru.“

Chlápek měl upřené oči na pažbu pistole pod mým sakem. A myslel na deset dolarů v kapse.

„Jasná věc,“ pokýval horlivě hlavou. „Jasná věc, kapitáne. Můžete se na mě spolehnout, byl jsem, sakra, deset let poctívej námořník.“

„Tak dobře,“ uklidnil jsem ho a pak dodal, „heslo je ,máma’,“ protože jsem to vždycky chtěl říci a nikdy nebyla lepší příležitost než teď.

Chlápek znovu energicky zakýval hlavou a já se šel pro změnu opřít o dveře. Zkusil jsem nasadit výraz znuděného, výkonného a drsného hocha, co agenti mívají.

Motorový člun zatočil k molu. Chlapík v námořnickém obleku vypnul motor a nechal člun doplout k přístavišti, kde ho přivázal. Vyskočil ven a blížil se po hrázi k boudě. Vypadal drsně, měl velké ruce a na pravém předloktí modře vytetovaného hada. Tvrdě se na mě podíval. Ustoupil jsem stranou, aby mohl projít, a on vešel do boudy.

„Potřebuji nějaký led,“ řekl tomu starému paprikovi.

„Ano, pane, mám ho venku v lednici. Chcete desetilibrový blok? Dvacítku?“

„Dvě dvacítky. Naložte mi je do člunu.“

„Ehm, lidi tu obyčejně platí i odnášejí…“

„Fajn. Tak já ho zaplatím a vy ho odnesete dolů do člunu,“ ušklíbl se námořník.

Chvíli bylo ticho a potom chlapík řekl: „Jasně.“ Obešel boudu a dostal se k velkému mrazicímu boxu, stojícímu po straně, co bylo moře. Námořník se přiklátil pomalým krokem ke mně. Vyšel přede dveře a opřel se zády o boudu vedle mě, zatímco jeho starší kolega vytáhl kleště a pogumovanou plachtu a odnášel led do člunu.

„Pěknej větřík,“ prohodil námořník.

„To jo,“ potvrdil jsem. .

„Plachtíte?“

„Ne.

„Jste tady odtud?“

„Vy jste z Úřadu pro sčítání lidu?“

„Hej, brácho, slušně jsem se zeptal.“

„To zbožňuju, když mi někdo říká ‘brácho’. Skoro stejně jako když se mě někdo jen tak slušně ptá.“

„To by nebylo rozumný takhle se mnou mluvit, brácho.“

„To by teda sakra nebylo.“

Námořník o tom chvilku přemýšlel a rozhodl se, že se mnou nebude ztrácet čas. Pokrčil rameny a líně odkráčel po molu ke člunu. Člověk z boudy zatím naložil druhý blok ledu. Námořník nasedl, nastartoval a vyrazil na plný plyn zpět k jachtě.

Chlápek v tílku se vrátil od přístaviště funící a rudý v obličeji. Pokýval jsem na něj a spiklenecky mrkl. Zašel do boudy. Čekal jsem. Poslední dobou jsem hodně čekal. Nedělal jsem vlastně poslední dobou skoro nic jiného, jen jsem příležitostně dostal nakládačku nebo mi vyhrožovali pistolí. Když počítám tu desítku, co jsem dal za telefon, byl jsem v celém tomhle případu nejméně devět dolarů v mínusu. Tohle není ten správný způsob, jak zbohatnout.

Pět set yardů odtud se na kotevním laně klidně pohupoval Randolph’s Ranger, plný odpovědí na mnoho otázek. Třeba Carmen Sternwoodová, pět set yardů odtud, rozkošná jako beruška, ale mnohem slabomyslnější a se stejným smyslem pro mravnost, jako má hyena. A zde stojí zachránce Marlowe. Proti Randolphu Simpsonovi, jehož jsem nikdy neviděl a který se ukázal být vrahem, mrzačícím své oběti a zlodějem monumentálního formátu, a to se nezmiňuju o Bonsentirovi, jeho Mexičanovi a pěti šesti poskocích. Skvělá parta, už se nemůžu dočkat, až se k vám přidám. Dokonalý spolek. Marlowe – univerzální host, bezvadně zapadne mezi psychopaty a vrahy, přítel všech, blízký kolega Eddieho Marse – pistolníka, hráče, gaunera po všech stránkách.

Nebe a moře se střídaly v tom, kdo bude modřejší a sluneční paprsky poskakující po zpěněných vrcholcích vln působily, že vzduch byl plný nadšeného veselí. Od jihu připlula malá dvoustěžňová plachetnice. Přiblížila se ke břehu a vyhodila kotvu. Štíhlá dívka se sametově opáleným tělem a velice světlými vlasy nastoupila do dingy, kterou vlekla, a veslovala ke břehu. Dívka měla bílé šortky a tenisky, modrobíle pruhované tričko a na očích brýle proti slunci tak obrovské, že jí zakrývaly půlku obličeje. Na palubě jachty jsem viděl stejně oblečeného mladíka, jak navíjí přebytečné kotevní lano a svinuje hlavní plachtu. Dívka koupila nějaký led, bochník chleba a další potraviny a vracela se zpátky s nákupem v hnědém papírovém pytli. Staroch se málem přerazil, jak jí nesl desetilibrový blok ledu až do dingy. Měla dokonale hladké nohy a barvu prvotřídního sherry. Zazářila na něj úsměvem, který by
rozpustil i ten kus ledu, kdyby ho ještě držel. On jí vrátil trapný bezzubý přihlouplý úsměv. Dívka odrazila od přístaviště a veslovala úspornými záběry zpět ke své jachtě.

Oba jsme ji sledovali, dokud nebyla na palubě a plachta nevyjela vzhůru. Loď se pomalu pohnula severním směrem, ven ze zátoky a zmizela z dohledu. Zůstali jsme zase sami. Já, ten divný patron a Randolphův Ranger.

30

Ti dva kluci už vzdali chytání ryb a odešli. Díval jsem se za nimi, jak odcházejí a hádají se o to, který z nich už málem něco chytil.

Eddie Mars se objevil za dvacet minut v tlustém bílém roláku a v námořnické čepici s velkým kšiltem. Blondie přišel s ním, dnes vypadal zvlášť bledě a městsky uprostřed písku a slaného vzduchu v zátoce. Na nose brýle proti slunci, proti větru žlutohnědou gabardénovou větrovku. Zaparkovali své dlouhé černé auto na hrázi a přišli k boudě, kde už jsem byl tou dobou jako doma.

„Simpson je támhle?“ kývl Mars směrem k jachtě.

„Vsadím se, že jo,“ přitakal jsem.

„Sázky, to je moje. Člun už je na cestě.“

„Jak brzo dorazí?“

„Buďte trpělivý, válečníku, chvilku to trvá. Pojďme se zatím tady posadit na sluníčku a dát si něco studeného.“

Blondie zašel do boudy a koupil pár zázvorových piv. Potom došel do vozu pro pintu výborného bourbonu, který jsme si nalili do papírových kelímků, které nám velkoryse poskytl staroch a doplnili pivem. Zíral na naše pití jako topící se na plavčíka, ale Mars ho ignoroval.

„Trochu jsem přemýšlel o tom, jak jste našel tohle místo,“ povídá Mars, „asi jste sledoval Bonsentira, co?“

„Jo.“

„Jak dlouho?“

„Tři dny.“

„Žádní pomocníci?“

„Žádní.“

Mars zavrtěl hlavou a zašklebil se. Jeho úsměv byl plný té vřelosti, kterou mívá majitel zastavárny, když prohlíží diamantový prsten vaší matky.

„Tak to tedy musím nechat na vás. Je to váš džob.“

Neměl jsem k tomu co dodat a tak jsem to dál nerozvíjel a raději usrkl trochu bourbonu s pivem. Na vlnách okolo jachty se pohupovali rackové a čekali, jestli se náhodou něco nepřihodí. Vypili jsme své drinky a Blondie nám udělal další. Upíjeli jsme dál. V dálce, směrem od severu, se objevila kajutová jachta s vysokým můstkem a se zařízením na lov mečounů na přídi.

„To jsou naši,“ oznámil mi Mars.

Ta loď byla stejně nenápadná jako aligátor ve vaně.

„Nebude to problém sledovat je na tomhle,“ poznamenal jsem ironicky.

Mars se bránil: „Není to tak jednoduché sehnat nenápadný člun. Tenhle dřív patřil chlapíkovi, který na něm pašoval zboží, než zestárnul. Má to pořádný motor.“

Kajutová jachta zpěnila vodu okolo Randolphova Rangera a vklouzla podélně do přístaviště na konci hráze, na níž jsme seděli.

„Všichni na palubu!“ zavelel Mars a dopil svůj drink. Šli jsme na konec hráze a sešplhali po žebříku dolů na jachtu. Byla to stará, ale pečlivě udržovaná loď. Všechna mosaz na ní byla nablýskaná a týkové a mahagonové dřevo se skvělo léty ručního ošetřování. U kormidla stálo vysoké šlachovité individuum se slaměným kloboukem naraženým přes kořen nosu. Držel loď proti přístavišti s lehkou bravurou, zatímco jsme lezli na palubu. Dalším pasažérem byl boxer s natrženým uchem a přeraženým nosem, připomínající buldoka, kterého jsem už dříve viděl. Byli tu s námi ještě tři další, tvrdě vypadající muži, které jsem neznal. Ani jeden z nich nevypadal jako rybář.

Mars kývnul na kormidelníka a ten odrazil od mola hbitými pohyby ruky. Motory jsme nechali běžet téměř naprázdno, když jsme se přibližovali k Simpsonově jachtě.

„Máte nějaký plán, válečníku?“ Mars se opíral o zábradlí, jednu ruku v kapse kalhot, palec ven, manikúra na nehtu mu svítila.

„Měli bychom zůstat někde blízko na vodě a čekat. Jestli se pohnou, budeme je sledovat. Jinak, až se setmí, půjdu se tam podívat.“

„Sám?“

„Jo. Když tam půjdeme všichni, strhne se přestřelka a já nechci, aby to Carmen schytala.“

„Jí by se to líbilo,“ řekl Mars, zamyšleně sleduje hladinu. „Hihňala by se, cucala by si palec a nejspíš by se i počůrala.“

„Nebyl jsem najatý pro to, abych ji přinesl zastřelenou.“

„Za kolik vlastně tohle všechno děláte?“

„Za tuhle práci mám jeden dolar.“

Mars se zasmál. „No, vy si svoje peníze zasloužíte, válečníku.“

„To jo. Nemůžu se dočkat, až je investuju.“

„Jak se chcete dostat na palubu jachty?“

Kývl jsem směrem ke skifu, uchycenému na přední palubě dnem vzhůru.

„Myslím, že by mě tam mohl někdo dovézt.“

„A oni vás přivítají s nastoupeným mužstvem.“

„Možná si toho ani nevšimnou. Uvidíme.“

Mars pokrčil rameny a poručil kormidelníkovi v klobouku: „Držte jachtu v dohledu.“ Potom se vrátil k pozorování horizontu.

Dopluli jsme až k jižní straně zátoky a zůstali tam nehybně stát. Minuty se vlekly jako děti, kterým se nechce do školy. Mars stále sledoval horizont a já jachtu. Chlapík s kloboukem držel příď ve větru a zbytek posádky hrál karty. Marlowe a piráti.

Z místa, kde jsme stáli, jsem měl výborný výhled na Randolphova Rangera. Plovoucí přistávací plocha u zádi byla stále spuštěna na vodě a u ní na krátkém provaze plaval člun. Nevypadalo to, že by se v dohledné době chystali někam vyrazit. Na palubě se občas pohybovala postava v bílém, která obcházela pomalým krokem loď bez nějakého viditelného poslání. Všechno se odehrávalo v podpalubí.

Minuty se strašně vlekly, jako by před sebou tlačily obrovské balvany. Slunce nám stálo nad hlavami a zdálo se, že na věky. Neučinilo sebemenší pohyb k západu, vůbec se nepřibližovalo k horizontu Pacifiku, stálo mi nad hlavou, a já pořád jenom čekal.

Později odpoledne se motorový člun ještě jednou vydal zpátky k hrázi pro led, ale to bylo všechno, co se přihodilo. Rackové se klidně houpali na jednotvárné modré vodě. Viseli jsme na místě, bez pohybu, v bezvědomí, na jih od Fair Harboru, až konečně, když jsem se právě chystal oslavit pětadevadesáté narozeniny, slunce velice náhle zmizelo za horizontem a začalo se stmívat. Když se setmělo tak, jak jsme potřebovali, spustili jsme na vodu skif. Nastoupil do něj Blondie, aby mě dovezl k jachtě.

„Počká na vás někde blízko místa, kde vás vysadí,“ řekl mi Mars. „Bude tam připravený, až budete chtít jet zpátky.“

„Umí veslovat?“ zeptal jsem se.

Blondie si mě vůbec nevšímal, seděl ve skifu s rukama položenýma na veslech.

„Blondie je dobrý, nepodceňujte ho,“ poradil mi Mars.

„Jasně, že je, to já jsem taky. Vlítnu tam, zatančím si se Simpsonem a hned jsem tu zpátky s Carmen. Budou si myslet, že je přepadli piráti.“

„Za jak dlouho tam máme vtrhnout a dostat vás odtud?“

„Použijte svůj úsudek, ale nechte mi nějaký čas. Simpson s sebou bere soukromou armádu, kamkoli se hne a mohlo by se stát, že nebudete mít dost střelného prachu.“

Mars se ušklíbl tím svým mrazivým úsměvem: „Uvidíme, válečníku. Uvidíme.“

Sešplhal jsem dolů do zadní části skifu, Blondie lehce zabral vesly a plynulými pohyby po tmavé vodě jsme klouzali k jachtě.

31

Nebyla taková tma, jakou bych si přál. Hvězdy jasně svítily a měsíc, skoro v úplňku, se vznášel nad černou vodou a nehybnou jachtou. Blondie odborně dorazil se skifem k přístavní plošině. Zaslechl jsem slabé zvuky něčeho, co by mohlo znít jako veselost a hodování, ale zrovna tak to mohla být vražedná sekera v akci. Hlasy byly neurčitelné. Tichá voda jemně narážela na trup jachty. Nic jiného jsem neslyšel. Žádné zvuky strážných na palubě. Vystoupil jsem tedy z člunu na plošinu a Blondie odrazil bez jakéhokoliv komentáře. Cítil jsem uklidňující tíži zbraně, visící v pouzdře pod paží. Opatrně jsem se pohnul směrem k žebříku, který vedl na horní palubu.

Byla tichá, mírná noc a z oceánu vanul chlad, v němž se vše zdálo svěží. Paluba se zdála být prázdná, když jsem na ni vystoupil, ale uvědomoval jsem si, že jsem tu předtím zahlédl někoho v námořnickém obleku, a tak jsem zůstal bez pohybu stát za přepážkou a naslouchal. Jenom zvuky vody a nezřetelné lidské hlasy zezdola. Čekal jsem. Lanoví tiše skřípalo. Když jsem pohlédl směrem k Marsově lodi, neviděl jsem nic. Plavala neosvětlená, za bodem dohledu. Nebylo nikde vidět ani Blondieho ve skifu. Slyšel jsem, jak se dole rozléhá chichotání, posazené mnohem výš, než ostatní zvuky. Ten smích měl v sobě něco mrazivého, byl jako kvílení někoho, kdo běduje pro svého ďábelského milence.

Carmen! Najednou jsem zaslechl tiché šoupání nohou v teniskách na palubě. Potom jsem ho uviděl: bílý námořnický oblek, látkový pásek, předepsaná zbraň u boku. Přesně jako opravdový námořník, kromě těch tenisek.

Trochu ospalý, znuděný těmi nekonečnými obchůzkami po lodi, prošel okolo, aniž mne zahlédl a pokračoval dál kolem paluby směrem na příď.

Přeběhl jsem na záď k palubnímu průlezu a skočil dovnitř, rychleji, než utíká naše mládí. Dole se stal hovor lidí jasnější a bylo slyšet i cinkání příborů. Sešel jsem níž o další schod, potom další, až jsem uviděl chodbu, která se zřejmě táhla od přídi až k zádi, s dveřmi kajut, které do ní ústily. Vpředu, u paty schodů byla kajuta s otevřenými dveřmi a právě odtud bylo slyšet všechny ty hlasy. Sešel jsem se schodů až do chodby a zkusil kliku u vedlejší kajuty. Dveře se lehce otevřely a při vstupu do místnosti jsem hned věděl, že je prázdná. Prázdné místnosti jsou cítit jinak. Všechno bylo tak, jak jsem doufal. Jako u většiny lodí, byly ventilační zamřížované otvory umístěny blízko stropu, spojujíce jednu kajutu s druhou, odlehčujíce jim trochou cirkulujícího vzduchu. Mřížka byla otevřená. Přitáhl jsem si k ní židli, postavil se na ni a podíval se vedle.

Byli tam všichni: Bonsentir, Carmen Sternwoodová a vysoký, jemně vypadající muž se spoustou kudrnatých vlasů a velkými kostěnými brýlemi. Musel to být Randolph Simpson. Seděli na polštářích na podlaze okolo nízkého stolu s mosaznou deskou, zdobenou rytinami a jedli rukama. To, co jedli, vypadalo jako nějaký druh zrní smíchaný s ovocem. Byl tam značný nepořádek, jak jedli rukama, ale nikdo z nich se o to nestaral. Carmen měla na sobě široké hedvábné kalhoty a vypasovaný kabátek, který ji zakrýval jen částečně. Z místa, kde jsem stál, se zdálo, že nemá v pupíku žádný šperk. Jednou rukou jedla a druhou si pohrávala s kudrlinkami na Simpsonových vlasech. Chytrá holka, ta naše malá Carmen. Nikdy v koncích, vždycky se baví. Neměla žádné boty a nehty na nohou měla nalakované na modro. Občas si se Simpsonovými vlasy na chvíli přestala hrát, aby podala malé sousto žlutému, pruhovanému kotěti, které jí nadšeně ol
izovalo prsty pokaždé, když si na ně vzpomněla, a potom se zase posadilo a mňoukalo, zklamané z toho, co našlo.

Simpson měl květovanou košili, visící přes bílé kalhoty. Bonsentir měl na sobě tentýž bílý bavlněný oblek, ve kterém jsem ho viděl ráno opouštět Resthaven. Nakláněl se přes stůl a naléval Carmen do sklenice nějaký rudý nápoj z broušené karafy. Upila trochu a hihňala se. Měla hodně rozšířené oči, tvořené téměř jenom zorničkami. Spolu s chichotáním vydávala silný, bublavý zvuk, který šel moc dobře dohromady se slabým závanem nemocničního pachu, který se dostal ventilací do místnosti, kde jsem stál.

Okolo celé jejich kajuty visely závěsy z hedvábného brokátu a podél stěn bylo rozestaveno několik velkých hrnců s trsy kvetoucích rostlin.

Simpson hleděl upřeně na Bonsentira, který promluvil hlubokým hlasem, plným spodních tónů, hlasem z druhořadých filmů, předvádějícím Boha, hovořícího z oblaků:

„Jste příliš mocný, Randolphe, nemůže na vás. Nikdo nemůže. Musíme pokračovat v našem životě tak, jak jsme začali.“

Simpson na něj zíral, jako statista ve špatně padnoucích botách a v šatech sežraných moly zírá v takových filmech na Boha.

Upil trochu červenavé tekutiny ze své sklenice. Carmen nabrala trochu rýže a ovoce z mísy pomocí tří prstů pravé ruky a vhodila sousto Simpsonovi do úst. Většinu toho spolkl, trochu nechal spadnout na košili. Carmen mu to očistila višňově rudým hedvábným ubrouskem a drobky nakrmila dychtivé kotě. Simpson pronesl: „On toho nenechá. Pořád se motá okolo, ptá se. Našel starý důl.“

„Je to malý člověk,“ chlácholil ho Bonsentir, „malý člověk. Jednoduše ho rozmáčkneme, stejně jako se rozmačkává obtížný hmyz.“

Cítil jsem, že nemůžu polknout. Mluvili o mě. Simpsonovi se trochu třásl jeho vysoký hlas. Díval se upřeně na Bonsentira, nakláněje se trochu k němu nad stolem. Carmen natáhla ruku přes jeho stehno, uchopila kuličku vína z podnosu a vhodila si ji do úst. Pomalu ji žvýkala, zatímco si třela tvář o Simpsonovu levou paži. Kotě mňoukalo.

„Objevil ten důl. On a ta vlezlá stará ženská z těch novin.“

„Nenašel nic, na čem by záleželo. Vy máte sílu, Randolphe, vy máte moc a já to vím. Umím ji z vás dostat.“

„A co ten plán!“ Simpson teď už ječel vysokým hlasem.

„Byl nahoře v Nevillském údolí a byl i ve Springs. Už to ví!“

Bonsentir uchopil oběma rukama Simpsonovu pravici a stiskl mu ji. „Postarám se o to, Randolphe. On vás rozčiluje. Odstraním ho.“

„Co když už to někomu řekl?“

„Komu by to řekl, policii? Ta je přece naše. Máme starostu, guvernéra, celý zákonodárný sbor. Ti všichni patří nám. Kalifornie je vaše, Randolphe.“

Setrvali v mlčení, Bonsentir jej stále držel za ruku.

„Ano.“ Simpsonův hlas ztratil svůj ječivý, naříkavý tón.

Carmen si dál třela tvář o jeho paži a ruku o jeho stehno. Kotě už zase mňoukalo. Simpson na ně podrážděně pohlédl.

„Když jste posílal ty muže, slíbil jste, že ho zastaví.“ Simpsonovi už zase začal hlas sklouzávat do kvílivého trylku. „A on nepřestal. A potom, jste poslali chlápky za Vivian a ta jim řekla, že pro ni nikdy nepracoval, a říkala to dál, i když ji zranili. A on stále nepřestává. Nelíbí se mi to.“

„Co udělali Vivian?“ zeptala se Carmen a zase se hihňala tím ‘ bublavým, zkaženým smíchem, který ještě občas slýchávám ve snu. Ani jeden z nich jí nevěnoval pozornost.

„Už vás dál nebude vyrušovat,“ slíbil Bonsentir. Carmen přestala zaměstnávat svou ruku na Simpsonově stehně a strčila si do pusy svůj zvláštní, malý palec. Začala si ho usilovně cucat, otáčejíc jím v ústech sem a tam, jako by z něj chtěla dostat všechnu chuť.

„Znamená to, že ho chcete zabít?“ zeptala se, stále přitisknuta k Simpsonovu rameni. Ten se na ni usmál jako dědeček na vnučku.

„Ráda bys nám pomohla?“

Carmenin perlivý smích vybuchl a pokračoval, jak docela vážně a slavnostně kývala hlavou, palec stále v puse, velké oči prázdné jako strašidelný dům.

„Carmen se to líbí,“ řekla, otevřela ústa a předvedla své malé, ostré a blýskavé zoubky.

„Já vím,“ řekl Simpson a hlas teď měl hluboký a klidný. „A mně se líbí Carmen.“

Vstala a políbila jej na temeno hlavy.

„Carmen musí jít na chvíli do dívčího pokojíčku,“ řekla a vytančila vesele ven z luxusní kajuty, bezstarostně jako velký motýl. Simpson se za ní díval, jak odcházela, a potom pohlédl na Bonsentira. Kotě mňoukalo a otíralo se o Bonsentirovo stehno. Pohlédl na něj s odporem. Potom se náhle postavil a chytil ho za krk. Kotě zavřeštělo. Simpson skočil jedním skokem přes místnost a vyhodil ho otevřeným oknem v boku lodi. Potom se vrátil a posadil se.

„Už brzy,“ řekl temným, hrdelním hlasem, „cítím, že se to blíží. Už brzy přijde Carmenin čas.“

„Vydržela déle než mnohé ostatní,“ poznamenal Bonsentir.

„Rád si představuji…“ řekl Simpson zasněně a slova z něho vytékala jako pomalá, mazlavá odpadní voda, .. .“rád myslím na její výraz v obličeji, v první chvíli, až se to dozví, až si uvědomí, co se jí stane.“

Oba muži zůstali potichu, obdivujíce tu myšlenku. Potom se otevřely dveře a Carmen znovu vplula dovnitř.

„Hotovo,“ oznámila a usadila se vedle Simpsona. Opřela si zase hlavu o jeho paži. Jednou rukou jí zvedl bradu a drsně ji políbil na ústa. Zakroutila vzrušeně svým malým tělíčkem jako ryba na háčku. Sestoupil jsem ze židle, přešel ke dveřím a pootevřel je. Byl nejvyšší čas vzít ji odtamtud pryč. Chodba byla prázdná. Otevřel jsem je tedy úplně a vykročil ven. Po třech schodech jsem sešel k dalším dveřím a sáhl rukou pod kabát pro pistoli. Náhle se mi omotalo okolo krku ocelové lano, silnější než ta, na nichž visí Brooklynský most, a ruce sahající po zbrani mi sevřel silný svěrák. Majitele stačilo cítit – byl to ten Mexičan – a nebylo to ocelové lano, ale jeho paže. Snažil jsem se mu dupnout dozadu na nohu, ale sevření okolo krku sílilo. Vrazil jsem mu levý loket do žeber. Výsledek byl podobný, jako kdybych ho udeřil tyčinkou tureckého medu. Cítil jsem, jak mi v hlavě stoupá tlak. Neviděl jsem nic, jenom ru
dou mlhu. Má zbraň i ruka byly stále nehybně sevřené pod kabátem. Snažil jsem se naklonit dopředu a shodit ho, ale bylo to stejné jako snažit se ohnout starý dub. Nemohl jsem dýchat. Rudá mlha tmavla a stávala se sytější, až mě úplně zahalila a já se do ní vnořil a úplně jsem v ní zmizel.

32

Když se mi vrátilo vědomí, seděl jsem na zemi v malé světlé místnosti bez nábytku. Zavřel jsem na chvíli oči a znovu je otevřel. Do tváře mi svítilo ostré světlo. Krk mě bolel, v hlavě mi bušilo a uvědomoval jsem si, že uklidňující váha mé zbraně z podpaží zmizela. Snažil jsem se zaostřit a dohlédnout za světlo, ale viděl jsem velice nejasně jenom nějaké obrysy. Jeden z nich byl určitě Mexičan, s vypracovanou horní polovinou těla a dlouhými pažemi. Ostatní jsem nemohl rozeznat. V ústech jsem měl chuť, jako bych snědl polštářek na razítkování.

„Zdá se, že se už probral,“ slyšel jsem hlas doktora Bonsentira, sestupující z oblaků.

„Jak prozíravé, pane Marlowe, že jste nás přišel navštívit, právě když jsme se rozhodli, že vás budeme muset vyhledat.“

Napnul jsem nohy, přitáhl je pod sebe a zapřen zády o stěnu se postavil. Mexičan se vynořil zpoza světla a přiblížil se ke mně. Viděl jsem svou pistoli zastrčenou za jeho opaskem. Aspoň, že neudělal na hlavni uzel.

„Proč ho jednoduše nezabijeme hned teď?“ ozval se ze tmy Simpsonův hluboký, sytý hlas. „Potom už na to alespoň nebudeme muset myslet.“

Zaslechl jsem zkažené Carmenino chichotám.

„Myslím, že bude lépe počkat,“ ozval se Bonsentir, „dokud se nedostaneme na volné moře. Tam se bez obtíží zbavíme těla.“

„Nerad pluji v noci,“ Simpsonův hlas už zase nabíral obrátky. Byl to ten nedůtklivý tón rozmazleného dítěte, které ještě nechce jít do postele.

„Já vím, Randolphe, to je v pořádku. Podržíme si ho tady, dokud se nezačne rozednívat.“

„Už je příliš pozdě,“ ozval jsem se, „už to ví příliš mnoho lidí.“

„Kdo to ví?“ zeptal se rozčileně Simpson. „Říkal jsem ti, Clau-de, že to vykládal lidem. Kdo to ví? Co vědí?“ hlas mu přeskakoval nahoru a dolů jako sólový part zobcové flétny.

„On to říká jenom tak, Randolphe. Je v nebezpečí a uvědomuje si to. Říká to a doufá, že se tím zachrání, ale má to marné.“

„Šéf vyšetřování okresního právního zástupce Bernie Ohls, okresní právní zástupce Taggert Wilde, kancelář právního zástupce v San Bernardinu a policajt z Pohřešovaných osob Gregory a taky ten těžký případ Eddie Mars, který je právě teď asi sto yardů odtud s lodí plnou hochů připravených přijít sem a ustřílet vám uši,“ nechal jsem se slyšet.

„Eddie Mars, toho znám!“ řekla Carmen vzrušeně. No ne, známé jméno. Simpson přišel blíž ke světlu lampy. Jaho hladký obličej byl červený. „Přestaňte!“ zaječel. Na jedné straně bylo děsivé poslouchat ho, ale za trochu jiných okolností to byl zajímavý úkaz.

„Snažíte se mě zastrašit. Nikdo nic neví. Nemohou. Jsem příliš mocný, nikdo o mně nic neví. Tak už zavřete hubu, protože stejně budete brzy mrtvý.“ Poslední věta.

Hlava mě bolela, jako by se měla co nejdříve rozskočit, krk jsem měl poraněný a vyschlý, trochu se mi motala hlava a bylo mi nanic z toho ostrého světla v očích. Taky mi bylo zle z toho, jak tam na mě kvílel ten přerostlý spratek. Udeřil jsem ho. Byla to ukázková rána pěstí a odrážela přesně stav, ve kterém jsem byl. Cítil jsem, jak se mu rozplácl nos. Zaječel, jako když se roztříští sklo, klopýtl nazpátek s rukama na obličeji a mezi prsty mu tekla krev. Stále ječel vysokým rezavým hlasem, jako siréna hasičského auta – vuí – vuí. Otočil jsem se směrem, kde jsem tušil Mexičana, ale najednou mě něco tvrdě udeřilo ze strany do hlavy a já se zase vrátil na místo, kde jsem poslední dobou trávil nějak moc času.

33

Když jsem se tentokrát probral, byl jsem sám. Jediné světlo přicházelo ze slabé žárovky na stropě. Všechny bolavé části mého těla na tom byly tentokrát ještě hůř a navíc jsem měl čerstvou ránu na levé čelisti, těsně vedle ucha. Chvíli jsem seděl na zemi a bojoval s nutkáním zvracet. Na jachtě nebylo slyšet žádný jiný pohyb kromě lehkého pohazování slabého příboje, ve kterém jsme pluli. Palubním okénkem jsem viděl, že je stále ještě tma. Čas vstávat. Dokážu to. Metr osmdesát, skoro devadesát kilo. Ve vrcholné formě. Jenom se prostě rovně postavím. Pokusil jsem se dostat nohy pod sebe, ale byly jako chaluhy. Udělal jsem ústupek. Přisunul jsem se ke stěně a pomalu se zkoušel dostávat nahoru, záda podpíraná zdí. Dokonce i tlumené světlo působilo mým očím bolest. Zamhouřil jsem je. Možná, že přece jenom ještě nevstanu. Místo toho si prohlédnu kajutu, zatímco naberu sílu. Nebylo tu toho moc k proh
lížení. Cokoliv mi před tím tak ostře svítilo do očí, bylo pryč, zrovna tak jako nábytek. V rohu stála nějaká tropická, bohatě kvetoucí rostlina ve velikém květináči a dva pohozené polštáře, které kdysi mohly být na nějakém gauči. Jinak jsem byl v docela prázdné místnosti s kovovými stěnami, natřenými krémovou barvou a okénkem, příliš malým na to, abych se jím protáhl.

Měl jsem rozbité hodinky, asi se to stalo, když jsem upadl. Ani jsem nevěděl kdy. Padal jsem tolikrát, že se to mohlo stát kdykoliv. Na košili jsem měl skvrnu od krve, co musela být ze Simpsonova nosu, což mi působilo zadostiučinění. Bolestivě, s častými přestávkami, jsem se konečně postavil na nohy. Kajuta okolo mě se zatočila. Chvíli jsem balancoval na místě, kolébaje se v prázdnotě. Po chvíli se všechno ustálilo. Stál jsem na nohou, sunul jsem se zády po zdi směrem ke dveřím a zkusil je. Byly zamčené. To je překvapení! Žádná jiná cesta ven nevedla. Podíval jsem se na rostlinu v květináči. Byla skutečná, zasazená v opravdové zemi. S velkými purpurovými květy ve tvaru zvonu. Kdybyste byl tak bohatí jako Simpson, mohli byste mít kvetoucí rostliny, kde byste si zamanuli.

Díval jsem se chvíli zamyšleně na ten koutek živé přírody a potom se znovu posadil na zem a zůstal bez pohnutí, dokud se pokoj kolem mě nepřestal točit. Pak jsem si sundal pravou botu a ponožku a obul botu znovu na bosou nohu. Pomalu jsem se zase postavil. Už jsem na to přicházel. Jednou to budu možná schopen udělat, kdykoli budu chtít. Bude-li nějaké „jednou“.

Ponožku jsem naplnil ze dvou třetin zemí z květináče, potom ji nahoře zavázal a lehce se s ní plácl přes ruku. Bylo to tak akorát. Šel jsem k malému kulatému okénku, otevřel je a párkrát se zhluboka nadechl čerstvého mořského vzduchu. Potom jsem se vrátil, postavil se ke zdi vedle dveří na tu stranu, kde se otevíraly, a levou rukou do nich začal bušit.

„Pusťte mně ven!!!“ hulákal jsem co nejhlasitěji. „Okamžitě mě odtud pusťte!!!“

Musel jsem křičet mnohokrát a pořád mlátit do dveří, než jsem na chodbě zaslechl kroky a rachocení klíčů a dveře se otevřely. Mexičan vstoupil, moji pistoli stále za pasem. Namířil jsem ponožku plnou země přesně ke straně jeho hlavy, za levé ucho. Tvrdě jsem udeřil. Zachrčel, klopýtl a klesl na kolena. Praštil jsem ho znovu s tím podomácku vyrobeným obuškem, tentokrát napříč, zezadu po hlavě a on vzdychl a padl oboličejem na zem. Ještě jsem ho tvrdě nakopl do hlavy, potom jsem vedle něj poklekl, strčil pod něj ruku a vytáhl svou zbraň. Klíče, kterými odemkl, ležely na zemi vedle jeho přerostlé ruky. Zvedl jsem je, vyšel na chodbu a zamkl za sebou. Cítil jsem opět uklidňující váhu své pistole, kterou jsem si tentokrát raději nechal v ruce. Tolik lidí mi ji už sebralo, že jsem ji málem ani nepoznával.

Procházel jsem tichou a prázdnou chodbou a naslouchal u každých zavřených dveří, které ji lemovaly. Nebylo nic slyšet, jenom z jedné kajuty se ozývalo chrápání. Nebylo poznat, kdo to je. Postupoval jsem tedy dál, a až u posledních dveří, směrem k přístavu, jsem zaslechl známé chichotání. Zkusil jsem dveře, ale byly zamčené. Podíval jsem se zblízka na zámek a vybral ze svazku klíč, který vypadal, že by se k němu mohl hodit. Trefil jsem se a dveře se jemně otevřely. Byla tam Carmen, úplně v pořádku, se Simpsonem. Měli rozsvícená světla, on ležel připoutaný k posteli obličejem dolů a Carmen, ve stavu, který mě už začínal unavovat, byla nahá jako pulec. Stála nad Simpsonem, hihňala se tím svým smíchem a pleskala do něj kartáčem ze slonoviny, zlatě vykládaným. Potichu jsem za sebou zavřel dveře a vstoupil do pokoje. Carmen zvedla své velké oči, tvořené pouze duhovkou a usmála se: „Vás znám. Vy máte to smě šné jméno.“

„Doghouse Reilly,“ napověděl jsem jí.

Simpson otočil hlavu, aby se na mne podíval, a já se usmál na tu širokou, bílou pásku, kterou měl přes nos, a pár ukázkových monoklů, které mu začínaly tmavnout pod očima. Otevřel ústa, já k němu přiskočil a vrazil mu do nich hlaveň pistole.

„Ani slovo,“ řekl jsem mu. Oči se mu rozšířily, ale ani nehlesl. Jeho nahé tělo bylo hladké a bílé. Rozhlédl jsem se po místnosti. Na stěně vedle postele visel na háčku krajkový župan. Se zbraní stále v Simpsonových ústech jsem řekl Carmen: „Obleč si to.“ Usmála se na mě tím svým prázdným, pomateným úsměvem a strčila si palec do pusy. Jako vždy se předpokládalo, že vyskočím do vzduchu a srazím podpatky. Jako vždy to nefungovalo.

„Jestli vydáte jediný zvuk, zastřelím vás,“ řekl jsem a vyndal Simpsonovi pistoli z úst. Přidržel jsem ji pod paží a sundal župan z háčku. Strčil jsem Carmen ruce do rukávů a zapnul dva knoflíčky, které vůbec neplnily svůj úkol držet ten hadřík pohromadě. Mělo to také pásek, který jsem jí zavázal okolo pasu. Potom jsem vzal znovu zbraň do ruky, přetáhl Simpsonovi přes hlavu pokrývku i prostěradlo, uchopil Carmen pevně za zápěstí a vyšli jsme z kajuty na chodbu. Když jsem za námi zavíral dveře, slyšel jsem Simpsonovo „Pomoc!“, tlumené přikrývkami. Pět stop od dveří už nebylo slyšet nic.

„Kam jdeme?“ ptala se Carmen. Nevypadala vůbec vystrašeně, spíše vzrušeně. Ohrnuté rty obnažovaly bílé zoubky, ostřejší, než jsem kdy u někoho viděl.

„Domů,“ řekl jsem. Vystupovali jsme nahoru po žebříku na palubu. V pravé ruce jsem svíral pistoli, levou Carmenino zápěstí. Na palubě byl jenom ten hoch v námořnickém obleku, stál u kormidla a hleděl soustředěně přes černou vodu na siluetu přístavu.

„Pssst,“ zasyčel jsem na Carmen.

Uchichtla se, zuby jí svítily i v té tmě a vykřikla, jak nejhlasitěji dovedla. Hoch se bleskurychle otočil a hmátl po zbrani ve služebním pouzdře. Vystřelil jsem a on zavyl, zavrávoral k zábradlí a potom padl kupředu. Slyšel jsem otevírání dveří pod sebou a kroky na žebříku. Strhl jsem Carmen k zábradlí a znovu schoval pistoli pod paží. Za námi se otevřel poklop v palubě a někdo zakřičel: „Támhle, u zábradlí!“

Chytil jsem Carmen okolo pasu a zvedl ji. Znovu začala ječet a já ji hodil do tmy přes palubu a skočil za ní. Náraz vody mi způsobil palčivou bolest a potom už jsem byl v ní, deset, patnáct stop pod hladinou, než jsem byl schopen se otočit a plavat vzhůru. Šaty mě stahovaly dolů a váha pouzdra s pistolí mi už vůbec nebyla milá. Moje plíce už ten večer dostaly zabrat a další týrání se jim nelíbilo. Zrovna v té chvíli, kdy jsem začínal mít panický strach, že nezvládnu dostat se na hladinu, se mi to podařilo. Vrátil jsem se zpátky na svět a začal jsem pátrat po Carmen. Zahlédl jsem ji, jak sebou hází ve vodě asi dvacet stop ode mne. Doplaval jsem k ní, právě když někdo z jachty začal prohledávat vodu silnou svítilnou. Musela to být jedna z těch věcí se šesti bateriemi, protože kužel světla byl poměrně velký a intenzívní. Dostal jsem se ke Carmen, která brečela, smála se a prskala, všechno najednou. Světlo projel
o okolo nás, vracelo se a najednou se objevil Blondie ve skifu a natahoval se po Carmen. Světlo nás však objevilo a blízko člunu pleskl do vody výstřel. Potom se odněkud ze tmy, na jih od nás, ozvala série výstřelů, kulky se odrážely od trupu jachty, světlo zhaslo a někdo zaječel: „K zemi!“

Potom už jsme byli oba ve skifu, dostávajíce se záplavou střel, aniž jsme vůbec věděli jak, a Blondie klidně vesloval vstříc výstřelům, které mířily na jachtu.

„Nikdy mě nenapadlo, že vás rád uvidím,“ řekl jsem.

„Jasně,“ odpověděl.

34

„Já nechci jít domů,“ řekla pevně Carmen. Seděla v malé kabině v podpalubí Marsovy lodě, zabalená v prostěradle. Mířili jsme k přístavní hrázi za prvních náznaků úsvitu. Simpsonova jachta měla příliš hluboký ponor na to, aby nás sledovala. Místo toho plula plnou parou k severu.

Seděl jsem tam bez saka, zbytek šatů byl nasáklý vodou. Mars vypadal svěže a v pohodě, a opíral se o pažení, vedoucí okolo lodě.

„Pořád tvrdím, že jsme tam měli vpadnout a dokončit to,“ říkal.

„To není dobrý nápad, Eddie. Kdykoliv Simpson někam cestuje, má kolem sebe celý regiment. Byl by to krach.“

„Mám s sebou pár šikovných chlapců, válečníku.“

„Přišli jsme pro Carmen a máme ji,“ řekl jsem pevně.

„Já nechci jít domů,“ opakovala Carmen.

„Tím to ale všechno ještě nekončí,“ tvrdil Mars.

„Já vím. Máme žalobu pro napadení mé osoby, únos, nelegální zadržení, pokus o vraždu, vraždu, možná dvě. A máme svědka,“ pokývl jsem hlavou ke Carmen.

„To není moc dobrý svědek. Myslíte, že můžete zařídit, aby mu cokoli z toho přišili?“

„Kdyby se nám podařilo chytit Simpsona samotného, na klidném místě, řekněme jen s párem šikovných policajtů, kteří vědí, jak to chodí, žvatlal by jako batole. Pohromadě ho drží jen Bonsentir,“ řekl jsem.

„Znáte takové policajty?“

„Jednoho nebo dva. Až se dostaneme na břeh, zavolám jim.“

„Každopádně buďte tak laskav a vynechte mě z toho všeho. Policie by se na mě určitě ráda pověsila a to, co jsme tady dělali, by se jim taky nemuselo zdát stoprocentně legální.“

„Udělám, co budu moci. Dlužím vám to.“

„Nedlužíte mi nic, válečníku. Nedělal jsem to kvůli vám.“

„Vynechám vás z toho i tak.“

Loď zpomalila a bokem jemně narazila na přístavní hráz. Byl časný úsvit a na východě už bylo nebe světle šedé. Sebral jsem Carmen a vydal se na břeh najít auto, najít telefon a zavolat si. Což se mi podařilo.

35

Nacházeli jsme se v jasně osvětlené, čisté šedé místnosti na stanici pobřežní stráže v Long Beach. Byl tam Ohls, kouřil jedno ze svých titěrných cigár a vypadal, že je po dobré snídani. Také tam byl kapitán policie z Long Beach, vysoký, hubený chlap s vystouplým ohryzkem a výrazem člověka, který nemá rád svou práci. Za úhledným psacím stolem s inventárním číslem vládního majetku seděl kapitán pobřežní stráže jménem Fenton, s rudým obličejem a vrchní částí těla silně připomínající sud piva. Seděl jsem před kapitánem na židli, Carmen vedle mě, oblečená do košile pracovní uniformy pobřežní stráže a montérek o čtyři čísla větších, než potřebovala. Vypadala jako Mary Pickfordová. Ohls stál u dveří a policejní kapitán, jehož jméno bylo Rackley, se opíral o zeď vedle Fentonova stolu.

„Nepotřebujeme ji,“ řekl Ohls. ‘„Dostali jsme Simpsona na brigu pobřežní hlídky a on doteď nezavřel hubu. Řekl nám všechno o vodních projektech v Neville Valley, pověděl nám o vraždě a rozsekání Loly Monforte a o čtyřech nebo pěti dalších z celého státu. Pověděl nám, že Bonsentir byl ve všem s ním a byl jeho ‘spolehlivý rádce a duchovní poradce’. Tak to, myslím, nazýval.“

„Kde je Bonsentir?“ zeptal jsem se. Ohls pohlédl na Fentona.

„Měl u sebe nějakého Mexičana s postavou jak gorila. Začal se rvát a snažil se chránit Bonsentira. Mám dva námořníky v nemocnici, jednoho se zlomenou rukou. Mexičana zastřelil náčelník ve službě. A v té rvačce se Bonsentir vypařil.“

„Však on se objeví,“ řekl Ohls s klidem. „Každopádně jsme mu odřízli šťávu – nemá spojení se Simpsonem.“

„Mohu vidět Randolpha?“ zeptala se Carmen.

„Teď ne,“ odpověděl Ohls a podíval se na mě. „Máme vaše prohlášení, Marlowe, a její také. A než Simpson dokončí svou řeč, můžeme ho dostat i za vraždu Lincolna.“

Kývl jsem. Carmen už zase usilovně pracovala na svém palci.

„Počkejte moment,“ ozval se Rackley a ohryzek mu na krku poskakoval nahoru a dolů. „Vy je chcete propustit?“

„Jo.“

„Long Beach by k tomu možná také mělo co říct.“

„Long Beach by i dál zakopávalo o svá vlastní želízka, kdyby sem tady Fenton nezašel na návštěvu,“ řekl Ohls. „Nic z toho, co se tu stalo, nebylo v Long Beach.“

„Nelibě nesu to s těmi želízky,“ ozval se Rackley.

„A já doufal, že se vám to bude líbit,“ podivil se Ohls a pokračoval: „činí vám to nějaké potíže nechat je jít?“

„Ji budeme potřebovat, půjde to k soudu. A jeho taky.“

„Podívejte se,“ vysvětloval mu Ohls trpělivě, „tenhle člověk šel sám na jachtu plnou chlapíků s velkými puškami, aby zachránil tuhle malou nymfomanku, která je horší než pět krkavců. Málem ho uškrtili, utloukli, skoro se utopil, ale dostal ji odtud a přivedl až k nám. Taky za nás vyřešil pěkně ošklivou vraždu s mrtvolou roztrhanou na kusy a zabránil tomu, aby někdo ukradl celoživotní zásoby vody pro lidi na severu.“

Ohls zabafal z cigára, vyndal ho z úst a chvíli se na něj díval.

„Za tohle taky dostává zaplaceno. Kolik za to máte, Marlowe?“

„Jeden dolar, plus výdaje.“

„Za kanystr benzínu, co?“

„A dvě nábojnice,“ dodal jsem pro úplnost. Ohls založil ruce a díval se na Rackleyho. Potom řekl:

„Myslíte, že ho nenajdeme, až přijde čas svědčit?“

„Na tom něco je,“ řekl jsem Rackleymu.

„Vy si opravdu myslíte, že mu nikdo nepomáhal dostat se na jachtu a potom zase pryč? Pobřežní hlídka našla v trupu jachty dvacet osm děr po nábojnicích.“

„Rychle jsem nabíjel,“ řekl jsem.

„Nikdo v Long Beach to asi neumí, ale většina dobrých poldů ví, kdy přitlačit a kdy nechat být. Líbí se mi to tak, jak říkal Marlowe,“ řekl Ohls. Rackley vstal. „Sakra. Je to tak, jak říkáte. Tady v Long Beach nemáme žádnou pravomoc.“

Prošel kolem nás a opustil místnost.

„A co vy, veliteli? Máte nějaké potíže?“ –

„Ať jdou,“ řekl Fenton.

„Stejně si myslím, že žádný proces nebude,“ poznamenal jsem. „Simpson je na kaši jak shnilá hruška. Jeho advokáti budou tvrdit, že je šílený a tím to skončí.“

Všichni jsme se postavili. Potřásl jsem si rukou s Fentonem.

„Kam jdeme?“ zeptala se Carmen. „Chce se mi strašně spát.“

„Domů. Služebná tě uloží do postele.“

„Ty bys to nezvládl?“ zeptala se a mezi rty se jí objevila špička jazyka. Věnovala mi jeden ze svých svůdných pohledů s hlavou na stranu.

„Já jsem taky ospalý. Přenechám to služebné.“

Auto jsem měl na parkovišti, hned vedle černého vozu, patřícího okresu, kterým přijel Ohls.

„Díky, Bernie,“ řekl jsem. Ohls kývl, otevřel dvířka svého auta a s jednou nohou uvnitř, opíraje se o střechu, poznamenal:

„Ona se odtud taky musí dostat pryč.“

„Já vím.“

„Jeden z nás by na to měl dohlédnout, buď já nebo vy, ale jeden z nás bude muset.“

„Já se o ni postarám,“ slíbil jsem. Carmen nasedla ke mně do auta. Zavřel jsem za ní a obešel vůz k místu řidiče. Ohls ještě stále nenastoupil.

„Bonsentir si vás určitě najde. Dříve nebo později,“ řekl.

„To je v pořádku. Bude pak mít pocit, že spadnul po hlavě do mixéru.“

Ohls pomalu pokýval, nastartoval a odjel. Díval jsem se za ním a potom jsem se posadil vedle Carmen. Nastartoval jsem motor a rozjel se zpátky k Hollywoodu, oči unavenější, než kdybych celou noc probrečel. Zbytek mého těla na tom nebyl o nic lépe.

36

„Tak tys to dokázal,“ řekla Vivian Reganová. Seděl jsem v jejím obrovském obývacím pokoji ve velkém koženém křesle, nohy na podnožce. Bylo časné ráno. Opřel jsem si hlavu dozadu a zavřel oči. Šaty už na mně sice uschly, ale přesto jsem vypadal jako něco, co vytáhli z kanálu a cítil jsem se ještě hůř.

„Byla jsem si jistá, že tě zabijou,“ dodala.

„Omyl.“

„Ano, mýlila jsem se a jsem strašně ráda.“

„To jo.“

Ticho a klid se zdály být základním materiálem, použitým při stavbě toho domu; byly propojeny s trámy v podlahách i stropech, zpevňovaly omítku. Vivian seděla naproti mně, nohy složené pod sebou, na rozlehlém, příliš napěchovaném gauči potaženém hedvábím levandulové barvy. Měla na sobě hedvábný černý domácí oblek, okolo krku šňůru perel, takovou, co byste ukryli v podzemním trezoru a nosili její duplikát.

„Pomůžete mi s Carmen?“ zeptala se.

„Najdu pro ni vhodné místo, dohlédnu, aby byla přijata a aby tam zůstala.“

„Bude muset jít k soudu?“ obávala se.

„Nemyslím. Pochybuji, že vůbec bude nějaký soud. Pravděpodobně to bude všechno zařízeno tak, že ona i Simpson budou shledáni duševně chorými a odkázáni do opatrovnické péče.“

„Duševně chorý – to zní tak ošklivě.“

Neřekl jsem na to nic. Vivian vstala a začala přecházet po místnosti. Potom se postavila za mě a rukama mi přejížděla po krku a ramenou.

„A co my, Marlowe? Měli jsme spolu něco tuhle večer.“

Pokýval jsem hlavou.

„Bylo by tu pro tebe dost místa, vždyť víš.“

„Na chvíli.“

„Nevěříš, že by to vydrželo?“

„Teď jsi vystrašená, sama a máš zase starosti s Carmen. Nevíš, co udělá Bonsentir. Mít po ruce někoho, jako jsem já, by bylo ohromné, ale jak bych vypadal napřesrok? Jak bych se asi vyjímal při zápasech póla? Dostal bych vlastní sportovní sáčko s monogramem? Bral bych lekce správné výslovnosti, abych zněl jako falešný Angličan a zapadl do davu v klubu Del Mar?“

„Prostě jsi parchant, co, Marlowe.“

„Jsem detektiv, dámo. Říkal jsem ti to už předtím. Nehraju si na to. Je to moje práce. Patřím tam, kde jsem – do mizerné kanceláře v ulici Cahuenga a do zavšiveného bytu na Franklinově třídě. Jdu si svou vlastní cestou a dělám to, co uznám za vhodné a nepřijímám urážky. Není to moc. Ale je to moje. Ten rozum a povaha a svaly, co mi byly dány, patří jenom mně a používám je ke své práci. A peníze, co mám, jsem si vydělal.“

Rozplakala se. Cítil jsem, že k tomu sám nemám moc daleko. Řekla: „Chceš mě políbit na rozloučenou?“

Řekl jsem, že chci, pomalu se postavil, objal ji a ona se ke mně pevně přitiskla a pootevřela ústa. Dlouho jsme tam stáli a líbali se. Když jsme se odtrhli, řekla: „Nevracej se. Znovu bych to už nevydržela.“

Obrátila se a rychle odešla. Stál jsem tam a snažil se zklidnit dech. Když už jsem to téměř zvládl, vstoupil Norris.

„Paní Reganová mne požádala, abych vás vyprovodil.“

„Zrovna odcházím.“

„Jsem vám velice vděčný, pane, že se Carmen zase vrátila.“

„Postaráme se o nějaké vhodné místo pro ni, Norrisi.“

„Ano, pane. Generál by s tím určitě souhlasil.“

„Máte nějaké šampaňské Norrisi?“

„Ano, pane.“

„Vychlazené?“

„Samozřejmě, pane.“

„Přineste ho s trochou brandy a dvěma skleničkami. Do skleníku, prosím.“

„Zajisté, pane,“ usmál se Norris.

Skleník vypadal přesně tak, jak jsem ho měl uložený v paměti. Dusivý vzduch plný vlhka, přeplněný silnými, lesklými rostlinami. Uprostřed, tak jako dříve, stálo kolečkové křeslo na červeném tureckém koberci, položeném na dlažebních kamenech pod zvýšenou střechou. Vlněná přikrývka byla pečlivě složena a přehozena přes opěradlo. Vedle křesla byly dvě proutěné židle. Ze skleněné střechy pomalu padaly kapky sražené vody a rozstříkávaly se na šetihranných dlaždicích. Posadil jsem se na jednu z proutěných židlí, vyndal cigaretu, zapálil a pomalu vdechl kouř.

Norris tou džunglí protlačil servírovací stolek s lahví francouzského šampaňského ve stříbrném kbelíku s ledem, hustě pokrytém kapičkami vody a s lahví francouzského brandy.

„Šampaňské studené jako údolí Valley Forge a asi tak třetinu sklenice brandy,“ objednal jsem si.

Noris nepromluvil, namíchal dvě sklenice a jednu mi podal. Pili jsme bez jediného slova. Stromy odpařovaly vlhkost, vůně orchidejí připomínala závan umírající krásy; ‘prohnilá líbeznost prostitutky’, řekl kdysi generál Sternwood. Dopili jsme naše drinky v tichosti. Norris stál, já seděl na téže židli, na které jsem seděl, když jsem se prvně setkal s generálem.

„Měl pohled vojáka,“ řekl jsem Norrisovi. „Jako vy.“

„Mohu-li podotknout, pane, váš není jiný.“

Odložili jsme sklenice na stolek, potřásl jsem Norrisovi rukou a odešel. Po cestě jsem zahlédl Eddieho Marse, jak vystupuje z auta a jde ke vchodovým dveřím. Neviděl mě.

Vyšel jsem na silnici okolo svěžího trávníku s postřikovačem, nasedl do auta, odjel a neohlížel se zpátky.

Advertisements